Další den

Dalšího rána Senbonzakuru vzbudil telefon, jenž nepřestával zvonit ani po několika minutách. Černovlásek ho se zabručením zvedl, aniž by zjišťoval jméno volajícího. Přivítal ho Sojunův veselý hlas.

,,Senbiiii! Byaki je v pořádku a za pár týdnů se dokonale uzdraví!" jásal ředitel. Ale pak dodal další věc. ,,Ještě se ale neprobral..."

,,Ohayo~ Sojune," zamumlal mladší rozespale, načež zívl a vstřebával informace. Jen, co se jeho mozek úplně probral, usmál se. ,,Neboj, brzy se probudí... jdi k němu hlídkovat, ty stíhačko."

,,Nemůžu," zaplakal ředitel do telefonu. ,,Ochranka mě vykázala z nemocničního areálu. Prý jsem moc hlučný."

Tomu se Senbi rozesmál, protože popravdě něco podobného očekával. Kuchiki je holt až moc starostlivý tatínek.

,,To není vtipné," fňukl Sojun. ,,Ani bych se neměl jak dostat domů. Dorazíš sem?" zeptal se s nadějí. ,,Byaki by se možná probudil, kdybys tu byl."

,,To na mě až tak spoléháš a myslíš si, že na něj funguju až tak?" podivil se Senbon, protože ho jeho slova upřímně překvapila. Pak se ale odmlčel, protože pro něj přijet nemohl, přestože by rád. ,,Víš... já nemám řidičák."

,,Tak jeď autobusem!" napadlo Sojuna a tak Kageyoshimu s radostí sdělil svůj nápad. ,,Ta ochranka mi totiž vyhrožuje, že pokud se o kilometr nevzdálím, zavolají na mě policii."

,,Já ti nevím, to tak nějak není můj problém...," zahuhlal Senbonzakura naooko lhostejným tónem, pak se ale zarazil a pokračoval již vážně: ,,A kdybych tady nezůstal, co by se asi dělo? Musím zařídit hodiny, přebrat ve svém volnu ty Byakuyovy a ještě do toho ty tvoje, ty stíhat nebudu... ach bože, bože..."

,,Ale oni mě zavřou do vězení," zakňučel Sojun. ,,Už to mám! Dám všem ředitelské volno!"

Ty jsi vážně nedbalej ředitel, pomyslel si v duchu Kageyoshi, protože to přesně vystihovalo onoho černovláska. Ale přesto všechno se rozhodl, že se mu podvolí, proto se mírně pousám, i když to Sojun nemohl vidět. ,,No fajn, dostals mě.."

,,Jupí! Jsem zachráněn, děkuju ti dobrá vílo!" zaradoval se ředitel a poté druhému nadiktoval adresu nemocnice, potěšen tím, že Kageyoshi přece jen přijede. Na své vyjednávací schopnosti byl velice pyšný, mohl by se dát k diplomatům.

Mladší na to jen něco zamumlal, jako že rozhodně není víla, ale zhruba za další hodinu už se objevil na oné adrese. Stanul před velkou bílou budovou, u níž na něj netrpělivě čekal a na místě podupoval Kuchiki starší. Se zamáváním k němu doplul.

,,Á, ahoj Senbi!" zdravil ho hned ředitel. Poté ho popadl za paži a táhnul ho k Byakuyově pokoji. Když před ním stanuli, překvapil je křik Kuchiki mladšího, který se mezitím probudil a už k němu nasáčkovali párek policistů, kteří se ho pocelou dobu ptali na to samé, stále dokola.

,,Vy paka jedna nanicovatá. Vypadněte už konečně, nebo přísahám, že se z té postele zvednu a vyhodím vás z okna!"

,,Neječ, není to pro tebe dobrý," odfrkl si Senbon, přičemž se opřel o futra dveří. Upřely se na něj překvapené pohledy všech přítomných, kromě jediného Sojuna. 

