No, myslím, že v dnešní kapitolce máme pár takových hezkých zvratů... aneb kdo by neměl rád panenky? Připravte se, odtud to bude pro Senbiho jen horší...

Senbi se rozeběhl přímo do koupelny, kde do záchodové mísy vyhodil veškerý obsah svého žaludku. Zůstal tam ještě hodnou chvíli, než si vypláchl ústa a odebral se do postele, kam vyloženě padl.

Byakuya mezitím zůstal v kuchyni, bál se, že kdyby tam teď vlezl, mladší by si mohl myslet, že ho chce sníst. Místo toho si stále jako Uta ustlal na podlaze.

Přestože Senbonzakura chtěl a očka se mu klížila, stále nemohl usnout a převaloval se ze strany na stranu. Nějakým způsobem se mu podařilo zamotat do deky, kterou vzápětí obejmul a přitlačil si ji k tělu. Se smutným výrazem špitl: ,,Kdy se mi asi vrátí Byakuya...?"

Večer téhož dne

Spícího Kageyoshiho probralo ze snů hlasité kručení jeho vlastního břicha, které mu tím dávalo jasně najevo, že je třeba něco ukuchtit. 

,,Kuuurvaaaa..." zazíval, neboť mu nehorázně třeštila hlava v následku kocoviny. To, že tolik pil, se na něm hodně podepsalo a věděl, že nejspíš dalších pár dní proleží nebo prospí. Vydal se ale do kuchyně, kde se málem přizabil o ležící tělo na zemi. Jeho noční můra se naplnila, ležel tam Uta.

,,Heeej, co děláš v mym domě? Teda... v Byakiho domě?" zamumlal a docela silně do spícího kopl, až toho po chvilce zalitoval. Co kdyby ho chtěl později sežrat? Počkat. Sežrat... je tady Uta, ale... kde je Byakuya? ,,TYS sežral BYAKUYU?!"

,,Booožeeee," zaúpěl spící, který již vlastně spícím nebyl. ,,To se jako člověk nemůže ani vyspat na podlaze ve vlastním bytě?"

,,Vlastním bytě? Proboha, já snad asi spím..." povzdechl si mladší, který k němu následně natáhl ruku. ,,Vstávej ty... ty."

Tohle už Byakuya nevydržel a hlasitě se rozchechtal. ,,Ty... jsi... mě ještě stále... nepoznal?"

,,Kdo by nepoznal Utu? Možná tak ten, kdo neviděl Tokyo Ghoul, ale to v dnešní době viděl každý druhý..." oznámil mu Senbonzakura lhostejným tónem, načež se bez pohledu na jeho maličkost odebral k ledničce, již začal skenovat pohledem.

,,Hmm... díky, žes mi připomněl, že je čas na večeři," ušklíbl se starší a zvedl se ze země. ,,Bohužel jsem si s sebou nebral žádnou... svačinku... ale myslím, že ty mi posloužíš víc než dobře." S těmito slovy k němu přešel a lehce se zakousl do jeho krku, tak, aby to moc nebolelo.

,,Do hajzlu!" vyjekl Kageyoshi a narazil hlavou do ledničky, kvůli čemuž následně zakňučel a protřel si čelo. ,,Já věděl, že do tebe nemám kopat."

,,To jsi tedy neměl," souhlasil dočasný ghoul. ,,To samé udělal ten tvůj Byakuya... mimochodem, toho už jsem si dal k obědu," rozhodl se ho trošku pozlobit.

,,Ale notááááák, toho jsem chtěl já... ten byl můj," zafňukal Senbi a znovu nahlédl do lednice, snažíc se přemoci nutkavý pocit zaječet a utéct. To by udělal každý rozumný člověk, nebo ne?

,,Hmm... jestli chceš, můžeš si vzít tohle..." zavrněl Kuchiki a odněkud z kapsy vytáhl svazek svých ostříhaných vlasů, který mu podal. Původně si je chtěl nechat.

