No, řeknu vám, teď je to šílenství. Samá písemka. Asi se teď s povídkami omezím, bohužel. Ale máme pro vás s Noriko překvápko! :3

Dalšího dne

Senbonzakura se probudil v malé, temné místnůstce, do níž pronikalo jen pár paprsků slunečního světla. Musel rázně zamrkat, protože ho celé tělo bolelo a vůbec na nic ze včerejšího dne si nevzpomínal. To se ale změnilo, když do místnosti nakráčela Rukia.

,,Ále, už jsi vzhůru? Pojď se mnou," rozkázala mu s kamennou maskou ve tváři a rukou naznačila, aby ji ihned následoval. Na patě se otočila a místnost opustila.

Černovlásek si protřel oči, doufajíc, že je to jen noční můra, pak se ale sám vyškrábal do stoje a vydal se za ní. Dovedla ho až do velkého růžového pokoje, spíše nějaké haly, která doslova přetékala oblečky a různými oděvy. Zalil ho pot.

,,Copak?" zadívala se na něj malá Kuchiki s rozjařeným úsměvem. Těšila se na to, co bude následovat. Bez jakéhokoliv zdržování přešla k jedné ze skříní, v níž se začala přehrabovat.

,,Co tady... dělám...?" zašeptal Senbon, což byla spíš otázka po něj samotného než pro Rukiu. Vůbec se mu tam nelíbilo, chtěl pryč, pryč za svým Byakuyou. Mohl být zraněný, když - pravděpodobně - bojoval s Tensou. Dost se o něj bál, respektive víc než o sebe samotného.

,,Unesla jsem tě... Od teď jsi moje hračka," usmála se na něj Kuchiki a hodila po něm kostým maidky. ,,Víš, nepochybuji, že se tě Byakuya pokusí zachránit a také se mu to podaří, ale momentálně má skrz naskrz probodnuté chodidlo, takže máme pár dní, než bude moct chodit."

,,A proč mi jako dáváš tohle?" zeptal se Kageyoshi, který sice navenek vypadal vyrovnaně, hrdlo se mu však svíralo strachem o svého milovaného. A vůbec, jak ona mohla vědět, co se mu stalo?

,,Tohle si oblečeš. Víš, ráda si hraji s panenkami. A když si vyhraju, dám je svým sloužícím, kteří si s nimi také rádi hrají... ovšem jinak, než já," vysvětlila mu dívka s jiskřičkami v očích. Věděla, že Senbimu se ta druhá část líbit nebude.

Mladík se zajíkl a zůstl s rozšířenýma očima hledět na kus oblečení, který mu zůstal v rukou. Nervózně jednu jeho část sevřel v pěst. ,,Nic takového si ne-neobleču."

,,Ale ano, oblečeš. Nebo tady snad chceš chodit nahý? To bys mé sluhy akorát pobízel k tomu, aby si začali hrát." S těmito slovy se Kuchiki přemístila k dalšímu šuplíku, odkud vytáhla bič. ,,A to já nechci, takže tě přinutím poslouchat, pokud budu muset."

,,A přinutíš mě jako jak?" odfrkl si, jenže to mu v uklidnění moc nepomohlo. Chtělo se mu zaječet a utéct, místo toho ale hypnotizoval pohledem černé šatičky, do nichž se měl nasoukat. Vždyť do toho by se snad ani nevešel!

,,Takhle," oznámila Kuchiki a bičem ho práskla přes záda, čímž mu na onom místě roztrhla tričko a na kůži zanechala ranku.

Senbonzakura úlekem i náhlou bolestí vykřikl a svezl se na kolena, doslova ho ochromil šok. Co to proboha udělala? Proč mu ublížila, aniž by se k němu přiblížila? Proč ho nutí do něčeho takového, jako oblékat se do dívčích šatů?

,,Budeš teď poslouchat, nebo mám pokračovat?" zeptala se dívka své oběti, ale na odpověď nečekala. Znovu ho udeřila.

Černovlásek jen zasyčel, polykajíc slzy bolesti. Nakonec skoro nepatrně kývl, jako že souhlasí.

