Jakmile se mladší z nich dostal až do pokoje, málem narazil do Aizena. Ten ho probodl káravým pohledem a zabouchl za nimi dveře. 

,,Kde byl? A kdes vzal tu bagetu?" ptal se, až to znělo jako výslech. Černovlásek jen svrašil obočí a shodil ze sebe bundu.

,,Byl jsem si zakouřit a tu bagetu mám od Kuchikiho," řekl prostě, neviděl v tom nic dalšího. Hned na to se ozvalo hnědovláskovo hlasité zasmátí.

,,Tys ho kouřil senseiovi? Teda kámo, ty se fakt nezdáš..."

Po jeho slovech se mladší málem zadusil kouskem bagety. Sousuke ho dokonce musel pořádně praštit do zad, jinak by to s ním dopadlo hodně špatně. Ve tváři byl celý rudý, jak z toho, že měl nedostatek kyslíku, tak taky z toho, že ho jeho společník obvinil z něčeho tak... nereálného.

,,Jsi idiot? Nesnášíme se, hádáme se, jsem tady teprve druhej den! Za koho mě považuješ?! Vztahy mezi učitelem a žákem jsou zakázaný, a navíc, já nejsem na chlapy."

Jakmile byl mladší hotov s jídlem, rozhodl se, že něco zkusí. Řekl Sousukemu, že si na chvilku odskočí, ale místo toho, aby šel do koupelny, zamířil do cvičebního sálu. Tam si začal prohlížet zbraně. Od dřevěných bokkenů, přes opravdové katany, wakizashi, dýky, luky, a jim podobné. 

Nechtěl bojovat, pouze si je osahat. Vzal do ruky dvě menší dýky, jež vypadaly, že řežou už od pohledu, jak se jejich čepele ve světle leskly, Vyzkoušel několik bojových postojů a musel se pousmát. 

,,Jo, dýky mám rád... zvlášť na vrhání," uchechtl se, přičemž uvolnil sevření jedné a hodil ji na asi dvacet metrů vzdálenou figurýnu. Zasáhl ji do břicha. To samé vyzkoušel ještě několikrát, než se konečně usadil na podlahu.

Usadil se se skříženýma nohama, záda rovná, oči zavřené. Nikdy nemeditoval, teď se ale potřeboval uklidnit. Opravdu toho za dnešek bylo moc. Odstraňoval si z hlavy obrazy událostí, jako když zavíráte různá okna v internetovém prohlížeči.

,,Co se to tu děje?" přerušil vzápětí jeho klid Kuchiki. ,,Á, to jsi byl ty?" zeptal se, když si mladšího všiml. ,,Myslel jsem, že přišli zloději, či co."

,,Jen jsem si představoval, že ta figurína jsi ty. Pak už to šlo samo," kývl hlavou směrem k jeho oběti, která byla celá prošpikovaná dýkami. Naštvalo ho, že byl přerušen. Zvláště jím.

Byakuya s pozvednutým obočím k figuríně přišel a okem znalce si jeho dílo prohlédl.

,,Myslím, že by ses měl na studium meče vykašlat a jít na dýky... Máš potenciál..." uznal a zamyslel se. ,,Tyto styly boje vyučuje otec... myslím, že by nebylo těžké to domluvit."

,,Hmmmm..." zamumlal jen Senbonzakura a ušklíbl se. Zpod nohy vytáhl jednu dýku, kterou si pro případ nouze ponechal, napřáhl se a vrhl. Prosvištěla staršímu těsně skrz vlasy a zabodla se do hlavy již zmiňované figuríny. ,,Jejda, minul jsem."

,,Slušná práce," pokýval hlavou Kuchiki, kterého to nevyvedlo z míry, neboť něco takového čekal.

,,Táta je vyrábí. To byl jeden z důvodů, proč chtěli, abych tady studoval. Ta, co ti právě proletěla kolem hlavy, je stará pět let. Sám jsem ji udělal," prohlásil mladší, přičemž se zvedl ze země a přemístil se až k Byakuyovi, ale to pouze kvůli tomu, aby si vzal dýku zpět. ,,Nepotřebuju speciální hodiny, Byaki-chan, s dýkami bojovat umím."

,,Jistě... tak v tom případě se zítra uvidíme na hodině lukostřelby," ušklíbl se Byakuya a poté se kolem mladšího prosmýkl tak, že se zanedlouho dostal ke dveřím.

Senbonzakura s ještě horší náladou než předtím po sobě jen uklidil a takťéž se rozhodl odejít. Jeho plán, že si tam zlepší svou náladu, selhal.

Dalšího dne

Ranní probuzení opět pro Kageyoshiho nebylo nikterak příjemné. Stejně jako včera byl probuzen přívalem studené vody, již mu laskavě daroval jeho dobrosrdečný třídní profesor.

Jenže on to očekával. Před pár minutami, kdy Aizen odešel na toaletu, si udělal krátkou návštěvu ven, kde si udělal pořádnou sněhovou kouli. A přesně tu mrštil svému učiteli do obličeje. 

V následujících vteřinách vše proběhlo velice rychle. Byakuya, který byl ochromen šokem, si snažil dostat sníh z obličeje, kdežto mladší si mistrovsky přetáhl mokré tričko přes hlavu. To využil jako pouta a svázal Kuchikimu ruce za zády, vzápětí ho prudce přirazil ke zdi, tak jak to dělával vždycky on.

,,Che, a máš to," ušklíbl se Kageyoshi nad svou dobrou prací, přestože se celý třásl zimou.

,,To jsem... nečekal," přiznal Kuchiki, nadmíru překvapen jeho plánem. Netušil sice, co má mladší v plánu dál, ale věděl, že jemu se to líbit nebude.

,,Jak bys mohl, podceňuješ mě," přitakal student a natlačil ho víc na zeď. Pak si povzdechl a své ruce z něj spustil, dokonce odstranil i ta provizorní pouta. 