,,Aaaaaaa! Tys ho fakt SEŽRAL!!" vyjekl mladší a málem se znovu praštil, kdyby si na to tentokrát nedal pozor. Pak se vytrhl z jeho blízkosti a zamířil si to rovnou do koupelny, jenže ještě předtím, než vůbec stihl hmátnout po klice, aby dveře otevřel a uvnitř se zamknul, byl k těm dveřím přiražen.

,,No samozřejmě... o... jídle já nežertuju," ušklíbl se Kuchiki a svými rty se otřel o Kageyoshiho krk.

Senbonzakura se zachvěl, dokonce i cítil, jak se do jeho mysli vkrádá strach. Copak se mohl bát něčeho, respektive někoho, kdo ani neměl existovat? Ovšem kvůli tomu, že mu právě takové myšlenky připlouvaly na mysl, se nedokázal ani pohnout, vlastně ani vzdorovat.

,,Zajímalo by mě, jak budeš chutnat," nadhodil Byakuya. ,,Budeš sladký? Hořký? Nasáklý nenávistí? Ach ano, čepel bez nenávisti je jako orel bez křídel..."

,,Řekl bych, že ti chutnat nebudu, protože jsem už oběť někoho jiného." Senbonzakura se pokoušel ho přesvědčit o tom, aby ho nechal být, proto použil takováto slova. Mohlo by to zapůsobit, rozhodně si totiž nepřál, aby ho chutnal někdo jiný než Byakuya. To prostě nemohl dopustit.

,,To nevadí. Víš, my ghůlové nejsme jako démoni..." zašeptal mu černovlasý do ouška, do kterého ho následně kousl.

,,Počkej, tohle... ahh..." vzdechl Senbonzakura, protože zároveň tehdy, kdy ho kousl, obmotal Uta  svou ruku kolem jeho pasu a bezostyšně mu zajel prsty pod tričko, kde mu přejel přes podbříšek. ,,Ty mě nežereš...."

,,A byl bys radši, kdybych tě roztrhal na kusy?" povytáhl ghoul obočí a poté mu druhou rukou začal tričko pomalu svlékat.

,,Ale já... jsem jen Byakuyi... jen jeho, nikomu jinému nepatřím... jak mé tělo, tak má duše náleží pouze jemu..." snažil se z toho mladší vykroutit, ale tím, že k němu byl zády, si to akorát zhoršoval. Tohle vypadalo, že skončí špatně.

,,Ten už je dávno v mém břiše, neříkal jsem to už?" S těmito slovy Byakuya jeho tričko přece jen stáhl a odhodil ho na zem.

,,Nevěřím, nevěřím, ne-nevěřím... ti," vysoukal ze sebe Senbi přidušeně, snažíc se zklidnit jak svůj dech, tak svůj tep. Celý se třásl a ačkoliv by to mohlo být i vzrušením, tentokrát to nebylo. Teď to bylo strachem.

V tu chvíli se od něj starší odtáhl a otočil si ho čelem k sobě. ,,Ty jsi mě vážně nepoznal?" zeptal se nevěřícně.

Senbonzakura měl zavřené oči, tudíž ho nemohl vidět. Třásl se jako osika, rty měl mírně pootevřené, ale přesto se ho nejvíc ze všeho zmocňoval strach. Strach o sebe a také o to, co se vůbec stalo s jeho milovaným Byakuyou.

,,Zeptám se tě takhle... Vážně si myslíš, že může postava z anime jen tak obživnout a vloupat se k tobě do bytu?"

Senbon ho pomalu ani neslyšel. Byl tak mimo, že se od něj odtáhl tak daleko, jak dokázal, což bylo zrovna ke dveřím od koupelny. Rázně vrtěl hlavou a pokusil se zatím našmátrat kliku, aby se alespoň mohl dostat z jeho blízkosti.

Byakuya mu v tom však zabránil a do koupelny vlezl. Z jedné taštičky vzal pár věcí a začal se odličovat, až ze sebe nakonec smyl všechen make-up. Poté si ještě sundal čočky a odhalil tak své modrošedé studánky, ponořené v černém bělmu. Vzápětí přešel k mladšímu a zachytil ho jemně za bradu.