,,Dobře..," usmála se Rukia, posadila se na židli a hypnotizovala ho pohledem. Rukou ho pobídla, ať začne.

,,Máš tady... nějakou kabinku?" ohládl se, hledajíc právě dveře do takovéto místnůstky. Schválně k ní byl otočen zády, protože nechtěl, aby mu viděla do tváře. No, spíš se na ni nechtěl dívat on sám.

,,Ne, takže se budeš muset převlékat tady."

Senbi tiše polkl, načež položil oblečení na zem, postavil se a začal se svlékat. Nechtěl Rukii dopřát přesně to, co chtěla, takže si nejprve sundal tričko, čímž odhalil svá podrápaná záda, a navlékl si šaty vrchem. Pak si teprve stáhl kalhoty a vše si urovnal do finální podoby. Vlasy, jež měl rozcuchané, si rozpustil a trochu prohrábl, aby tak vytvořil dojem roztomilé holčičiky.

,,Vidím, že bratrova psychopatická stránka se činila," poznamenala Kuchiki po této jeho přeměně a došla k němu. ,,Svou panenku jsem si vybrala dobře."

,,A co jako bude mým úkolem?" odsekl jí na to starší, jemuž se tato situace protivila. Připadal si nevýslovně trapně, když na sobě musel mít oblečené holčičí věci, a ještě potupnější bylo, že by si měl hrát na nějakou panenku.

,,No, chvilku strávíš v mé přítomnosti a poté posloužíš pro uspokojení mých poddaných," objasnila mu černovláska jeho poslání pro příští dny a neodpustila si další z řady úsměvů.

,,P-posloužím?!" vyjekl Kageoyshi šokovaně, jelikož se mu tato slova vážně nelíbila. Nemyslela doufám pro uspokojení jako... ne! Na to nemohl myslet. Větší starost mu dělalo, co vůbec bude dělat v její společnosti? Dají si čajový dýchánek, nebo co?

,,Jasně," přikývla Rukia a popadla ho za ruku. Zatáhla ho dlouhou chodbou až do svého pokoje, kde ho posadila na židli před líčící stolek.

,,Ne, ne, ne, ne! Líčit mě teda nebudeš!" zaprotestoval Senbi okamžitě, protože si všiml spousty taštiček, jež doslova přetékaly řasenkami a stíny a rtěnkami a podobným. Možná že by jí tak dovolil mu vykartáčovat vlasy, ale malovat se rozhodně nenechá.

,,Nezapomínej, že já tady můžu všechno a ty nic," pohrozila mu dívka a ukázala na bič, který ležel na posteli. Následně se natáhla pro jednu z taštiček.

Senbonzakura nespokojeně zavrčel, čekajíc, co bude dál. Akorát kvůli ní bude vypadat jako nějaká děvka, popřípadě vážně jako holka, přestože měl ramena rozhodně širší a každý by poznal, že je to kluk. S povzdechem nechal všechno na své... majitelce?

A ta se na něm opravdu vyřádila, ačkoliv na konci vypadal opravdu pěkně, dokonce i jako kluk. Jakmile byla úprava jeho tváře hotova, Rukia se dala do tvoření účesu.

Senbon po celou dobu jen mlčel nebo vrčel, neměl totiž, co by k tomu řekl. Myšlenkami bloudil kolem Byakuyi, litujíc toho, že neovládá něco, čím by se s ním telepaticky spojil a mohl s ním promluvit. Doufal, že bude jeho drahý v pořádku a že jeho zranění není vážné.

Ten mezitím, neschopen chodit, detailně plánoval Senbiho záchranu. Dozvěděl se, že Rukia opravdu bydlí v jejich rodném domě a dokonce mluvil s několika jejími bývalými zaměstnanci, takže přibližně věděl, co by měl čekat. To, co zjistil, se mu však ani za mák nelíbilo. Nesnesl pocit, že by se tohle mělo stát jeho milovanému. Bohužel, musel zůstat doma a uzdravit se, aby ho mohl zachránit. Nejhorší zkouškou bylo přijít na způsob, jak se do sídla infiltrovat. I na to nakonec přišel a na internetu si objednal věci k tomu potřebné.