Mokrý hadr hodil do rohu, pak ho někam dá usušit, teď ale bylo jeho prioritou to, že se třásl jako osika. ,,Bejt ty, něco ti provedu. Teď mi dej pokoj, je mi kvůli tobě akorát větší zima."

,,'Být mnou'? Promiň, ale to bys nedokázal..." dušoval se Byakya, načež se nad mladším slitoval. Tiše, aby ho Kageyoshi neviděl a neslyšel, se k němu přikradl a zezadu ho objal.

,,Je sice hezké, že se mě snažíš zahřát, ale pokud si dobře pamatuju, ty jsi ten, kdo mě tou ledovou vodou zlil," zavrčel Senbon a pokusil se z jeho objetí vymanit. Když mu na rameno dopadla Kuchikiho těžká hlava a jeho vlasy ho pošimraly na holém těle, zastavil se. Respektive spíš ztuhl.

,,A ty jsi po mně zase hodil sníh, takže to vyjde na stejno," odvětil mu na to Byakuya a pustil ho. Věděl totiž, že mladší je z něj vyděšený, jeho strach dokonale cítil a vnímal. ,,Můžeš si oddechnout, dneska tě na nic nemám... tedy vlastně kromě té lukostřelby."

Kageyoshi si oddechl. Pravda, musel uznat, že v jeho objetí bylo opravdu teplo. Pak se zarazil. Dneska. Lukostřelba. V pět večer. S Kuchikim.

,,Doufám, že to není hodina speciálně pro mě," odfrkl si následně, přičemž vyhledal Byakuyovy oči. Byl vyšší, takže musel mírně pozvednout hlavu. Právě tehdy mu došlo, že k němu samovolně udělal jeden krok. Že by to udělal zcela automaticky při touze po teplu...?

,,Není... kdo by to s tebou trpěl?" odfrkl si pobaveně starší a vytřepal si poslední zbytky sněhu, jenž po něm Kageyoshi hodil, ze svých rozpuštěných vlasů.

,,Jo, to je fakt..." pokrčil mladší rameny a otočil se s tím, že si na sebe vezme čisté tričko. Přeci jen, stát před tím úchylem pouze v kalhotech od pyžama, bylo docela nebezpečné.

,,Ale... se mnou to není taky zrovna nejlepší. Bojíš se... viď, Senbi?" přimhouřil Byakuya oči a ladně se k němu přiblížil. Než stačil mladší jakkoliv zareagovat, otočil si ho k sobě a ukradl mu jeden polibek.

,,Kurva, sem se lek!" vykřikl student s rozšířenýma očima, kterého od něčeho víc zachránilo to, že se mu nějak zamotaly nohy a on spadl na podlahu. ,,Jo, tohle mě pořád děsí."

,,Bože, bože... Ani na nohách se udržet nedokážeš..." povzdechl si starší teatrálně. Zamířil ke skříni, do níž chtěl jít před chvílí mladší. Pár vteřin se v ní přehraboval a po vyděšeném Senbonzakurovi hodil triko.

Ten se jen zamračil, ale zároveň si oddychl. Čekal, že bude Byakuya pokračovat v tom, co začal, ale pravděpodobně to neměl v plánu. To se mu ulevilo. Tehdy ho ale napadlo: ,,Proč ses vůbec obtěžoval sem přijít? Nemám tě rád, nejsem ve tvé společnosti rád a už jen pohled na tebe mi kazí náladu. A ty se mi ukážeš hnedka ráno, pche... a zase mě akorát krom máčení vodou sexuálně obtěžuješ."

,,Baví mě to..." pokrčil Byakuya rameny. ,,Vždycky se naštveš, což je strašně vtipné. A navíc, pokud se nemýlím, právě jsi zaspal."

,,A ty mi dlužíš už druhou snídani," přikývl mu na to Senbi, který stále seděl na zemi a právě se soukal do trička. ,,A navíc, beztak mi začíná hodina až za... za dlooooouho," zazíval a natáhl se na podlahu, oči zavřené. Doufal, že ho tak starší nechá a odejde s nějakou poznámkou, to se ale mýlil.

,,Já to myslel vážně... Právě je 6:07," oznámil mu a aby svá slova, potvrdil, zadíval se na své hodinky, které takový čas opravdu ukazovaly.

,,Hmmm... se stává. Tebe stejně nemám, tak je to fuk, a i kdybych měl, stejně by to bylo fuk," zamumlal Kageoyshi, přičemž se přetočil na bok. Tím se ale dostal blíž ke svému profesorovi, kterému cukaly koutky.

,,To myslíš vážně? Tobě se nechce, takže prostě do vyučování nepůjdeš?" podivil se Byakuya. On sám by si něco takového nikdy nedovolil. Rozesmál se. Sklonil se ke Kageyoshimu a popadl ho za vlasy. Následně ho vytáhl do stoje a za stálého sevření jeho vlasů se vydal z pokoje.

,,Co to kurva-? To bolí!" ječel mladší, protože cítil, jak se jeho vlasy trhají. Bolelo to, a to hodně. Přestože se pokoušel Kuchikiho zastavit, nebylo mu to nic platné. 

Nakonec, i přes tu bolest, kterou mu způsoboval, ho zarazil. Zachytil zápěstí ruky, která mu svírala vlasy v pěsti, a silně do něj zaryl své nehty, které měl na kluka docela dlouhé. Potom své nohy připletl do těch jeho tak, že se oba zamotali a následně sletěli na podlahu v chodbě.

Senbon bolestně zavyl, jelikož mu starší s vlasy při pádu silně cukl, takže už teď pravděpodobně svíral v hrsti jen obyčejná černá vlákna. Tím ale utrpení nekončilo, neboť kdyby mladší včas nenastavil ruku a starší se ho nechytil kolem pasu, asi by si Byakuya rozbil hlavu. 