,,Podívej se na mě teď."

Senbonzakura jen zavrtěl hlavou, avšak pak už to nevydržel a své oči doslova vytřeštil. Když osobu naproti sobě oskenoval pohledem a zjistil její pravou identitu, do očí se mu nahrnuly slzy. 

,,Bya...kuyo...?"

,,Ty můj hlupáčku," otituloval ho Kuchiki a objal ho. ,,Vážně sis myslel, že by mě mohl sežrat nějaký ghůl?"

Kageyoshi se zachoval zcela jinak, než by jako správný člověk, který vidí svého společníka živého a zdravého, udělal, protože od sebe jeho pracky odrazil a ustoupil. Mísily se v něm rozpůrné pocity, přesto nejvíc převládal vztek a z části i šok. 

,,Nešahej na mě," řekl ledovým tónem s mírným zavrtěním hlavy, aby tomu tak dodal důraz. Následně se otočil a místnost opustil.

,,Božeee, radši bych se měl odstěhovat a byl by klid," povzdechl si Kuchiki, načež se začal dávat do normálního stavu. Smyl si ona tetování, další speciální vodičkou opět navrátil své oči do původní podoby a převlékl se. Jediným problémem byly vlasy, nevěděl, co s nimi. Nakonec je nechal tak, jak byly, a posadil se na pračku.

Senbon se přemístil do ložnice, kde si našel ten nejtemnější kout, který mohl, do něhož zalezl. Ještě předtím zatáhl závěsy, takže bylo v místnosti o hodně méně světla než předtím, protože tam už nesvítily pouliční lampy. 

,,Jen ze mě dělá idiota... dělá si ze mě srandu a já se o něj ještě k tomu bojím... jsem fakt naivka..." zamumlal si pro sebe a přitáhl si kolena blíž k tělu, aby si je vzápětí objal. Na kalhotech se mu tvořily vlhké stopy po kanoucích slzách, jež neměl v plánu zarážet. Chtěl teď být sám.

Byakuya přemýšlel nad tím, co bude dělat. Nemohl přece za to, že Kageyoshi nechtěl uvěřit tomu, že opravdu není Uta. Nakonec se přeci jen odhodlal vejít do kuchyně, kde si uvařil kafe, s nímž se přesunul do obýváku.

Mladší, jenž si dal předsevzetí, že z toho koutu nějakou dobu nevyleze, byl k jeho smůle vyrušen kručením vlastního břicha, na které zapomněl. Tričko, které si předtím oblékl, teď leželo někde na zemi, kvůli čemuž se začínal klepat zimou, ale to ho vůbec netrápilo. Přemýšlel, jak si ukrást jídlo, aniž by se musel se starším potkat. 

,,Yosh, jde se na to..." Pokoušel si dodat odvahu při vstávání, ale tak moc se mu zamotala hlava, že se mu až nohy podlomily a on se zaduněním padl na zem. Bolestně zasyčel.

Byakuya to neslyšel a nepřispěchal mu na pomoc jako jindy. Jakmile totiž dopil kávu, opustil svůj byt. Když se ocitl venku, zamířil si to jednou z temných postranních uliček k nejbližšímu hotelu.

,,Zatra...ceně!" zasténal Senbon, neboť to vážně bolelo. Do kuchyně se mu podařilo docela i nepozorovatelně dostat a ukořistit si velkou papriku s rajčetem, které ihned spořádal, aniž by se s tím nějak piplal. 

O pár minut později se vrátil do svého koutu, kde už spokojeně hodlal strávit věčnost. 

Tedy alespoň tak si to představoval do doby, než dostal žízeň a nutkavý pocit, že musí na záchod, takže po několika pádech vyřídil ještě tyto záležitosti a dobelhal se zpět. Ne, to, že pil, nebyl nejlepší nápad.

Zatímco se Senbon s následky svého pijáckého odpoledne vyrovnával tímto způsobem, Byakuya byl venku opřené o jednu ze zdí a nadechoval se nočního vzduchu. Už se trochu uklidnil, ale v tu chvíli byl tento stav opět narušen. Osobou, o které Kuchiki doufal, že už jí nikdy neuvidí. Zpoza rohu totiž vyšel Tensa Zangetsu.