Senbonzakura byl tak strašně rád, že vidí, že je při vědomí. Nejradši by k němu přiběhl, přivinul si ho do náruče, vyplakal se mu na rameno a řekl, jak moc se o něj bál a jak strašně ho mrzí, že nezabránil tomu, co se stalo, ale nic z toho prostě nemohl. Už vůbec ne teď, v přítomnosti jiných lidí. To byla jejich soukromá záležitost, takže si ve tváři udržoval chladnou odtažitou masku.

,,Vidíte toho černovláska támhle? To je můj démonický komorník, takže jestli ihned nevypadnete, provrtá vás příbory," vyhrožoval Byakuya dále policistům, pohledem však spočinul na Senbonovi, kterého gestem ruky pozdravil.

Učitel na něj pouze kývl a dál čekal, co se bude dít. Policii nikdy neměl moc v lásce, zvlášť od doby, kdy zjistil, že otec jeho bývalého nejlepšího kamaráda je policista.

Oni dva policisté, Yoruichi a Urahara, se však tak lehce vyhnat nenechali a v pokoji zůstávali i nadále.

,,Kurva, to snad není možný," vztekal se Kuchiki mladší. ,,Senbi, mohl bys mi podat ten můj lejzr, kterým vraždím veřejné činitele?"

Kageyoshi na jeho slova nebral zřetel, pouze se dvěma neznámým mírně poklonil. ,,Omlouvám se za svého přítele, je lehce... psychicky narušený, zvlášť co se týče jeho slovníku. Celé události jsem byl přítomen, máte-li proto nějaké dotazy, mohu vám na ně odpovědět já."

Následně policistům otevřel dveře, a když - s milejším výrazem ve tváři - vyšli ven, mlčky je následoval. Nechal tak otce se synem samotné, což bylo, pokud se nepletl, Byakuyovo přání.

Jakmile zástupci zákona odešli, Byakuya si hlasitě oddechl a flákl sebou na postel. ,,Myslel jsem, že z těch jejich otázek umřu. Všechno mě nutili opakovat přinejmenším stokrát."

,,Je to policie, měl si být slušný!" obořil se na něj táta, jenže ve tváři měl takový maminkovský káravý výraz s našpulenými rty, že se nešlo nesmát.

,,Já za to nemůžu," hájil se jeho syn, přičemž mu nad otcovým výrazem zacukaly koutky. ,,Neměli mě štvát."

Sojun uvolnil své zamračení a chtěl ještě něco říct, ale v tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vstoupil Senbonzakura. Ve tváři měl netknutý kamenný výraz, se kterým se opřel o nejbližší stěnu a pohlédl na dva přítomné.

,,Díky, že si je odvedl... a taky za všechno ostatní," kývl na něj Kuchiki mladší, který byl rád, že Kageyoshi nápor těch otravů přežil.

,,Keigův otec by mi asi moc nepoděkoval, ale co...," ušklíbl se Senbi své poznámce a dál na ty dva jen hleděl. Nevěděl, co dál by měl říct.

,,Tak, já si půjdu koupit gumové medvídky!" zahlásil Sojun, přičemž se zvedl a vystřelil z pokoje jako blesk, zanechávaje černovlásky samotné.

,,'Gumové medvídky'?" povytáhl nad tím mladší z nich obočí a nevěřícně sledoval zabouchnuté dveře, jako kdyby si myslel, že to byla jen výmluva, aby je nechal spolu. No, v žádném případě si neměl na co stěžovat.

Váhavými kroky se přesunul až k židličce vedle Byakuyova lůžka, na nějž se následně posadil. Netušil, kam s očima, proto hlavu sklopil, až mu přes obličej přepadaly husté prameny havraních vlasů.

,,Uhm... Ohayo?" podrbal se Kuchiki mladší na hlavě a přerušil tak ticho, které mezi nimi nastalo. Nevěděl, co by měl v téhle situaci říct, došel však k názoru, že pozdravem nic nezkazí.