,,Ty debile, mohl sis ublížit!" okřikl pak svého učitele, což ho na jednu stranu vyděsilo. Opravdu právě přiznal, že se lekl, že by se mu mohlo něco stát?

,,Zrovna ty jsi osoba, které by to mělo být nejvíce ukradené," odsekl Byakuya, pak se však na mladšího zadíval. ,,Děkuju..."

Ten jen trhl hlavou na stranu. ,,Byl bys tak laskav a konečně pustil moje vlasy? Jsem rád, že se ti líbí, ale to neznamená, že mi je musíš všechny vytrhat!"

,,A půjdeš už do vyučování, kam jsem se tě snažil dotáhnout?"

,,Samozřejmě, že ne," odpověděl mu popravdě Senbonzakura a koutkem oka se na něj zadíval. Pořád nechápal, co to je za člověka, proč se chová tak, jak se chová. Měl v hlavě zmatek.

,,To jsem si mohl myslet," plácl se rukou do čela starší a následně se posadil. ,,Já ti ale omluvenku nenapíšu."

Jenže tím, že se posadil, se dostali do ošemetné situace, neboť mu Kageoyshi skončil na klíně, aniž by si toho byl vědom.

,,To ani nemusíš," zasmál se Senbi a přiložil přitom svou dlaň na Byakuyovu ruku, která stále pevně svírala jeho vlasy. Chvilku mu trvalo, než mu pořádně došlo, co se vlastně děje a co to dělá.

,,Ehmmm..." zamumlal tiše Byakuya a mladšího donutil, aby z něj slezl. Jeho vlasy pustil a vyhoupl se na nohy.

,,Nesnáším tě," zavrčel student při zvedání a prudce se otočil, protože cítil, jak se mu do tváří hrne krev. Nechápal, co to mělo za důvod. Cítil se... jinak. Divně jinak. ,,Dobrou noc."

,,Je šest hodin ráno, pamatuješ?" zasmál se Byakuya, načež mu úsměv na rtech ztuhl. Roztřeseně se podíval na hodinky. ,,Bože, já mám hodinu!"

,,A já musím kvůli tobě dát usušit svoje pyžamo, jehož kalhoty mám pořád na sobě, polštář, peřinu a prostěradlo, ještě k tomu budu muset celej pokoj vytřít. Božeee.... za co mě tak trestáš? Proč musím mít zrovna já takovýho úchylnýho imbecila za třídního?!" zaklel nahlas, přičemž blízké zdi uštědřil jednu ránu pěstí. Následně se bez dalšího slova rozešel ke svému pokoji.

Byakuya to taktéž bral jako rozloučení a rozběhl se do jedné z tříd, ve které měl práce mít hodinu angličtiny. Byl jedním z profesorů, jež byli vyhlášení svými včasnými příchody, a teď meškal patnáct minut.

Pár minut před pátou hodinou odpolední

,,Konečně jdeš na hodinu, co?" ušklíbl se Aizen, jenž se smíchem právě vstupoval do velké cvičební haly. Kousek před ním s rukama v kapsách a s unuděnou tváří kráčel Senbonzakura.

Na jeho slova pokrčil rameny. ,,Střílení z luku jsem vždycky obdivoval."

,,To jsem velice rád, pane Kageyoshi. S trochou štěstí se to brzy naučíte," ozvalo se kousek za ním a do místnosti v tu chvíli vstoupil jejich sensei.

Mladší černovlásek si ho nevšímal, pouze na něj přes rameno ukázal. ,,Ale jsem tady hlavně proto, abych mohl otravovat jeho, Sousuke."

,,Všechno slyším!" křikl na něj Byakuya. Dále mu nevěnoval pozornost, neboť do místnosti vstoupil další černovlásek, velice podobný jemu samému. ,,Dnes nás svou návštěvou poctil pan ředitel, takže všechno dělejte tak, jako vždycky."

,,CO JSEM SAKRA PROVEDL, ŽE MĚ TAKHLE TRESTÁŠ?!" zaječel Kageyoshi s hlavou i rukama vztaženýma vzhůru, jako kdyby vzýval nebesa. Nemohl si pomoci, dva Kuchiki v jedné místnosti. Určitě se tady pozabíjí.

Oba dva učitelé na něj ve stejném okamžiku upřeli svůj zrak. I výraz měli stejný, bylo tedy evidentní, že jsou příbuzní.

,,Je vám dobře, Senbonzakuro?" strachoval se ihned Sojun, který byl velice dobrosrdečný.

,,Řekl bych, že když už jsem vynechal celej den, tak mě jedna hodina nezabije," prohlásil nejmladší z černovlasých jedinců s pokrčením ramen a namířil si to opět hezky zpátky k východu.

,,Neodcházejte, prosím, Senbi-san. Slibuji, že Byaki nebude zlý!" zamával rukama ředitel a k odcházejícímu mladíkovi se rozběhl.

,,Měl byste mít radost, protože jestli tady zůstanu, váš syn zůstane prošpikovaný šípy, popřípadě dýkami nebo jinými ostrými věcmi," odsekl Senbon, ale po jeho slovech se zastavil. Když se střetl s jeho tmavě modrýma očima a jeho smutným výrazem, srdce mu poskočilo. Netušil, kde se to v něm bere, ale na Byakuyova otce se usmál a rozpačitě se podrbal ve vlasech. ,,No, dobře, tak... já zůstanu, pokud si to přejete."

,,Vážně?" rozzářil se Kuchiki starší jako sluníčko a široce se usmál. ,,Výborně! Slyšel jsi to, Byaki?"

Když kolem něj Kageyoshi procházel, na chvilku se zastavil a opřel se o něj. Natáhl se k jeho uchu a zašeptal: ,,Váš syn by se od vás měl učit. Jste rozdílní asi jako sněženka a kaktus. A vy jste ta sněženka.."