,,Takže ty tu teď šlapeš?"

,,Mohl bych se ptát na totéž," odsekl mu Kuchiki a probodl ho pohledem, začal však být obezřetný. ,,A pro tvou informaci, ne."

Zangetsu se ušklíbl a se zcela nevinným pohledem na svou kapsu z ní vytáhl ostrou dýku. S úšklebkem se na svou oběť zadíval. ,,A kde máš to své jehně, které tě zachrání jako posledně? Snad si mu neublížil, co se týče boje s dýkami, lepšího člověka bys nenašel..."

,,Nepotřebuju, aby mě kdokoliv chránil," zadíval se mu Kuchiki sebejistě do očí. Nikdo o tom nevěděl, ale od návratu z nemocnice se cvičil i v boji beze zbraně.

,,Hmmm... tak co kdybych si ho přivlastnil já? Určitě by mi byl užitečný i v jiných věcech, než jen při soubojích," zamumlal si pro sebe Tensa a labužnicky olízl jazykem tupou stranu čepele. Svá slova myslel naprosto vážně. ,,A mimochodem... tenhle účes ti nesluší..."

,,Řekl bych, že ten by tě dost razantně poslal do háje," ušklíbl se jeho plánům Byakuya, který o svých slovech nepochyboval.

,,Slintal by nad tím, jakou slast, rozkoš bych mu dokázal způsobit." Tensa si upevnil sevření své zbraně a ohlédl si okolí. Nebylo tam moc místa, což poskytovalo jak výhodu, tak nevýhodu. Tím se rozhodl zabývat až potom, neboť teď vyrazil do útoku.

Byakuya to čekal, takže se tomu hravě vyhnul. ,,Pořád ty samé triky," ušklíbl se, když uhýbl i několika dalším ranám. Jen co ho to přestalo bavit, poprvé zaútočil i on sám a to sice tak, že nakopl Zangetsua do zad, čímž ho tvrdě poslal tváří ke stěně.

Ten se rychle vzpamatoval a skrčil se, tím se vyhnul ráně pěstí, jež narazila s křupnutím do zdi. Neváhal a chytil Byakuyu za předloktí, načež ho kopl do břicha, aby splatil, co mu dlužil, až se Kuchiki ohnul v pase.

Trefil se tak šikovně, že černovlásek vykašlal trochu krve. Nic to s ním však neprovedlo, právě naopak, útočil stále dál.

Tensa postupně zjišťoval, že se v tomhle černovláskovi zmínil. Bojovat uměl, to usoudil z toho, když byl znovu přiražen ke zdi, tentokrát ho ale ta pěst zasáhla. Další se naštěstí vyhnul, jinak by to byl jeho konec.

Byakuya si k jeho smůle předsevzal, že další rána nemine. Musel postupovat opatrně, jeho protivník měl totiž stále k dispozici onu dýku.

A taky ji náležitě využíval. Když měla přiletět další pěst, plochou čepele ji zablokoval a sám Byakimu vrazil pěstí přímo do obličeje. Zasloužil si to.

Byakuya v duchu zaklel, neboť touto ranou mu hnědovlásek natrhl obočí. Nedal se však zviklat. Jako útok se ho pokusil udeřit, ránu ovšem na poslední chvíli zadržel a podkopl mu nohy.

Toho Tensa využil a udělal kotoul k jeho nohám, načež mu do chodidla, jenž nestihl odtáhnout, čepel zarazil. Projela jím bez zadrhnutí a společně s krví se zastavila až o zemi.

Kuchiki bolestně sykl a na onu zbraň se zahleděl. Musel se jí zbavit, jinak by v tomto boji brzy prohrál. Proto zatnul zuby a shýbl se, načež onu zbraň, nyní potřísněnou krví, ze své nohy vytáhl.