,,Ohayo...," špitl Senbon sklíčeně, začaly na něj totiž doléhat události minulého dne. Společně s hlavou svěsil i ramena a dlouze vydechl.

,,Hmm... jak se máš?" zeptal se opatrně Byakuya, který si toho všiml.

Kageyoshi mlčel, nenacházel vhodná slova na popsání svých vnitřních pocitů. Opět si povzdechl. ,,Neměl bych se spíš ptát já tebe? Mrzí... mrzí mě, že jsem dovolil, aby ti bylo ublíženo..."

Byakuya se na něj jen nevěřícně podíval. ,,Blbče," otituloval ho. ,,Kdybys mě nezachránil, mohl bych si hledat pěkné místečko v zemi."

,,Kušuj... já to myslel tak, že jsem nebyl schopen zareagovat dřív a nechanechal se zranit místo tebe," opravil ho Senbi, protože to tak opravdu cítil. Strašně si to vyčítal, protože kdyby nebyl tak neschopný, nemuseli by tu teď vést tuhle depresivní konverzaci.

,,Kdybys to udělal, byli bychom ve stejné situaci jako teď, akorát v rozdílných rolích," odtušil Byakuya, přičemž se k němu opatrně natáhl a položil si hlavu na jeho rameno. ,,Nevyčítej si to, prosím."

,,Nevyčítat? Jak bych asi mohl? Vždyť kvůli mě si raněný!" vzlykl mladší tiše, snažíc se nedat najevo, jak potupně se cítí. Slzy se mu znenadání nahrnuly do očí a on se pokoušel je zahnat rychlým mrkáním, ale moc platné mu to nebylo. Po chvilce několik hořkých kapiček dopadlo na jeho kalhoty, kde se ihned tvořily malé flíčky.

,,Jak jako kvůli tobě? Pokud si dobře pamatuju, můžu si za to akorát tak já sám," ohradil se Byakuya, který nechtěl, aby se mladší cítil vinen, neboť k tomu neměl důvod.

Poté, stále s hlavou na jeho rameni, ho objal.

,,Počkej, vždyť si zraněný, musí to bolet!" zděsil se Kageyoshi a opatrně, aby mu ještě víc nepřitížil, ho donutil se od sebe odtáhnout. Přitom mu ale pohlédl do očí, od kterých se už nedokázal znovu odtrhnout, nehledíc na ten fakt, že se ty jeho zalily slzami.

Byakuya se jen ušklíbl, neboť to vážně docela bolelo, a pak se natáhl, aby jeho slzy zachytil svými prsty se slovy: ,,Neplakej, prosím."

,,Když já... to nejde," vzlykl opět Senbi, přičemž silně stiskl víčka a zpod nich se mu vyhrnuly další vodopády slz. ,,Ani nevíš, jak mě bolí, když tě musím takhle vidět! Chci tě chránit, chci být s tebou, chci tě zahrnovat svou láskou, abys už nikdy nemusel trpět, abys byl už navždycky šťastný..!"

,,Něco takového mi ještě nikdo neřekl... je to roztomilé," usmál se Kuchiki od srdce a pak Senbiho políbil, nehledě na to, že jsou v nemocnici a on by měl jakožto pacient ležet.

Do jejich polibku se mísily i mladíkovy slané slzy, to ale ani jednomu z nich nevadilo. Kageyoshi se od něj ale po chvilce odtáhl a odklonil hlavu stranou. ,,Omlouvám se..."

Než však Byakuya stačil odpovědět, dovnitř vběhl Ňufík a na oba se zářivě usmál.

,,Tady máte ty medvídky," oznámil jim, na stoleček položil dva pytlíky bonbónů a odhopsal opět pryč.

,,On je fakt koupil!" vyjekl Senbi překvapeně a chytil se toho jako záchraného lana, aby nemusel dál pokračovat v té konverzaci, do níž byl zapojen. Pro jeden pytlík se natáhl. ,,Nemám je rád, ale dám si. Chceš taky?"