Rukia si posadila svou hračku na malou dětskou židličku, do níž měl problém se vejít, a na hlavu mu nasadila zaječí ouška. Kageyoshi ji probodával pohledem plným nenávisti, když v tom mu byl do rukou vnucen hrneček s čajem. Povzdechl si.

,,Takže vážně nakonec čajovej dýchánek, jo?"

,,No samozřejmě," zasmála se Rukia, která si to všechno náležitě užívala. Sama si taktéž vzala hrneček a napila se, aby tak dokázala, že to není otrávené.

Starší jí však stále nevěřil a střídavě očima probodával nápoj i jí. Pak pokrčil rameny a trochu horké tekutiny usrkl, přeci jen, kdyby ho chtěla zabít, už by to dávno udělala. 

Ta se jen potěšeně uculila a z krabice na zemi vytáhla kus dortu, ktety rozdělila na dvě porce. Jednu pak podala Kageyoshimu.

Ten jen zavrčel: ,,Tímhle mě neuplatíš." Pak si od ní kousek s hraným povzdechem převzal, protože se mu začaly sbíhat sliny. A navíc toho dne ještě nic nejedl, tak mu to přišlo vhod.

,,Já se tě nesnažím uplatit," odvětila mu Kuchiki, která se už sama do dortu pustila. Popravdě, docela se těšila na to, co přijde.

,,Tak fo tím teda fledujef?" zamumlal Senbi s plnou pusou, protože ten dort doslova hltal. Byl zatraceně dobrý, takže ho měl za chvilku v sobě, čekajíc na přidání.

,,K čajovým dýchánkům jídlo patří, nebo snad ne?" pozvedla Rukia obočí přesně tak, jak to dělával Byakuya, a vytáhla další krabici, tentokrát s cukrovím.

,,To s tebou souhlasím. Hmm... cukroví... když to já nerad..." ušklíbl se Senbonzakura, respektive spíš TA Senbonzakura, a napil se čaje. Tak nějak doufal, že se tohle protáhne co nejdéle, neboť to, co mělo následovat, byla pro něj noční můra již teď.

,,Nevadí..." řekla Rukia, která věděla, že se Senbi snaží zdržovat. V další chvíli proto tedy vytáhla čokoládu.

,,Ále čokoládu bych si dal." S tím Senbi natáhl ruku, čekajíc, že mu kousek dá. Proč by ji jinak vytahovala, kdyby to neměla v plánu?

A ta mu kousek opravdu dala, sama si však nevzala. Počkala, až ji Senbi sní, a když to udělal, spokojeně se usmála.

,,Myslím, že můžeme začít," řekla, luskla prsty a v tu chvíli se zdrogovaný Kageyoshi zhroutil do náruče jednoho ze služebníků, který v tu chvíli přiskočil.

,,Co... to...?" zamumlal, snažíc se donutit své oči, aby se otevřely a on mohl spatřit sluneční světlo. Tato snaha byla marná a jeho tělo bylo zvednuto do výše.

,,Ále, ále, ty sis vážně myslel, že se o to nepokusím?" povytáhla Rukia obočí. ,,Vím moc dobře, jak jsi zručný a nebezpečný v boji. Nepochybuji, že za normálních okolností by ses ubránit dokázal."

O několik dní později

Byakuyova noha se uzdravovala již několik dní. Za tu dobu Kuchiki vše naplánoval do nejmenšího detailu a strachoval se o svého milovaného. Nechtěl si ani představovat, co mu mohli dělat, nebo právě teď dělají. Jakmile tedy mohl znovu obstojně chodit, dal se do realizace svého plánu.

Oblékl se do oranžových kalhot a modrooranžového pruhovaného trika. Své černé vlasy skryl pod krátkou, modrou parukou. Na svou tvář napatlal snad tunu líčidel, od hrubých oranžových linek po falešné řasy, až by se nakonec ani on sám nepoznal. Když dokonale doladit svůj převlek, nasedl do auta a dojel až k Rukiině doupěti. Tam vystoupil a přešel ke strážnému.