Jenže Zangetsu mu v tu chvíli nepozornosti podkopl nohy, tak, jak mu to udělal prvně on, a následně ho uvěznil tím, že se na něj vyhoupl.

Byakuyu ten tah dost překvapil, musel se rychle vzpamatovat. V hlavě se mu honily různé strategie, ani jedna z nich však nebyla reálně použitelná. Kdyby tak teď byl Shinobi...

,,Jsi mrtvej..." zasyčel mu do obličeje vrahoun, jemuž se podařilo zachytit jeho ruce tak, že s nimi nemohl pohnout. Držel mu je nad hlavou, svírajíc zápěstí, až je nakonec přesunul úplně k sobě. Zachytil je pouze do jedné ruky a natáhl se pro svou dýku, která ležela o kousek dál, jak vypadla Kuchikimu z dlaně, ale tím odhalil slabinu. Sevření bylo slabší.

Toho Byakuya využil. Prudce pokrčil koleno a nakopl do zad, čímž Tensa zákonitě ztratil rovnováhu. V tom okamžiku mu Kuchiki vytrhl své ruce a donutil ho se překulit, tak, že tentokrát seděl on na něm.

Tensa byl v takovém šoku, že se druhému podařilo ho dostat na záda, že ani nedokázal pořádně zareagovat, i když tam měl šancí mnoho. Pouze sebou několikrát trhl, to mu ale nepomohlo, neboť ho Byakuya pokaždé zastavil.

Kuchiki ho sice na chvíli přemohl, neusínal však na vavřínech. Věděl, že se vše může každou vteřinu změnit, proto si dával pozor a jednal rychle. Natáhl se pro dýku, přičemž Zangetsua pevně držel, nedával mu šanci k útěku.

Ten se mu snažil vykroutit, jak jen to bylo možné, a občas to i vypadalo, že se mu to podaří. Pokaždé byl zadržen. Zlostně zasyčel.

Byakuya mezitím ukořistil onu zbraň a přemýšlel, co by měl udělat dále. Pustit jej nemohl, Zangetsu by se totiž vrátil a nebo by se pokoušel usmrtit další lidi. Ale... zabít ho?

,,Udělej to." Tensův hlas byl chladný, ale pevný. Věděl, o čem druhý přemýšlí, protože sám v takových situacích dříve bývával. A teď, když byl bezbranný a jeho ostří měl Kuchiki, už nemohl nic jiného udělat, než se nechat zabít. Měl také svou hrdost, a když nedokončil svou misi, nemohl si odsud jen tak odkráčet.

A Kuchiki to opravdu udělal. Zaťal ono ostří do jeho těla, kupodivu bez výčitek. V takovýchto chvílích se totiž vždy projevovala jeho rozdvojená osobnost, o níž věděl pouze jediný člověk.

Vrahoun jen vytřeštil oči, protože nečekal, že by to udělal bez sebemenšího zaváhání. To bylo všechno, co dokázal, neboť po pár vteřinách se jeho tělo ustálilo při zemi a jeho tep i dech se neustále zpomaloval, až se zastavili úplně. Tensa byl mrtvý.

Kuchiki se z něj s chladnou tváří zvedl, načež odstoupil a vytáhl svůj mobil. Ačkoliv se to mohlo zdát nelidské, své dílo vyfotil a odeslal ho své sestře, společně se zprávou.

Moc dobře vím, co jsi tím pozorovala. A tvé tušení mylné nebylo. Zangetsu je mrtvý.

Po chvilce mu přišla odpověď:

Doufám, že si si to alespoň užil... ráda jsem si s ním hrála, bude mi chybět.

Nepochybuji o tom, že již nyní sháníš novou loutku, nee-san. 

Kuchiki jí odpověděl, zatímco přemýšlel, co bude dělat. Do svého bytu, k Senbimu, se teď vrátit nemohl, nemuselo by to dopadnout dobře.

Pár věrných služebných už mám, nestrachuj se, nii-sama... hraček je vždycky dost. A pokud se nějaká rozbije nebo zničí, vždy si můžeš pořídit novou. 