,,Hee? Kaktus? Byaki? Vážně?" vypískl Sojun vzápětí a na mladíka se překvapeně zadíval.

,,Píchá všechno, co vidí..." pokračoval Senbonzakura tiše, ale uvnitř se smál. Sice jejich vzájemnou situaci opravdu hodně zveličoval, nemohl si to ale odpustit.

Ředitel jen povytáhl obočí. Jeho poznámku nepochopil, ačkoliv by měl. ,,Hele, Byaki, pořídíme si kaktus?" zadíval se vzápětí na svého syna.

V tu chvíli zvonění ohlásilo začátek hodiny, tudíž se musel Senbonzakura společně s ostatními účastníky posadit na lavičku, aby si je profesor mohl všechny dobře prohlédnout a zjistit, kdo chybí.

,,Dobře, vypadá to, že jsme tu všichni. Řekněte, kdo z vás kdy střílel z luku?" otázal se Byakuya, neboť dnes byla první hodina lukostřelby na této škole vůbec.

Zvedly se jen tři ruce, jedna z nich byla Aizenova. No jo, ten byl prostě dokonalý ve všech směrech.

,,Alespoň něco," přikývl Kuchiki a pak se na své studenty zadíval. ,,Dnes se naučíme, jak správně natáhnout tětivu a upevnit šíp."

V tu chvíli si Kageyoshi složil hlavu do dlaní, zavřel oči a úplně přestal vnímat. Slyšel jen ve své hlavě Byakuyův melodický hlas, což ho z neznámého důvodu uklidňovalo, ale hlavně uspávalo. Až tehdy, když do něj právě onen černovlásek strčil, se probral. Zjistil, že všichni žáci už jsou pryč. Normálně tam usnul.

,,Vidím, že pro tebe dnešní hodina byla velice záživná," zamračil se Byakuya na stále ospalého černovláska.

,,Chce se mi spát ještě... tvůj hlas je tak uspávající, nemůžu si pomoct..." zamumlal mu v odpověď a pokusil se postavit na vratké nohy, to ale nebyl dobrý nápad. Zatmělo se mu před očima a kvůli ospalosti ztratil pevnou půdu pod nohama.

Než se jeho tělo stačilo složit k zemi, profesor ho zachytil a přitáhl si ho do náruče, aby znovu nespadl. ,,Celý hoříš..." konstatoval, když se dotkl jeho čela.

,,A kdo za to asi může...?" nadhodil Senbon kousavě, avšak kupodivu se vyhlídce jejich blízkosti nebránil. Stále byl jednou nohou ve snech, kde chtěl také zůstat co nejdéle to šlo.

,,Hádám, že já," odtušil starší, načež ho vyzvedl do náruče. Za to, že mu je špatně, mohl on, tudíž bylo jeho povinností se o něj postarat.

Student jen něco nesrozumitelně zamumlal, ale stejnak se k němu vděčně přitiskl. Už dlouho se o něj nikdo nestaral, proto si byl jist, že si to tentokrát užije. Ať už by mu bylo sebehůř, byl by naštvaný sebevíc, stejně by teď neměl sílu na to, aby se vzpíral.

Kuchiki se s ním v náručí vydal do svého pokoje. Nikam jinam ani jít nemohl. Když do místnosti došel, položil mladšího do své postele a zachumlal ho do pěřiny. Poté se na chvíli vzdálil, aby přinesl nějaký ledový obklad.

Mladší se do peřin zavrtal až po hlavu, jediné, co mu koukalo, byly zavřené oči a černé prameny vlasů, jedna část kratší než ta druhá. Nosem nasával neznámou vůni pocházející z povlečení, kterou si okamžitě zamiloval. Byla tak... tajemná a hřejivá.

Po nějaké chvíli se do pokoje vrátil Byakuya s kyblíkem plným chladné vody a několika malými ručníky. Sedl si k Senbonovi na postel, jeden ručník namočil a přiložil mu ho na horké čelo.

,,V životě bych nevěřil, že se o mě budeš starat zrovna ty," zamumlal Kageyoshi, když jeho skelný pohled padl na svého učitele. Přišlo mu to tak vtipné a zvrácené, že se musel pousmát.

.,Já taky ne..." přikývl Kuchiki a vstal, aby z jednoho z šuplíků vytáhl prášek proti horečce, který následně mladšímu podal.

,,Stejně tě nenávidím," vyjasnil mu to nemocný, ovšem prášek polušně spolkl. Byl si jist, že kdyby to bylo otrávené, pokusil by se mu to podstrčit tajně. Pak se posunul o kousek ke zdi a shrnul na sebe deku. ,,Dlužíš mi druhou večeři."

I když byl Senbi stále tak trochu naštvaný a hlavně hodně na vážkách, to gesto, jak vedle sebe uvolnil místo, muselo být staršímu jasné.

,,Jsi si... jistý'" zeptal se Byakuya, kterého to opravdu velice překvapilo. Nečekal, že po tom všem, co mu provedl, projeví Kageyoshi vůči němu takového gesto důvěry.

Senbonzakura si jen povzdechl a naznačil, že deku vrátí zpět. ,,Tak když o to nestojíš..."

Kuchiki věděl, že kdyby odmítl, spal by na zemi, na níž neměl ani koberec. Proto se odhodlal a pomalu se vedle mladšího natáhl.

Ten chvilku váhal, ale nakonec se k němu přitulil. S našpulenými rty a narůžovělými tvářemi, jež se snažil skrýt, pak jen sebejistým hlasem prohlásil: ,,Nemysli si, že bych tohle dělal pro nějaké vnitřní uspokojení, to vážně ani náhodou. Jsem tebou a tvýma nechutnostma znechucenej, ale momentálně jsi v podstatě jedinej můj blízkej, na kterýho se v týhle chvíli můžu spolehnout. A ráno jsem zjistil, že dobře hřeješ, takže tě prostě jen využívám." 