,,Divím se, že ho ještě nevyvedli v okovech," zakroutil nad svým otcem Byakuya hlavou, načež přikývl a od Senbiho obdržel ony sladké medvědy.

Ten se zašklebil a setřel si z tváře zbylé důkazy svého pláče. ,,Divil by ses, ale skoro k tomu došlo." Pak se natáhl k pytlíčku, který staršímu předal, a vytáhl z něj několik kousků sladkosti. Jenže místo toho, aby si je strčil k sobě do pusy, dvěma prsty druhé ruky jednoho z medvídků uchopil a nastavil ho Kuchikimu před rty.

Ten se jen uculil a medvídka slupl. Chvíli ho jen tak převaloval na jazyku, přičemž do pytlíku sáhl a ukořistil jeden jahodový bonbón, kterým zamával Kageyoshimu před nosem.

Senbi se vůbec nezdráhal a pusu otevřel, načež naznačil, že mu ukousne i prsty. Jenže pak si jeho ruku přidržel svými dlaněmi a jakmile sladký kousek spolknul, jazykem oblízl špičku černovláskova ukazováčku, který mu stále zůstal mezi rty.

Byakuya při tomto jeho činu trošku zčervenal, své rozpaky však lehce zahnal a prst z Kageyoshiho úst vytáhl. Poté hrábl do sáčku znovu a vytáhl dalšího medvídka s příchutí ichigo, se kterým zopakoval to, co předtím.

Ale mladší udělal přesně to samé, jako předtím, až na to, že tentokrát jeho ukazováček mírně nasál. Oči měl zavřené, vypadalo to, jako kdyby si to užíval, což opravdu dělal.

Kuchiki se při pohledu na něj jen uculil, načež sáhl na noční stolek, kde byla položena čokoláda, kterou tu zanechal onen policista. Jednou rukou, tou, kterou měl volnou, čokoládu rozbalil a jeden kousek ulomil.

Jakmile Kageyoshi nasál onu vůni, konečně otevřel oči, až se jeho řasy zachvěly jako motýlí křídla. Mezi svými hebkými rtíky však stále svíral jeho prstík, který nehodlal pustit, což stvrdil i jeho mírným skousnutím zubama.

Kuchiki se jen usmál, načež onen kousek kakaové hmoty vzal a vsunul ho mladšímu mezi rtíky. Následně pak čokoládu prstem protlačil až dovnitř.

Kvůli tomu byl Senbonzakura nucen jeho ukazováček pustit, neboť by to s ním nedopadlo dobře. Jakmile ale kousek čokolády pečlivě spolkl, znovu mu ho oblíznul, ale pak už ho nechal být. Natáhl se totiž k jeho majiteli a svými rty se letmo otřel o ty jeho.

,,Chtěl bys... ještě?" zeptal se Byaki, který měl samozřejmě na mysli čokoládu,  jež tam tak sama samotinká ležela na stole.

,,Hmmm... hmmm... ale tebe...," špitl Senbi a ukradl mu další kraťoučký polibek. S úsměvem se oddálil a jednou rukou si pohrával s jeho vlasy.

,,Ale to bys pak musel podvádět svou ženu čokoládu," ušklíbl se Byakuya, sám se k němu nahnul a políbil ho.

To způsobilo to, že sebou druhý černovlásek škubl a teatrálně vytřeštil oči. Dlaněmi si křížem překryl ústa, aby potlačil výkřik, než tiše vypískl: ,,Jak o ní víš?! O té ses neměl nikdy dozvědět!"

,,Já vím všechno. Jsem duchovní médium," zahleděl se na něj vážně starší a seriózně pokýval hlavou.

Mladší zahrál ještě několik údivů a téměř i omdlení, načež se zakuckal smíchy. Jenže pak přišla ta smutnější část jejich setkání. ,,Budu muset, Byaki, potřebuju se učit..."