Rukiin text doslova čišel lhostejností, jako kdyby lidské životy bylo něco, co se dá tak snadno nahradit. I když... jí to tak v podstatě připadalo.

V tom případě se těším na tvůj další tah. Pamatuji si však, že v shogi jsem nad tebou vždy vyhrál.

(Tato skutečnost byla lehce ironická, když nad Senbim nedokázal vyhrát ani v šachách.)

Tímto Byakuya považoval konverzaci za ukončenou. Rozhodl se, že dnešní noc stráví v hotelu. Co mu nedošlo, byla jeho zraněná noha. Když na ni došlápl, projela jím vlna bolesti. Tady zůstat nemohl, takže se po čtyřech začal přemisťovat k jedné opuštěné budově nedaleko.

Zatím co se tato šarvátka odehrávala, Senbonzakura jen posedával ve svém koutku, ze kterého, jak se rozhodl, snad už nevyleze. Právě tehdy mu zapípal telefon, pro nějž se s otráveným povzdechem rozešel. Stála na něm zpráva od někoho, koho by teď vážně nečekal. 

Tak co, jsi v pořádku? Jak je to mezi tebou a Byakuyou, netrápí tě, že ne? Kdyby něco, klidně mi můžeš zavolat, popovídáme si o tom.

- KS

Mladšímu trošku poskočilo srdce, že si o něj dělá stále dělá starosti, protože Sojuna už nějaký ten čas neviděl. Nemohl ale teď podlehnout pokušení vrátit se za ním a alespoň ho obejmout, neboť by tím všechno zkazil. A to opravdu nechtěl.

Odepsal mu proto:

Jsme v pořádku, Byakuya mě přijal. Teď zrovna večeřím a on usnul po práci. Děkuji za tvou starost o nás.

Vzápětí mu telefon znovu ohlásil něčí aktivitu, tentokrát to však byl hovor od neznámého čísla. Kageyoshi ho s dalším povzdechem přijal.

,,Konbanwa, Kageyoshi-san. Tady Kuchiki Rukia."

,,Kuchiki... Rukia? Byakuyova sestra?" podivil se tomu černovlásek, jehož překvapilo, že mu volá zrovna někdo jako je ona. Z nějakého důvodu ho to potěšilo, ale dokonce i vyděsilo. Co po něm chtěla?

,,Ano, přesně ta. Vidím, že se bratr zmínil. Každopádně, chtěla bych vás požádat, zda bychom se mohli sejít. Musím vám něco důležitého říct."

,,Sejít? Ale vždyť je..." podíval se na hodiny kousek opodál, ,,devět večer. Nebylo by možno to odložit na zítra? Nebo je to až tak důležité, že je třeba to vyřešit ihned?"

Z neznámého důvodu ho víc a víc přepadával špatný, podezřívavý pocit. Měl by být obezřetný, protože věděl, že tahle holka už do něčeho špatného byla zapletená dřív, jen... si náhle vůbec nedokázal představit, do čeho.

,,Prosím, je to naléhavé. Týká se to mého bratra," snažila se ho Rukia přesvědčit. Tohle byla důležitá část jejího plánu.

Mladší chvilku nedůvěřivě mlčel, až jí nakonec podlehl a souhlasil. Přeci jen to byla dívka, ještě k tomu Byakuyova sestra, proč by měla v plánu něco zlého? 

,,Dobře. Tak kde se sejdeme? Říkám ale předem, že mám kocovinu a chvilkami se mi dost motá hlava, takže pochybuji, že by se mnou byla důležitá řeč."

,,To je v pořádku. Co takhle za deset minut v parku u nádraží?"

Senbonzakura se zamyslel, pak se zasmál a vydal se ke skříni, ze které vzápětí vyraboval nějaké slušné oblečení. ,,Tak dobře, co nejdřív tam budu. Zatím."

Za pár minut, kdy si ještě stihl dát rychlou sprchu - mohl děkovat, že v tom bytě byla jak sprcha, tak vana -, se převlékl do obleku, který mu byl sice trošku větší, ale to v žádném případě nevadilo, uvázal si kravatu a vyčesal vlasy do culíku. Schválně nechal dva větší prameny, aby mu splývaly podél tváří, stejně jako zhruba polovinu své hřívy nechal rozpuštěnou. Tímhle účesem vždy na okolí zapůsobil, měl to již odzkoušeno. 