Všechno, co ze sebe právě vysoukal a zrudnul u toho ještě víc, byla pravda. Nelhal mu, ale v jeho hlavě se ozýval slabý hlásek, který říkal, že si lže sám sobě. Nakonec se ke staršímu otočil zády a kousek se odsunul. ,,Prostě... nezvykej si, tohle se už opakovat nebude."

,,Beru na vědomí..." pousmál se nad jeho slovy Kuchiki. Pak jeho výraz opět ztvrdl. ,,A teď spi, udělá ti to dobře."

,,No né, ty sis všiml?" podotkl Kageyoshi jízlivě, ale uposlechl. Přitáhl si deku až pod bradu a s tichým povzdechem zavřel oči.

,,Oyasumi..." zašeptal ještě Byakuya, než taktéž nechal svá víčka klesnout.

O několik hodin později

,,Do čeho jsem se to zaplet, kurva," klek tiše Senbonzakura, protože nechtěl svěho tvrdě spícího profesora vzbudit. Rozhodně ale nechtěl setrvat v takové poloze, kdy mu výše zmíněný černovlásek osahává jeho zadnici. Věřte, příjemné to nebylo. 

,,Kurva, kurva, kurvaaa," nadával pořád tišeji a tišeji, avšak Byakuyova zkoumavá ruka si razila cestu po jeho těle. Až na to, že na sobě musel trpět jeho dotek, se cítil už docela v pořádku, horečka ustoupila. 

Pokoušel se od sebe Kuchikiho, k němuž byl natočen tváří, odstrčit, nebyl ale vůbec úspěšný. ,,To tohle dělá zatraceně i ze spaní?!"

,,Mluvící polštář..." zamumlal ze spaní náhle Kuchiki a k už tak dost naštvanému černovláskovi se přitiskl.

Zcela nevinně se při tom svými rty otřel o ty Senbonzakurovy, což asi ve snu přisoudil k něčemu podobnému, protože ho hned vzápětí opravdu políbil. Mladší jen semkl pevně rty a snažil se mu vymanit ze sevření, což se mu nakonec povedlo.

Se zalapáním po dechu se vyhrabal z peřiny a dokonce slezl i z postele, nevěděl, co jiného by měl udělat. Už tak tam strávil dost času, proto se rozhodl jednoduše utéct. Utéct a vrátit se ke svému spolubydlícímu, hezky do své postele.

Při tom, co utíkal chodbami a snažil se popadnout dech, mu myšlenky sklouzávaly jen a jen k jeho učiteli. Co tam s ním dělal? Proč proboha... proč se od něj nechává takhle trápit? A proč se mu teď, když se k němu starší natočil a okusil jeho hebké rty, proč se mu najednou tak rozbušilo srdce? Nesnášel ho! Nesnesl ho! Byl jím znechucen!

Nic nechápal a tušil, že asi dlouho chápat nebude. V chodbách byla taková zima a tma, že se mu to až nechtělo věřit, vždyť to byla přeci škola, mělo tam být hezky teplo. Nakonec se zarazil a posadil se k chladné stěně, i když se roztřásl ještě víc. Ztratil se. Vůbec si nepamatoval, kudy běžel, prostě se ztratil. Takže teď bude muset čekat až do rána, než ho někdo najde? Opravdu to vyhrál.

,,Nechoď pryč... polštářku..." povzdechl si ze spánku Kuchiki, jakoby vycítil, že Senbon opravdu zmizel. Sice nebyl při vědomí, tudíž neměl ani ponětí o tom co dělá, ale měl pocit, že se to jeho polštáři nelíbí.

O dalších několik hodin později

Když už se slunce chystalo vycházet, Byakuya se s trhnutím probral. První věcí, které si všiml, bylo, že Kageyoshi již neleží vedle něj a dokonce není ani v pokoji. Druhým faktem pak byla bolest v krku, která nechtěla přestat.

,,Super," povzdechl si a vstal z postele. Poté se protáhl a došoural se do koupelny, kde provedl ranní hygienu.

Nasoukal do obleku a odebral se na snídani. Jakmile slupl kousek vánočky, šel si prohlédnout zastupování. To ho moc netešilo, neboť zjistil, že supluje Kageyoshiho třídu na matiku.

Onoho černovláska naštěstí při své každodenní ranní cestě na záchod nalezl Aizen, takže ho dovedl do jejich pokoje. Tam se mladší zachumlal do peřiny, věděl ale, že už neusne. Také se rozhodl, že dneska, když mají matematiku, jeho nejoblíbenější předmět, se půjde učit. Byakuyu mít neměl, mělo by to být zcela v pořádku.

,,Sousuke? Můžu si ještě půjčit ten šátek?" požádal hnědovláska, jenž se právě převlékal do školní uniformy. Po kývnutí na souhlas si látku omotal kolem krku a dal se do převlékání.

Když byli oba dva se vším hotovi a zdánlivě připraveni, s úsměvem a každý s taškou se vydali do své třídy. Tam se museli rozdělit, ale protože Kageyoshi seděl u okna, vůbec mu to nevadilo.

Mezitím se Byakuya pokusil dát dohromady. V krku ho stále bolelo a měl pocit, že má teplotu. Navíc ho ještě bolela hlava. S povzdechem si tedy vzal jeden prášek, uvařil čaj a odebral se do třídy.

Jen co Senbon zpozoroval pohyb u dveří, natočil tím směrem zvědavě hlavu. Nemilé překvapení v podobě Kuchikiho ho šokovalo až tak moc, že když dostali povel k usazení, zůstal zaraženě stát. V momentálně protáhlém obličeji se mu usídlil otrávený výraz.