,,Dobrý den, přišel jsem se ucházet o tu práci, o které se zmiňujete v inzerátu. Jmenuji se Dei," pozdravil s hraným úsměvem onoho blondýna.

Strážný si ho chvilku nedůvěřivě prohlížel, pak si ale vzpomněl, o co že se to mělo jednat, a s milým úsměvem ho pustil dál. Následně se jal věnovat své obvyklé práci.

Byakuya, alias bláznivý hyperaktivní podivín Dei, se vydal ke dveřím domu, na které zaklepal. Přispěchal mu otevřít komorník, který se představil jako Abarai Renji.

,,Dobrý den, Abarai-san. Jsem zde kvůli té práci... mohl byste mi říct, o co se vůbec jedná?" zeptal se ho Byakuya, neboť o oné práci opravdu nic nevěděl.

Rudovlásek se jen usmál a přiblížil se k jeho uchu, do něhož tajemně zašeptal: ,,To poznáte sám, až se potkáte s naší paní... zatím pokračujte touto chodbou rovně a pak zahněte na konci doleva. Poslední dveře napravo, tam můžete jít. Naleznete tam vaše spolupracovníky, svým způsobem, ale varuji vás - jakmile tam jednou vlezete, už se nedostanete ven."

Modrovlásek jen kývl, jeho slovům upřímně věřil. Když se však vydal onou chodbou, narazil na další osobu.

,,Á, vy musíte být uchazeč o práci," zasmál se onen blondýn. ,,Jsem Hirako. Hirako Shinji, něco jako tiskový mluvčí Kuchiki-sama. Prosím, počkejte tady, já pro ni dojdu," nakázal mu, v duchu potěšen, že budou mít další oběť. Pak, když to druhý splnil, vydal se do té místnosti, o které předtím mluvil Renji.

,,Rukio, je tady nějaký zájemce o toho fleka, tuším, že se jmenuje Dei," oznámil, když vešel. To, co se v místnosti odehrávalo, ho ani nepřekvapilo.

U jedné z tyčí, které se nacházely uprostřed místnosti, byl pouty a řetězem přikován Senbonzakura, jako obvykle na sobě měl černobílé šaty. Jenže to už v podstatě ani šaty nebyly, protože z nich trčely jen roztrhané cáry, stejně tak, jako se z jeho očí řinuly slzy a po jeho zádech stékaly pramínky krve, tvoříc na podlaze karmínové loužičky. 

V tu chvíli si s ním zrovna hrál jeden z Rukiiných poskoků, jenž na sobě měl kupodivu docela normální, chlapecké oblečení, jenže to nebylo hraní jako hraní typu: hrajeme šachy. Nnoitra, snad ten nejšílenější z přítomných, ovšem nebyl sám, kdo se v tomhle vyžíval. Společně s ním tam byl totiž Stark, jenž měl to štěstí a mohl si užít také. 

Nnoitra, téměř na vrcholu slasti, si přivlastňoval to mladé tělo hezky zezadu, způsobujíc mu stále další a další šrámy na hrudníku, kdyby náhodou těch na zádech bylo málo. Kageyoshimu, jehož tiché, bolestné vzlyky nikoho nezajímaly, bylo právě vnuceno Starkovo vzrušení do úst, takže se mu poníženě začal věnovat. 

Stark mu zajel rukou do vlasů, za něž ho trhnutím vytáhl o kus nahoru, začínaje si diktovat své tempo a užívat si tu slast. Musel sám uznat, že přesto, že Senbon nemohl použít svázané ruce, tak dokázal opravdu se svým jazykem divy. Laskal ho po celé délce, chvilkami, kdy měl možnost, olizoval špičku, anebo jemně sál, pak mu však jeho úd byl zaražen do úst až do kořen, až měl pocit, že se z toho pozvrací, nebo minimálně udusí.

Nejmladší z rodu Kuchiki to sledovala, jako již několik dní, a stále ji to bavilo. Když vstřebala, co Shinji řekl, otočila se na něj.