Jakmile si připadal, že je vhodně připravený, vzal si svůj telefon, na kterém blikala značka, že má nízkou baterku, a které si samozřejmě ve spěchu nevšiml, načež popadl klíče od bytu, pozhasínal veškerá světla a řádně za sebou zamkl. Děkoval, že mu Byakuyovy boty jsou dobře, protože kdyby mu byly větší nebo menší, dopadlo by to špatně. S úsměvem se vydal na smluvené místo.

Tam již na lavičce seděla drobná černovláska, která oči upírala k noční obloze a pohupovala nohama. Jakmile Senbona spatřila, zářivě se usmála a zamávala na něj. Byla nadšená, že se chytil, neboť on hrál v plánu na pokoření Byakuyi velkou roli.

,,Jste Kuchiki Rukia? Těší mě, že vás konečně poznávám. Jsem Senbonzakura Kageyoshi," představil se Senbi a mírně se jí poklonil, aby tak prokázal náležitou úctu. Oddechl si, že tady s ní nění několik bodyguardů, kteří by ho zmlátili, nebo tak něco. Byl hned klidnější.

,,Potěšení je na mé straně, Kageyoshi-san. Děkuji, že jste mě přišel vyslechnout i v tuto hodinu," usmála se Kuchiki a napodobila jeho úklonu. ,,Prosím, posaďte se."

On s upřímným úsměvem přikývl a poslechl, neboť to pro jeho hlavu bylo to nejlepší, co mu mohla nabídnout. Už se ani tak nestaral o svá zranění na zápěstí a na zádech, protože tu bolest necítil téměř vůbec. Bohužel věděl, že tam bude mít hezké jizvy.

,,Nuže, kde mám začít?" povzdechla si dívka a úsměv z její tváře zmizel. ,,Víte, začalo se to projevovat již v dětství. Můj bratr... byl vždy hodný, milý, přátelský, dobrosrdečný, roztomilý a ochranářský. Prostě anděl strážný. Ale... měl i svou druhou stránku. Ta byla sadistická, masochistická, násilná, lhostejná, ke všem chladná a zlá. Projevovala se jen v některých situacích," začala.

,,Věřte, že já znám spíš tu druhou stránku..." zamumlal Kageyoshi jako reakci, protože většinu času, jak se Byakuya choval, se choval právě takto. Pravda, někdy dokázal být velmi milý a roztomilý, ale ta druhá strana v jejich případě převažovala. Při vzpomínkách mu přeběhl mráz po nezhojených zádech.

,,Vážně? To se ani nedivím," zadívala se na něj černovláska. ,,On totiž trpí rozdvojenou osobností. Neví o tom ale nikdo kromě něj, mne a teď už i vás."

Senbonzakura se na chvilku zarazil a vyjukaně na ni hleděl. Vzápětí zatřepetal řasami, společně s čímž odvrátil hlavu stranou. ,,Něco podobného jsem tušil."

,,Já... myslela jsem si... že už to přestalo, ale..." povzdechla si znovu Rukia. ,,Napadlo mě, že byste to měl vědět."

,,Vědět.. co?" zarazil se starší, tedy pravděpodobně starší, a vrhl na ni nechápavý pohled. Na jednu stranu se bál, co by se mohl dozvědět, přesto ale po té informaci toužil celým svým srdcem.

,,Vzpomínáte si na Zangetsua?" zeptala se Kuchiki a zahleděla se mu do očí.

,,Na Tensu...?" zamyslel se Senbonzakura, kterému to jméno říkalo až moc. Teď už si vzpomněl, do čeho byla tahle dívka zapletená. Až moc si totiž toho vraha pamatoval, stejně jako její jméno, jež vyřkl přitom, když s Byakuyou bojoval. Nemohl svůj náhlý pocit úzkosti dát najevo, jelikož by jí tím nejspíš nahrál přímo do karet. Jen nepatrně přikývl.