,,Já vím. A navíc nechci, aby tě zavřeli za to, že jsi tady po konci návštěvních hodin...," kývl na to Byakuya, který si zrovna na něco vzpomněl. ,,Až mě pustí, tak se mrkneme na tu angličtinu, ne?"

Senbonzakura se usmál a nadšeně kývl. ,,To bych byl opravdu rád."

Chystal se už odejít, ale nakonec se ještě naklonil ke staršímu a vynutil si u něj sladký polibek. Pak se, culíc jako měsíček na hnoji, rozešel ke dveřím, kde se opět zarazil. Ohlédl se jen přes rameno, přičemž našmátral kliku. ,,Miluju tě." A s tím odešel.

Byakuya, který mu na to nestihl odpovědět, svou reakci zašeptal jen pro sebe, a se natáhl na postel, dívajíc se z okna. Byl rád, že za ním Senbi s otcem přišli, ale ačkoliv to možná bylo vůči Sojunovi trochu kruté, Kuchiki byl mnohem radši z přítomnosti nejmladšího senseie.

O tři týdny později

Mohlo být sotva pár hodin po poledni, když se ke Škole Bojových Umění přiřítilo drahé auto samotného ředitele. Jenže ten nejel sám, na sedadle spolujezdce vysedával Byakuya, jeho syn a učitel na zdejší škole. 

,,Vítejte zpátky, Kuchiki-sensei!" zahřměl hlas několika desítek žáků, kteří se shromáždili před budovou, aby svého vyléčeného profesora mohli náležitě pozdravit.

,,Děkuju," usmál se na ně učitel a kývl, načež popadl svou tašku, kterou se mu chystal unést jeho otec. ,,Zas tak nemohoucí nejsem," sdělil mu, přičemž trochu pozvedl obočí. Ačkoliv byl už téměř vyléčený, otec mu pomalu nechtěl dovolit ani chodit.

,,Dojdeš hezky do svého pokoje, tam si lehneš do postele, kde zůstaneš další tři měsíce, aby ses hezky vyléčil, jasně?" oplatil mu pohled právě jeho tatík, a pak se uculil. ,,A budu ti nosit čaj, aby ses zbavil závislosti na kafe."

,,Ne, prosím, ne!" zalapal teatrálně Byakuya po dechu a klesl na kolena, ruce sepjaté v modlitbě. ,,Ležel jsem tři týdny a kávu jsem taky nedostal ani jednu."

,,Padej už dovnitř," vybídl ho starší, nehledě na jeho slova. Spiklenecky se ušklíbl. ,,Myslím, že tam na tebe někdo už delší čas čeká..."

Byakuya při těchto slovech zpozorněl, zvedajíc se ze země. Tašku si ležérně přehodil přes rameno, čímž dokázal, že je v pořádku, a na Sojuna mrkl. Poté se s úsměvem na tváři vydal do Senbíkova pokoje.

Když doťapkal až před dveře, které byly lehce pootevřené, znovu se usmál, načež nakoukl dovnitř. Jeho Senbi tam spal na židli, s  hlavou na stole. Ležel na hromadě nějakých papírů. Při jejich bližším prozkoumání zjistil, že jsou všechny do jednoho popsány jeho jménem. Tomu se musel uculit ještě více, neboť to bylo strašně roztomilé.

Nechtěl Kageyoshi budit a věděl, že to mladší nemá rád, místo objetí se tedy Byakuya natáhl na postel. Hlavu si podepřel rukou a mladšího s úsměvem hypbotizoval pohledem.

Trvalo to docela dlouho, než se Senbonzakura konečně probudil. Zprvu jen mžoural očima a se zazíváním si protáhl svá ztuhlá záda. Toho, že není v místnosti sám, si vůbec nevšiml. 

Když byl schopný konečně normálně vidět, nahmatal propisku s dalším papírem a začal na něj psát i k tomu mluvit: ,,876, 877, 878, 879, 880... už jen 120 do tisíce! Asi jsem mrtvej." A s tím se fláknul hlavou do stolu, až to zadunělo. ,,Jdu ještě spát..."