,,A je alespoň hezkej? To bychom ho mohli půjčit na zaučení tady Senbimu, ať taky není pořád jen uke..."

,,Hmmm... ale jako uke vypadá úžasně, nemyslíš..?" ušklíbl se blondýn a hodil očkem po právě probíhající scéně. ,,Co kdybychom si rovnou vyzkoušeli, jaký ten nový je? Možná by si mohl Senbiho na chvilku půjčit, až se na něm tihle dva vyřádí... Pokud teda ještě bude použitelný."

,,Bože, Hirako, ty jsi mnohdy geniálnější než já," zasmála se Rukia potěšeně. ,,Přiveď ho. A pokud bude k ničemu, tak ho prostě odstraníme," rozhodla nakonec, stále sledujíc onu scénu.

Právě v tu chvíli, kdy Shinji s úšklebkem otevřel dveře dokořán, Stark se slastným zasténáním vyvrcholil plačícímu Senbonzakurovi přímo do úst. Mladšímu se po jazyku rozlila hořko-sladká tekutina, která mu stékala po rtech, bradě i krku a kterou s očima zavřenýma nechutí poslušně spolykal. I zběsilý Nnoitra neměl daleko k tomu, aby dosáhl toho pocitu, po němž tak moc toužil, takže když si Stark zapínal poklopec od kalhot, svou oběť si za vlasy přitáhl k sobě a tvrdě přirazil, až Senbi bolestně vyjekl. Na hrudníku se mu taktéž objevil další šrám, jenž mu způsobil černovláskův ostrý nehet, když se v důsledku zatáhnutí prohnul v zádech.

V tu chvíli byl Shinji na chodbě, kde již vyčkával Kuchiki, jenž z oné místnosti slyšel jisté zvuky. Ruce drtil v pěstech, nepochyboval totiž o tom, co se tam děje. Musel však setrvat ve své roli, aby mohl Senbiho zachránit.

,,Pojďte prosím se mnou, Deii," požádal ho s úsměvem Hirako a nasměroval ho do oné místnosti. Nechal modrovláska vejít prvního, pak ho následoval a zamkl za nimi dveře, před které se postavil.

Jakmile Kuchiki spatřil onen výjev, krve by se v něm nedořezal. Tohle... bylo mnohem horší, než čekal. Senbi... byl ve strašném stavu. Byakuya měl v tu chvíli chuť tasit katanu, již schovával pod trikem a všechny kromě Senbiho rozsekat na kusy. To bohužel nemohl, ačkoliv po tom toužil. Kdyby to udělal s jedním z nich, ti ostatní by ublížili Kageyoshimu ještě více. Místo toho se tedy zachoval, jak se od jeho postavy čekalo. Rozklepal se, vyděšeně na všechny hleděl.

,,Co to... vy... já... zavolám na vás policii!"

,,Ne, nezavoláš," zasmál se Hirako, který mu před obličejem zamával Kuchikiho telefonem, který doslova a do písmene ukradl. Kdy, to si černovlásek nevšiml. ,,Naše paní již na tebe čeká. Pokloň se."

Kageyoshi, jenž tak nějak napůl zaslechl jeho hlas, si nebyl jist, jestli to, co slyšel, byl Byaki, nebo nebyl. I přes bolest otevřel oči a skrz slzy se zahleděl na přítomné osoby, jakmile ale nespatřil nikoho Byakuyovi podobného, opět je zavřel a pokoušel se nemyslet na bolest, které na něj křičela ze všech stran. 

,,Ty se opovažuješ koukat jinam?!" okřikl ho Nnoitra, rozhořčen tím, že se myslí pokouší utéct a vůbec nespolupracuje. Uštědřil mu hluboký škrábanec na podbříšku. Společně s tím, kdy doslova zaryl své nehty do jeho kůže, naposledy přirazil a konečně dosáhl svého orgasmu.

Ze Senbonzakurova hrdla se ozval bolestný ryk, neboť zároveň s tím si ho k sobě Nnoitra přitáhl natolik, že měl pocit, že se zlomí. Cítil to v sobě, cítil v sobě jeho horké sperma a vůbec se mu to nelíbilo. 