,,Tehdy jsem ho na Akademii poslala já. Tato událost sloužila jen k probuzení Byakuyovy pozornosti. Dnes jsem ho poslala znovu, abych zjistila, jak špatně na tom bratr je," vysvětlila Rukia, ačkoliv tohle její pravý důvod nebyl.

Kageyoshi se z této novinky ošil a čekal, co se dozví dál. Upřímně ho to začínalo dost zajímat, i když ho trochu mrzelo, že mu to neříká sám Byakuya.

Rukia ve vysvětlování nepokračovala, jen mu podala telefon s načtenou první Byakuyovou zprávou.

Ten ho od ní přijal a úlekem zalapal po dechu. Pohled mu totiž sklouzl na zapíchnuté Tensovo tělo, které bylo skoro celé od krve, kvůli čemuž se Senbimu skoro zastavilo srdce. Vyděšeně na ten výjev zíral, neschopen jediného slova.

,,Jsi sice hezký, ále stejně tak jsi blbý," řekla mu Rukia a pískla, načež někdo zachytil Senbiho ruce a zkroutil mu je za záda. ,,To, co jsem ti o Byakuyovi řekla, je pravda, ale vážně jsi tak blbej, že jsi přišel?" ušklíbla se, načež luskla a Senbiho věznitel ho omráčil.

Arigato za novou loutku, nii-sama. Má vážně pěknou tvářičku. A to tělo... ále je pěkně naivní, vlezl mi přímo do pasti.

S úšklebkem napsala tuto zprávu a odeslala ji Byakuyovi.

Ještě předtím, než Senbi ztratil vědomí, si uvědomil, jakou udělal chybu. Naivita byla jeho slabost, ale že by jí někdo využil až takhle? Teď už nebylo, co dělat. Nemohl se bránit, pouze podlehl nekonečné tmě.

Byakuya se zrovna opíral o stěnu v jedné z opuštěných budov, když v tom mu zapípal mobil. Lhostejně si zprávu rozklikl, jakmile však začal číst, jeho nezájem zmizel. Rychle vytočil Kageyoshiho číslo. Nikdo mu to nevzal. S panikou se vydal ke svému bytu, ignorujíc bodovou bolest v noze. Jakmile odemkl a prolezl celý byt, věděl, že je to v háji. Senbi tam nebyl.

Ty mrcho... Jak jsi o něm sakra věděla? No, to je jedno. Věz však, že tohle jsi dělat neměla.

Mobil mu zapípal obratem.

Rozbil si mi jednu hračku, tak jsem si místo toho vzala tu tvou. Neříkala jsem ti to předtím?

S touto zprávou se Rukia zvedla z lavičky, na tváři spokojený úsměv. Už přesně věděla, k čemu toho mladého hřebečka využije. A jemu se to líbit rozhodně nebude. 

Jestli na něj sáhneš, slibuji, že při našem dalším setkání tě zabiju, nee-san.

Odpověděl jí na to bleskově. Kuchiki si ošetřoval nohu tak, aby mohl chodit. Přemýšlel už, kde by se tak Rukia mohla skrývat a napadl ho jen jejich rodný dům. Věděl totiž, že jeho sestra je Satanistka a již dříve prováděla krvavé obřady. Kdyby... nechtěl na to ani pomyslet.

Ále, ále, ále, bojíš se o něj snad? Neboj se, jen si s ním trošku pohraju...

Rukia se v tomto opravdu vyžívala. Už se těšila, až se dostane domů, kde si ze Senbíka, hezčího kluka by kdo pohledal, udělá panenku. Milovala, když mohla někoho oblékat a následně si s ním podle toho hrát, byl to takový úžasný pocit, jako když někomu vládnete. A po tom ona toužila, po vládě nad ostatními.

Byakuya nad její zprávou jen zavrčel. Zjistil totiž, že na onu zraněnou nohu teď dokáže šlápnout už jen těžko, proto bude muset počkat do zítřka.