Byakuya měl, co dělat, aby se nerozesmál. Nechtěl však, aby Senbi znovu usnul, takže přehodil nohy přes okraj postele a tiše jako myška se k němu dostal. Pak, aniž by mladšího varoval, ho objal.

,,Tohle je příjemný..," zavrněl druhý černovlásek, hlavu ale stále nechával ve své původní poloze. ,,Jde vidět, Sojune, že jste otec a syn... objímáš úplně stejně... a nelez mi do pokoje, když spím."

,,Ale já nejsem Sojun," zavrněl Byakuya a svou hlavu zabořil do jeho vlasů, čekajíc na mladšího reakci.

,,Hele, jsi fakt dobrej, ale dej mi pokoj," odsekl mu Kageyoshi, protože už zase začínal být po ránu mrzutý. Přesto musel uznat, že ten hlas imituje opravdu mistrovsky. Dokonce se chová i jako on, což ho docela vyvádělo z míry.

,,Počkat, já fakt nejsem Sojun!" bránil se Byakuya, a pak se naklonil tak, aby ho mladší mohl pořádně vidět.

Jenže ten ležel s hlavou opřenou o stůl, takže to nemělo žádný efekt. Pouze ho to ještě víc rozdráždilo. ,,Dej. Mi. Pokoj! To ti nestačí, že uvnitř trpím, že tady se mnou není, a musíš mě trápit ještě víc?"

,,Senbi, co takhle, kdyby ses otočil a toho svého Sojuna si nejdříve prohlédl," doporučil.

,,Nevím, co se mnou máš v plánu, ale jestli chceš, abych se otočil, otoč si mě," povzdechl si Kageyoshi a narovnal se v zádech, čímž trochu zvedl i hlavu. ,,Jsem úplně mrtvej."

Byakuya se nad touto reakcí jen pousmál, načež zatáhl za židli, na které mladý sensei seděl a potáhl ji dozadu tak, že mezi Kageyoshim a stolem vznikla mezera, do které se vlezl. Využil toho a před Senbiho si tedy stoupl.

Senbonzakura měl však zavřené oči a tvář mu v důsledku ospalosti klesla. Ani se na něj nepodíval.

,,Bože...," zaúpěl Kuchiki a přiblížil se těsně k němu. Dvěma prsty uchopil jeho bradu, zvedl ji a se slovy: ,,Udělal by tohle Sojun?" ho políbil.

Mladší polekaně vykulil oči a prudce se od něj odtrhnul, protože si opravdu myslel, že je to ředitel. Jakmile ale jeho pohled padl do Byakuyových očí, zůstal sedět jako zařezaný, neschopný slova.

Druhý černovlásek se musel jen culit jako idiot, takovou měl radost, že ho opět vidí. ,,Tak vidíš, že nejsem Sojun."

Kageyoshi na něj zíral jako na ducha. Nemohl tomu prostě uvěřit, myslel, že má halucinace. ,,Jsi to... vážně ty? Můj... Byakuya?"

,,Ne, tvoje žena čokoláda," řekl Kuchiki, pak se k němu však znovu nahnul a již podruhé toho dne ho objal. ,,Neboj, vidiny nemáš."

Při tom si také mohl všimnout, jak je mladší pobledlý a vyhublý. Tvářil se trochu nepřítomně, ale do jeho náruče se s chutí přivinul.

,,Proboha... děkuju," špil mladší a svá slova doplnil tichým vzlykem, jenž mu unikl mezi rty. Po tvářích se mu rozkutálely slzy štěstí, že svého milovaného znovu vidí. Živého a zdravého.

,,Slyšel jsem, že odmítáš jíst. Dneska spolu půjdeme na oběd, a to bez námitek, jasný?" zadíval se na něj Byakuya, který byl nehorázně šťastný, že je znovu se Senbim. Poskytoval mu své vřelé objetí a zářivý úsměv, přičemž ho objal snad ještě pevněji.