Vyčerpán padl na podlahu, kde ho nechal Nnoitra bezvládně ležet. Společně se Starkem opustil místnost dveřmi vedle jejich ctěné Rukie.

Však ty už se smát nebudeš, až z tebe vyrvu vnitřnosti, pomyslel si Byakuya vztekle. I přesto splnil, co blondýn žádal, a kajícně padl na kolena. Přitom myslí i zrakem zabíhal jen a jen ke svému Senbonovi, který vypadal, jako by byl mrtvý. Drásalo ho to na srdci, neboť věděl, že za to může jen a jen on.

,,Rozhodla jsem se, že si tě vyzkouším. Támhle Senbonzakura ti mile rád poslouží jako uke, tak se mi můžeš předvést," rozhlásila Rukia na svém rádoby trůnu a opřela si hlavu o své sprásknuté dlaně. Strašně ji zajímalo, jak se tento nový kousek do její sbírky předvede.

,,N-n-ne! To neudělám!" vyjekl Kuchiki. Za to schytal kopanec od Hiraka, jehož následkem byl poslán na zem, až k Senbimu. Toho využil a bleskově, tak, aby to nikdo neviděl, ze své kapsy vytáhl malý lísteček, který černovláskovi vedle sebe vtiskl do dlaně, načež se vytáhl na nohy s hranými vzlyky.

Senbonzakura byl tak prostoupen bolestí, že sice onen lísteček v dlani sevřel, avšak byl tak mimo, že nedokázal ani otevřít oči. Protože pokud by je otevřel, propukl by v další pláč a jeho vzlyky by se draly na povrch.

,,Takže ty nehodláš poslouchat?" pozvedla Rukia obočí. ,,Co s tím uděláme, Shinji?"

,,Mám ho vyhodit, má drahá? Mimochodem... pokud by byla možnost, rád bych se o Senbiho postaral. Osprchoval bych ho a nechal bych ho u sebe přespat, aby ho po tomhle nechali ostatní na pokoji."

,,Nemůžeme ho vyhodit, ne po tom, co viděl. Mluvil by," zamračila se Rukia a pohlédla na modrovláska, pak se však zarazila a vytřeštila oči. ,,Pozor!" křikla na Shinjiho, který díky tomu dokázal uhnout dýce, kterou Dei právě tasil a ohnal se jí po blondýnovi.

Černovláska si nepřítele rychle prohlédla a pohled jí spočinul na oné dýce. Samozřejmě, že ji poznala. Na Tensovu dýku by nikdy nezapomněla. Také jí došlo, kdo se pod tímto oblekem skrývá.

,,Ale, ale, ale... Byakuyo, Nii-san, jsi to ty?"

,,Tak jsi mě konečně poznala, Rukia-nee-san?" ušklíbl se Kuchiki v odpověď a z hlavy si stáhl onu modrou paruku, která už ho vážně štvala.

,,Kuchiki... tys ho zabil!" zavrčel blodýn a v tu chvíli se mu přemístil na záda. Bez zaváhání mu podkopl nohy a z ruky vykroutil dýku, kterou taktéž poznal. Jak by nemohl nepoznat dýku svého milence?

,,Problém?" povytáhl obočí Byakuya, kterého se začala plně zmocňovat jeho druhá stránka. Vzápětí ze země podkopl nohy Shinjimu, tak, že se blondýn svalil vedle něj. Toho Kuchiki využil a vytáhl se na nohy, přičemž tasil katanu, kterou doposud schovával pod trikem.

V tu chvíli se ozvalo něco, co by nikdo z přítomných nečekal. Senbonzakura tiše zakašlal, zamžoural očima a pozvedl se na loktech. ,,Nech ho... Byakuyo."

,,Jemu taky nemám v plánu nic udělat... ničemu by to nepomohlo," zašeptal Byakuya ledově, pohledem probodával jen a pouze svou sestru, které na tváři stále pohrával úsměv. Očividně si to stále užívala.