,,Ohayo..." pozdravil třídu Kuchiki a sedl si ke svému stolu. ,,Jelikož je Kurotsuchi-sensei nemocný, dnes vás budu mít já," oznámil jim. Zvedl se, došel před tabuli a z předem přichystaného papírku na ní vypsal několik složitým rovnic. Poté se znovu posadil a napil se teplého čaje. ,,Tohle do konce hodiny vypočítejte. Když vám zbude čas, máte volno."

Senbon si příklady prohlédl okem zkušeného matematikáře, zatímco si sedal zpět na židli. Když si to v hlavě propočítal, zjistil, že mu to zabere maximálně dvacet minut. S úsměm se dal do práce.

A opravdu. Zhruba za patnáct minut měl úkol hotov a ladně si kráčel až ke katedře, kam odložil svůj papír. Položil ho tak, aby byla bílá strana navrchu, stejně tak jeho jméno.

Když si ho Kuchiki trochu opožděně všiml, jen přikývl a toho, jestli má výsledky správně, si nevšímal. Koneckonců, on nebyl žádný matikář. ,,Jak jsem řekl, můžeš si dělat co chceš, jen neopouštěj třídu," řekl mu a následně si promnul spánky, neboť ho hlava vážně docela bolela.

Pak si všiml na stole učebnice matematiky. Rozhodl se, že mladšího trošku poškádlí, když už stál u tabule. Nalistoval náhodnou stránku. ,,Nebo víš co? Třído, dávejte pozor!" upoutal si vší pozornost, načež se otočil na Senbonzakuru, který ho probodával pohledem.

,,Co po mě zas chceš?"

,,Chci, abys mi z tohohle výroku zjistil, jestli to je tautologie. A implikuje B, to celé je ekvivalentní vůči obměně implikace, aneb negace B implikuje negaci A." Byl se sebou nadmíru spokojen, věděl totiž, jaký je jeho student lajdák, takže ho tím akorát znemožní. A to na tom bude to nejlepší. Tohle prostě nemohl nikdy vypočítat, nebyl si ani jist, jestli vůbec ví, co to tautologie je.

,,To se tady učíte tak primitivní věci?" pozdvihl mladší obočí a popadl křídu. Na tabuli napsal výrok přesně takový, jaký mu nadiktoval: (A ⇒ B) ⇔ (¬B ⇒ ¬A). Hned na to se i s hlasitou mluvou dal do práce: ,,Takže... negace A. Pokud je to pravda, je to nepravda, a naopak. Dále negace B, to je v podstatě to samé. A implikuje B... z pravdy a pravdy plyne pravda, z pravdy a nepravdy plyne nepravda, z nepravdy a pravdy plyne pravda a z nepravdy a nepravdy plyne nepravda."

Při svém vykládání vše pečlivě zapisoval na tabuli do přehledné tabulky. ,,Následuje obměna implikace, aneb negace B implikuje negaci A. Z nepravdy a nepravdy plyne pravda, z nepravdy a pravdy plyne nepravda, z pravdy a nepravdy plyne pravda a z pravdy a pravdy plyne pravda. Už nám chybí jen ekvivalence těchto dvou výroků. Z pravdy a pravdy plyne pravda, z nepravdy a nepravdy plyne pravda, z pravdy a pravdy plyne pravda a z pravdy a pravdy plyne pravda. A protože a jelikož nám ve všech čtyřech případech vyšlo, že je to pravda, jedná se o takzvanou tautologii. Tak, dosáhls toho, čehos chtěl?"

Byakuya, na něhož se mladší díval, měl jen vytřeštěné oči a sledoval to, co si myslel, že nikdy neuvidí. ,,Kdo jsi a kam si nám odnesl toho spratka Senbonzakuru?"

Třídou se ozvalo hlasité šeptání, jejímž zdrojem byla jak Senbonova náhlá změna osobnosti, dalo-li by se to tak říct, ale také to, že vypočítal něco, o čem oni v životě nikdy neviděli ani neslyšeli. 

,,Já jsem já," odsekl mu na to Kageyoshi a naštvaně si založil ruce na prsou. ,,Tyhle kraviny jsme brali v prváku na gymplu. Je to absolutně primitivní, měl by to zvládnout každej."

,,Ty jsi chodil na gympl?" podivil se Kuchiki. Tohle by do něj totiž nikdy neřekl.

,,Já to nechápu, Kuchiki-sensei!" ozvalo se z první lavice, kde seděl Ichimaru Gin.

,,Já taky ne, Gine, ale jsem si jist, že Senbonzakura ti to rád vysvětlí," odvětil mu mladší černovlásek a pak pokynem ruky Kageyoshiho propustil. Následně si položil hlavu na lavici a zavřel oči.

,,Co vás to ten Kurotsuchi učí, proboha?" podrbal se student na hlavě a pak se, místo aby odešel, opřel o katedru. ,,Haa? Gine, co máš jako poslední poznámky? Pokud nemáš, někdo to prostě řekněte."

Gin na jeho otázku jen pokrčil rameny, sešit žádný neměl. Většina třídy na tom byla podobně a jediným vzorným studentem se ukázal být bělovlasý Toshiro Hitsugaya.

,,Co... to děláš?" otázal se Byakuya svého žáka, oči však stále zavřené.

,,Ty jsi evidentně nemocný, stejně tak jejich matematikář. Co myslíš, učím," odsekl mu mladší, přičemž mu přiložil ruku na čelo. Celý hořel, stejně jako předešlého večera on. 

Po chvilce s rukou na jeho čele a tvářích se konečně rozhoupal do pohybu, přičemž pobídl Hitsugayu, aby mu donesl ukázat sešit. 

,,Nejsi na to trochu mladý? Nekvalifikovaný?" pozvedl Byakuya obočí, nic dalšího neřekl. Bylo mu neskutečně blbě a to ho čekalo ještě pět vyučovacích hodin.

