Užijte si přiloženou písničku. :3

O pár dní později

Škola už byla zcela v pořádku a otrávení studenti se typicky líně sunuli na své hodiny. Od doby, kdy Sojun ošetřoval Senbonzakurovo rameno, se Senbonzakura s Byakuyou moc nevídali. Kromě toho, že neměli moc času kvůli náročnosti vyučování, to skoro vypadalo, jako kdyby se sobě navzájem vyhýbali.

Oba dva měli o čem přemýšlet, po tom všem, co se mezi nimi událo, takže se v podstatě ani nebylo čemu divit. Potřebovali si ujasnit všechno v sobě, utřídit si myšlenky, jenž zahlcovaly jejich duše.

Avšak jeden den, téměř už k večeru, kdy se všichni senseiové věnovali práci ve svých kabinetech, se Kageyoshi plížil po temných chodbách jako myš, dokud nedorazil před dveře Byakuyovy místnosti. Pozorně se rozhlédl, jestli ho nikdo nesleduje, načež na zem položil dvě věci. Jednou z nich byla krvavě rudá růže, jejíž kvítky byly v nejkrásnější fázi rozkvětu, a tou druhou malá zdobená krabička. 

Uvnitř oné krabičky se skrývala čokoláda, již sám vlastnoručně ukuchtil, a malý dopis, spíše vzkaz. Stálo na něm: ,,Krásného a sladkého Valentýna, tak toho ti přeje Senbonzakura..."

Jen, co svůj malý dáreček naaranžoval tak, aby působil dle jeho gusta, rázně párkrát zaklepal na dveře. Hned vzápětí vystartoval sprintem do svého pokoje, aby nebyl načapán při svém prohřešku. Díky bohu tam doběhl brzy, takže se nemusel strachovat, že by ho starší spatřil. S hlasitým oddechováním se svezl na postel.

Mezitím Byakuya jeho dárek před svými dveřmi našel. Při pohledu na onu růži a krabičku jeho srdce samovolně poskočilo, neboť Kuchiki moc dobře věděl, kdo mu je dal a Kageyoshiho vzkaz ho v jeho přesvědčení utvrdil.

On sám měl pro něj také dárek... no, dárek. Ve skutečnosti pro něj napsal písničku. Ačkoliv na to nevypadal, skládání textů mu šlo a ve zpěvu nebyl až tak hrozný. Se zářivým úsměvem si k oné růži přičichl. Poté popadl kousek složeného papíru ze svého stolu a doběhl až k Senbonzakurově pokoji. Jakmile se ujistil, že je mladší uvnitř, dveře zamkl klíčem, který ukradl svému otci, s lehkou červení si odhrnul vlasy z čela a spustil.

,,Kanashimi no iro wo
oshiete iru you na
shizuka na yozora ni

kizukanu toshitara
kizuka sete hoshii
shiru beki subete wo

touku ni mieru muguenu namida
mamorikirenai kotoba ga hibiku

sekai ga owaru nara
sono toki ni wa wakarudarou ka
kotae wo shiranu mama hitotsu mune wo tojita

kanashimi no oto ga
kikoenai you na
isogashii sekai ga 

muki au koto wo touzageru nara
sukoshi kobameru odayakana hibi 

subete wo tsunaruite
tsuyokuarou kokoro midasazu
saigo no negaisae kanaerarenu yoru ni

yozora ni azukete wa
tojita mama no kokoro no kawa wa
dare nimo shirarezu ni shizuka ni kagayaita

sekai ga owaru nara
sono toki niwa ieru darouka
afureru omoide wo nazoru you ni tsugeru
hitomi ga kasanatte hitotsu mune ni saita."

,,Co to... jako děláš?" podivil se s upřímně šťastným úsměvem Senbonzakura, který měl pocit, že každou chvilkou jeho srdce exploduje, jak rychle bilo. Celou dobu svého společníka sledoval se rty mírně pootevřenými údivem i obdivem.

,,Dávám ti svůj dárek... k Valentýnu..." vysvětlil mu Byakuya, když dozněly poslední tóny jím stvořené písně. Na tvářích mu plála červeň, kterou se pokoušel marně skrývat a nervózně potlapkával na místě.