Jenže Kageyoshi už získával zpátky svou životní sílu, sílu ovládat své vlastní tělo. Trvalo to, trvalo mu to neskutečně dlouho, než se jeho energie obnovila, ale už byla zpět. Černovlásek, vypadající jako ženská zombie, se vytáhl do stoje a urovnal si zbylou sukni, jež byla to, co ho momentálně chránilo před nahotou. 

,,Nikomu... neublížíš..." zašeptal rozhodným hlasem a ohlédl se na Kuchikiho, z jeho tónu hlasu i pohledu čišel jen led. A pak, když se Byakuya sebral a rozeběhl přímo k Rukii, nezaváhal. Byl k ní blíž, což mu poskytovalo výhodu, takže když ze země za běhu popadl upuštěnou dýku, v poslední chvíli odrazil Byakuyovu čepel mířící na jeho paní. Senbiho rty se zvlnily v psychopatický úsměv.

,,Takže, ty teď experimentuješ i s drogama?" zeptal se Byakuya nevěřícně své sestry. Jiný logický důvod ho nenapadl.

,,A nejsou užitečný?" provokovala ho černovláska a zvedla se z místa. Udělala několik kroků ke svému bojovníkovi, kterého objala kolem pasu, ignorujíc, že tak bude od krve. ,,Je tak roztomilý, že jsem si nemohla pomoci..."

,,Takže si myslíš, že tě přede mnou ochrání?" zavrčel starší ze sourozenců.

,,To... nebude třeba," ozvalo se náhle za jeho zády a  vzápětí už Kuchiki ležel přimáčknutý na zemi. Hirako na něm posedával, užívajíc si toho pohledu. Tak strašně se mu líbil Senbonzakura jako ochránce, že si prostě nemohl pomoct. Ten černovlásek byl boží dar.

Následně se právě Kageyoshi svezl zcela v bezvědomí k podlaze. Rukia se toho trošku zalekla, protože nic podobného nečekala, přisoudila to však ztrátě krve. Písknutím přivolala několik svých sluhů, kteří Senbiho odnesli do Shinjiho pokoje, tak jak blondýn chtěl, načež se ohlédla zpět na svého bratra.

Ten jen podrážděně zavrčel a pod svým věznitelem se pokusil zazmítal. Neúspěšně, Shinji totiž nebyl až tak blbý.

To Byakuyu dopálilo ještě víc, podpořilo to jeho zlou stránku, která nad tou dobrou nyní plně vyhrávala.

Moc dlouho mu však nevydržela, neboť ho za okamžik uvedla do snů samotná Rukia, která ho omráčila. Ještě aby jí dělal v domě bordel její bratr, to tak.

,,Předhoď ho mým služebným, však oni si s ním už užijou. Pak se mi postarej o Senbiho, vytvořila jsem si pro něj jistou slabost," rozkázala blondýnovi a sama se rozhodla místnost opustit. Kupodivu měla ze všeho toho dobrou náladu.

,,Jak si přejete, Kuchiki-sama," uklonil se Hirako s úsměvem. Věděl sice, že Rukiini poddaní Byakuyovu hrdost a vůli nezlomí, ale alespoň si zažije fyzickou bolest, šmejd jeden. Vzal ho proto, nijak šetrně, na záda, nasadil mu tu jeho modrou paruku a dotáhl ho do jednoho z pokojů. S potěšeným úšklebkem se vydal do svého pokoje.

Tam nalezl na posteli bezvládného Senbonzakuru, za nímž se táhla krvavá cestička. Rozhodl se proto, že ho zatím jen přikryje a až se probudí, dá mu teplou koupel a také ho ošetří. Chudáček si to zasloužil. 

,,Oni ti zase pořádně dali co proto, viď?" povzdechl si, když k mladšímu, jenž ležel na posteli, přišel. Odhrnul mu prameny vlasů z tváře, aby na něj mohl vidět, než mu vtiskl motýlí polibek na čelo. ,,Probuď se brzy..." S tím přes něj přehodil deku a sám se posadil k počítači opodál.