Senbonzakura ho okázale ignoroval, pouze se zděsil nad tím, co nalezl v Toshirově sešitě. Ani se nedivil, že byl jediný, kdo ty rovnice vyřešil.

,,Přímá a nepřímá úměra, látka sedmé třídy. No tak to je paráda, to s váma budu mít dost práce. Co jste obvykle dělali o hodinách?" zeptal se, protože čekal, že řeknou něco na způsob 'Sledovali filmy'. Byl opravdu pohoršen jejich zaostalostí.

,,Různé chemické pokusy... Kurotsuchi-sensei je na to vyloženě expert. Nejradši míchá jedy," objasnil mu situaci situaci Hirako. ,,Je to kretén..."

,,Pane Hirako Shinji, uvědomujete si, že právě urážíte členy učitelského sboru a navíc ještě před kantorem?" probodl ho nejednou Kuchiki ledovým pohledem a postavil se. To nebyl dobrý nápad, neboť se mu zatočila hlava a on se muset chytit stolu, aby nespadl.

,,Ty debile, sedni si," zavrčel na něj Kageyoshi, jež se obával o jeho stav, i když si to nechtěl přiznat. Ale tím, že ho takto oslovil, jeho předchozím slovům moc velkou váhu nedal. Celá třída propukla v smích a evidentně si Senbona začali oblibovat.

,,To si vypiješ, jen počkej..." slíbil mu Kuchiki, veškeré snahy o převzetí situace vzdal a nechal Kageyoshiho, aby pokračoval.

,,Tak, děcka, máme takovou čtvrt hodinu, tak vám dám volno. Kdy máme další hodinu matiky?" pozvedl černovlásek obočí a zadíval se na plavovlásku v zadní lavici. 

Matsumoto chvilku přemýšlela, než opověděla: ,,Zítra třetí hodinu."

Senbonzakura se usmál a došel až k Byakuyovi a opět mu zkontroloval čelo. ,,Tak fajn. Doneste si nějaké papíry na poznámky a věci na psaní, začnem konečně něco dělat. Teď můžete vypadnout, ale nezdemolujte školu!"

Sotva to dořekl, všichni se za veselého štěbetání vyhrnuli z místnosti ven. Jen co odešel poslední z nich a černovlásci zůstali sami, si mladší odvázal z krku šátek a došel až k umyvadlu. Namočil ho do studené vody, té nejstudenější, co tekla, a s tímto provizorním obkladem doklusal až k učiteli, který stále ležel na lavici.

,,Hej, koukni na mě," rozkázal mu rázně, přičemž si vzal jeho hlavu do dlaní. Díval se mu přímo do očí, zatímco mu přidělával chladný šátek na hlavu. ,,A teď se zvedej, ať tě můžu podepřít."

,,Neblázni... dneska mám ještě několik hodin," pokoušel se Byakuya vzdorovat. Bez ohledu na to, jak špatně mu bylo,  byl vždy věrný svému povolání.

,,Co to je za hodiny?" zeptal se Kageyoshi, který se k němu naklonil a pokusil se ho do stoje vytáhnout tím, že ho zachytil, jako kdyby ho objímal. Že se mu ta blízkost nelíbila, nad tím bylo už pozdě uvažovat. ,,Vezmu je za tebe."

,,To sotva... Můžu ti připomenout... že jsi zdejší student? A na víc, jsou to povětšinou lekce šermu," vysvětlil starší, když byl proti své vůli vytažen na nohy. ,,Já... to nějak zvládnu," řekl a pokusil se tím Kageyoshiho přesvědčit.

,,A co na tom, že jsem student? Vezmu si klasické hodiny, s tím šermem to nějak domluvím. Prostě se to zmákne. Když bude někdo vyloženě chtít bojovat, půjde na mě s katanou a já použiju dýku. Tečka. A co se týče klasických hodin, mám praxi s dějepisem i matikou, učitelka na základce bývala často nemocná, tak jsem za ni sem tam zaskočil místo střední. Jednou jsem za ni učil celý týden, my jsme měli týdenní prázdniny," zavzpomínal mladší s úsměvem, přičemž si přehodil Byakuyovu ruku přes rameno a chytil ho kolem pasu. 

Pak se ale zastavil a natočil k němu hlavu. Dvěma prsty chytil jeho bradu, aby ho donutil se na něj podívat. Jakmile se jejich studánky střetly, zavrčel: ,,Dlužím ti to za ten včerejšek, tak neodmlouvej, když se o tebe dobrovolně starám. V životě bych takovou kravinu neudělal, tak laskavě drž hubu, jestli nechceš, abych tě pustil a ty si vyrazil zuby o podlahu."

,,Hádám, že nemůžu protestovat," povzdechl si Kuchiki a rozhodl se kapitulovat. Věděl totiž, že by ho Kageyoshi bez váhání pustil. Jedna věc mu však vrtala hlavou. Neměl nejmenší tušení, proč se k němu mladší chová tak hezky.

Ten své prsty spustil, avšak vzápětí celou dlaň položil na jeho čelo, odkud strnul svůj - vlastně Aizenův - šátek. Zamračil se. ,,Hoříš snad ještě víc. Jak daleko máš kabinet?"

,,Kousek... asi dvacet metrů," zamyslel se Byakuya a hodil po něm očkem.

Mladší se sehnul pro mokrý šátek, jenž předtím upustil, načež se společně pomalým krokem dostali až do kabinetu. Jen co Senbonův pohled padl na postel, do níž ho měl uložit, otřásl se odporem, neboť se mu vybavilo, jak ho starší v noci nechutně oblézal. Přesto ho do ní uložil. 