Kageyoshi znovu vzlykl a zabořil svůj nos do jeho vlasů. Tak strašně rád ho viděl, měl pocit, že se každý den propadá hlouběji do propasti, ze které nebylo úniku. Až tak moc po něm strádal.

,,Chyběl jsi mi," špitl Byakuya tiše, přičemž hlavu zvedl a zadíval se mu do oněch kouzelných očí.

Senbon plakal. Potůčky slz mu stékaly po tvářích a stékaly mu po krku až do slzavého údolí, mezi klíční kosti, kde se na jeho tričku vytvářely vlhké flíčky. Tvář měl zkroucenou smutkem, snažíc se usmát. Moc mu to ale nešlo, přestože měl svého milovaného na dosah ruky.

Kuchiki nechtěl aby kvůli němu brečel, věděl však, že to neovlivní. Místo toho jen ještě prohloubil jejich objetí a vychutnával si mladšího přítomnost.

,,Už mě nikdy... neopouštěj, prosím...," zašeptal Senbonzakura plačtivě a víc se k němu přitiskl, snažíc se tak zabránit dalšímu breku. Bohužel to nepomohlo. Cítil ale, jak ho přítomnost staršího uklidňuje, za což byl vděčný.

,,Neopustím," slíbil Byakuya a začal ho hladit po zádech. ,,Věř mi, že jsem měl chuť zdrhnout za tebou."

Tomu se druhý přes slzy usmál, pak se od něj ale odtáhl. Hřbetem ruky si veškerou vlhkost ze svého obličeje setřel, protože své city už dal velice jasně najevo. ,,Moc jsem toho za tu dobu nenaspal..."

,,To mi, došlo, když jsi usnul na stole," uculil se Byakuya, který ho následně nasměroval do postele. Tam ho i přes mírné protesty přikryl a lehl si vedle něj. ,,Půjdeme spát, co ty na to?"

Senbon se ušklíbl a hodil po něm zvědavým očkem. ,,Pokud mi dovolíš, abych ležel blízko u tebe..."

,,Myslím, že protentokrát ti udělám i osobní topení," zasmál se Byaki a přehodil přes něj jednu ruku.

,,To doufám, jinak tě budu muset vyhnat, pokud si budeš jen chtít válet šunky na mé posteli...," poznamenal si pro sebe mladší, načež se k němu přitulil. Než zavřel oči, na tvář mu líp pusu, aby se mu lépe spalo. Pak už se jal odebírat do svých přerušených snů.

,,Tak to abych se činil," usulil se starší, načež se k němu přitulil ještě více. ,,Oyasumi."

,,Oyasu-počkej, neříkal si, že mě zveš na oběd?" zarazil se najednou mladší, kterému kručelo v břiše a vyhlídka jídla se mu velice zalíbila. Vzpomínal si, že něco takového říkal.

,,No, říkal. Ale ty jsi chtěl jít spát," podrbal se starší na hlavě, přičemž ho obdařil úsměvem. ,,Hlasuju pro oběd a pak dlouhého šlofíka."

Kageyoshimu se tento nápad též zalíbil, ve tváři se mu objevil šťastný úsměv. Nikdo by na něm nepoznal, že ještě před chvilkou vypadal jako vystrašené, uplakané dítě. 

Věnoval staršímu další letmý polibek, pak se ale posadil a promnul si rameno. Vypadalo to, že si zkoumá, v jakém je stavu, ale zdálo se v pořádku.

Když ho náležitě prozkoumal, společně s Byakuyou se zvedli s ruku v ruce se vydali do jídelny.

,,Doufám jen, že nepotkáme otce. Seřval by mě, že neležím na smrtelné posteli."

Ozval se hlasitý smích jako reakce jeho společníka. ,,To si dokážu představit, neboj se," souhlasil s ním, protože si vzpomínal, jaké to bylo, když ho Sojun peskoval za to, že skoro nejí. Vzdal to až tehdy, kdy se pozvracel.

,,Vsadím se, že mi předepsal měsíční nemocenskou," zabrbkal Kuchiki. Jak později toho dne zjistil, ve svém předpokladu se nemýlil.

Když došli až do jídelny a chystali se koupit si jídlo, přihnal se k nim ředitel s naštvaným výrazem ve tváři. ,,Kuchiki Byakuyo! Okamžitě se vrať do postele! Máš měsíční nařízenou nemocenskou, všechny tvé hodiny odpadají!"

Jenže jakmile si všiml Senbíka a pohledem sklouzl na jejich propletené ruce, uculil se a věnoval jim laškovný pohled.

,,My se o sebe postaráme, Sojune...," ubezpečil ho mladší z černovlásků a s načervenalými tvářemi zesílil stisk. Věděl, že se šťastně usmívá.

,,Jo, ty stíhačko," ubezpečil ho jeho syn a pak se bez dalšího slova se Senbim vydali k pultu s nabídkou jídel.

Tam se delší dobu rozhlíželi, co si dají, až oba dva nakonec zvolili zeleninový salát. Zelenina je zdravá a není jí nikdy dost.

Společně se posadili ke stolu a dali se do jídla, když v tom si Kuchiki na něco vzpomněl. Odběhl, a když se vrátil, nesl jahodový čaj pro svého společníka a kafe pro sebe.

,,Čaj a kafe? K salátu? Ty už ses vážně pomátl," utahoval si z něj Senbi, ale s díky šálek přijal. Vzápětí se oba dva ponořili zcela do vychutnávání svého pokrmu, ale stále po sobě pokukovali a nevinně se usmívali.

,,A teď by to chtělo spinkat," protáhl se Byaki, když dojedl a zívl.

Mladší se taktéž protáhl a zasunul za sebou žídli, načež odnesl nádobí po svém obědu. To samé udělal i s tím Kuchikiho, až nakonec, opět ruku v ruce, vycházeli z místnosti.

Společně se nějakým způsobem dopravili do Byakuyova pokoje. To udělali z toho důvodu, aby Sojun neměl zbytečné řeči.

Kageyoshi si černovláska hezky uložil do postele, pak se ale sám odebral sednout si na židli. ,,Hezky spinkej, budu na tebe dohlížet..."

,,Ty taky potřebuješ spát," zaprotestoval ihned Kuchiki, načež ho stáhl do postele a ke svému mluvícímu polštáři se přítulil. ,,Navíc ti musím dělat topení."

,,Vážně, to říkal kdo?" ušklíbl se Senbon, hned na to se ale do jeho rozevřené náruče přitáhl co nejtěsněji to šlo. Tolik mu celou dobu chyběl, nepřemýšlel o nikom jiném, vzpomínal jen na něj.

,,Moje věštecké schopnosti," vysvětlil mu starší, který se teď cítil naprosto spokojeně a tuto chvíli by mi nezkazil ani pád meteoritu. V nemocnici toho moc nenaspal, neboť jeho spolubydlící - Kurosaki Ichigo, kluk, co si způsobil otřes mozku při hraní bojových videoher, mluvil čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu.

Druhý jen něco nesrozumitelného zamumlal, než natáhl krk a přivlastnil si Byakuyovy hebké rty. Tolik po nich celou dobu toužil a ničilo ho, že je nemohl mít. Teď ale tedy Byakuya byl a on ho mohl líbat tak dlouho, jak bude chtít.

Kuchiki se mu zcela poddal, plně si vychutnával ono spojení. I jemu samotnému to chybělo, stejně, jako celý Kageyoshi.

Mladší ho párkrát zuby zatahal za spodní ret, velice rád ho škádlil. Dokonce si i svým jazykem vynutil přístup do jeho dutiny ústní, kde začal jejich vzájemný divoký tanec. Byakuya se do polibku tentokrát plně zapojil, nehodlal s mladším v tomto ohledu prohrát. Přitom mu své prsty zapletl do oněch černých vlasů.