Než se o něj hodlal postarat, musel se vrátit pro jeho věci do třídy a následně ji poklidit. Také přemýšlel, proč tohle vlastně dělá. Jaký má důvod k tomu, starat se o něj? Vždyť ho nesnese a chová k němu vnitřní odpor. Pravděpodobně ho tížilo svědomí, protože se o něj Kuchiki včera hezky postaral. Ano, to bylo pravděpodobně ono.

,,Uvařím ti meduňkový čaj, pomůže ti lépe usnout," oznámil nemocnému při vstupu do kabinetu, uvnitř se tetelil nad tím, jak je bezbranný. Teď by ho určitě dokázal zranit.

Odpovědi staršího se nedočkal, neboť toho zmohla nemoc a usnul tak, jak ho Kageyoshi zanechal. Na čele se mu vlivem horečky tvořily drobné kapičky potu, celkově vypadal dost zesláble.

,,Bože, bože," zalamentoval Senbonzakura rukama a přisedl si k němu, aby ho mohl pořádně přikrýt. Poté namočil šátek do studené vody a přiložil mu ho na čelo, snažíc se horečku snížit. ,,Do čeho jsem se to namočil?" 

V tu chvíli ohlásil zvonek konec první hodiny. Senbon dvěma kroky došel až ke stolu, kde si prohlédl Byakuyův rozvrh. Zjistil, že teď bude mít jednu hodinu dějepisu, pak hodinu volna následovanou čtyřmi hodinami boje. 

S povzdechem se po spícím ohlédl, neměl jinou možnost, než ho tam nechat. Musel ještě skočit za ředitelem a všechno mu oznámit, protože potřeboval, aby jeho učitele někdo za dobu, kdy bude vyučovat, zkontroloval a změnil obklad.

Zanechal tedy Byakuyu na místě a rozešel se do ředitelny. Neušel ani deset metrů, když malém narazil do usměvavého Sojuna, který cestou do vyučování poskakoval na chodbě.

,,Á, dobré ráno, Senbonzakuro!" zazubil se ředitel, když studenta uviděl.

,,Vás zrovna hledám, sensei," zamával na něj Kageyoshi s úsměvem, načež se uctivě poklonil. ,,Potřebuji Vás... o něco požádat.

,,Copak potřebuješ?" usmál se na něj Sojun mile, připraven mu pomoci.

Senbon si oddychl, protože věděl, že všechno bude v pořádku. Kdyby se takhle choval i Kuchiki-sensei, vycházel by s ním o hodně lépe. Pak se rozpomněl, že musí na hodinu, proto řekl: ,,Byaki-chan má nejspíš horečku, ale já musím za něj na hodinu, takže se o něj nemůžu postarat. Mohl byste někoho pověřit, aby ho přišel do kabinetu zkontrolovat a dát mu nový studený obklad? Já věřím, že to nic hrozného nebude, ale... stejně."

Mladší kolem něj udělal několik rychlých kroků, potřebovat se totiž dostat brzo do třídy. Se smíchem na zaskočeného ředitele zvolal: ,,Budeme se vídat na hodinách boje s dýkami!" Pak mu utekl z dohledu.

,,Byaki je nemocný?" zhrozil se Kuchiki starší a začal pobíhat kolem dokola. ,,Já mu říkal, že nemá jíst tolik zeleniny a dát si taky někdy maso... Bože, on umřeeee!" zaplakal zoufale.

Senbon celý udýchaný vletěl do třídy, kde měl učit. Objevil se tam těsně po zvonění, takže ho nemělo překvapit, když se na něj upřely veškeré oči, jež místnost obývaly, ale jeho to překvapilo. 

,,Zdravím vás. Jsem záskok za Kuchiki-senseie, neboť dostal horečku. Senbonzakura Kageyoshi, jméno mé," představil se, když došel před katedru, a všem se mírně poklonil. ,,Posaďte se a někdo mi řekněte, co jste za třídu s kde jste skončili."

Po hodině, která byla kupodivu všech plná smíchu, ale také učení, protože Senbonovi udělalo radost, že ho tak snadno přijali, se i s papírem poznámek vydal za Byakuyou. Vypadalo to, že s žáky bude vycházet, díky čemuž měl dobrou náladu.

Na chodbě ho znovu zastavil Sojun. ,,Senbi, postarej se mi prosím o Byakihoooo... já nechci, aby umřeeeel!"

Mladší jen povytáhl obočí. ,,Proč by měl proboha umírat?"

,,Říkal si, že je nemocný, nee?"

,,Ale kvůli tomu neumře!" vyštěkl Kageyoshi, jehož nálada právě klesla na nulu. Rukou vyplašeného ředitele poplácal po hlavě, načež zavrtěl hlavou a doplul až do Byakuyova pokoje, též zvaného jako kabinet.

Tam nalezl Kuchikiho ve stejné poloze, v jaké ho zanechal, tedy zachumlaného do peřiny až po hlavu. Šátek na jeho čele byl suchý, přestože Kageyoshi vycítil, že ho někdo minimálně dvakrát vyměnil. Pravděpodobně ředitel sám.

,,Prej umřít..." zamumlal si pro sebe Senbon a podrbal se ve vlasech. Už jen kvůli tomu, že se o svého učitele musel dál starat, se mu už tak špatná nálada ještě zhoršila. 

Opatrně mu namočil šátek a zkontroloval čelo, které už díky bohu nebylo tak horké, jako když tu byl naposledy. Přesto mu látku položil na obličej a posadil se vedle něj na lůžko.

,,Už zase ten polštář mluví..." zamumlal najednou ze spánku starší a převalil se tak, že mu Kageyoshi dokonale viděl do tváře.

,,Já ti dám polštář, debile jeden," odsekl mu černovlásek a uraženě trhnul hlavou stranou. Nemohl si odpustit se na něj znovu podívat, protože Byakuya vypadal... tak nevinně. Měl lehce narůžovelé tváře, což Senbiho vyvedlo z míry. O čem se mu asi tak mohlo zdát?