,,Takže ty skládáš písně, jo? To si jako myslíš, že se vyrovnáš mým haiku, joo?" škádlil ho mladší, vědom si jeho nervozity. Samozřejmě pochopil, že se jedná o jeho dárek, ale nic takového opravdu nečekal. Velice příjemně ho to překvapilo, byl za to strašně rád. Zvedl se z postele a pár kroky se přemístil až kousek před něj, kde se zarazil. Zadíval se mu hluboko do těch uhrančivých očí, přičemž spustil: 

,,Pod sakurou
prameny vlasů havraních
šílet mě nutí...

To jsem složil jednou ve stanu. O tobě."

Kuchiki při vyslovení toho jeho haiku zčervenal snad ještě více, topíc se v jeho studánkách. ,,Haiku a písně se nedají srovnávat, Kageyoshi-sensei, jsou to jiné žánry," pousmál se v odpověď na jeho poslední otázku.

To už se k němu mladší stihl přitulil, aby mu tak dal najevo, jak mu je mu vděčný za tu píseň, kterou pro něj složil. Šťastně se uculoval, protože se opravdu šťastný cítil. Nikdy se mu nestalo něco tak krásného jako tohle, rozhodně si to bude pamatovat minimálně na věky.

Byakuya se při tomto jeho činu taktéž šťastně usmál a po chvilkovém zaváhání mu zabořil tvář do vlasů, přičemž vdechoval jeho osobitou vůni.

,,Děkuju... děkuju, děkuju, děkuju..." mumlal Senbon stále dokola, protože chtěl, aby jeho společník věděl, jak si toho, co pro něj udělal, váží. Málokdo by byl schopen složit pro něj píseň, ale on se s tím obtěžoval a přinesl mu ji zazpívat!

,,Nemáš mi proč děkovat," pousmál se Kuchiki a hlavu si mu položil na to rameno, jenž bylo nezraněné. ,,To já bych měl děkovat... že ses na mě ještě nevykašlal."

,,To sis myslel, že udělám, jo?" povytáhl Kageyoshi jedno obočí, protože dokonce tušil, že nad něčím takovým smýšlí. Jak je krásnej, tak je blbej.

,,Nedivil bych se..." přiznal Kuchiki, který měl stále hlavu položenou na jeho rameni. ,,Vlastně... by to bylo lepší, protože by ses vyhnul nebezpečím a úskalím, která mě obklopují..."

Po těchto slovech mu na tvář dosedla facka, až se mu hlava mírně pootočila stranou. Senbonzakura naštvaně zavrčel: ,,A to si jako myslíš, že když bych se ti vyhýbal, že by mi to neublížilo tak jako tak?"

Byakuya věděl, že na jeho slovech něco pravdy bude. Proto jen omluvně zašoupal nohama a svěsil hlavu. Pak se vrhl Kageyoshimu kolem krku. ,,Omlouvám se."

,,To nemusíš, neboť mě se už nikdy nezbavíš." S tím ho Senbonzakura podrbal na hlavě a lípl mu pusu na tvář, než se od něj odtáhl. Měl nějaké materiály, které potřebovat do dalšího dne zpracovat, takže se, nehledě na přítomnost svého... společníka, přesunul k pracovnímu stolu.

Byakuya se přemístil na postel hned vedle jeho stolu a posadil se na ní do tureckého sedu. ,,Na čem pracuješ?"

,,Jen si trochu pročítám své staré zápisky ze střední, přidávám do nich nové informace a to jednou budu vykládat studentům..." odtušil mu učitel, přičemž z posledního šuplíku vytáhl slovník anglických slov. ,,A taky se musím naučit nějaká slovíčka... v angličtině jsem strašně zaostalej."

,,Hmm... A nechtěl bys s tou angličtinou pomoct?" nabídl se starší sensei, který stejně neměl co dělat.

Mladší se na něj nevěřícně otočil. ,,A to bys jako dokázal, jo?"

,,Náhodou!" ohradil se Kuchiki. ,,Angličtinu učím, zapomněl jsi?"

,,Teď o tom slyším prvně!" bránil se Senbonzakura se smíchem, zvedaje se a mávaje rukama, jako kdyby se chtěl bránit i takovýmto způsobem. Ale říkal pravdu, nepamatoval si, že by někdy zaslechl, že Byakuya učí i angličtinu.

,,To proto, že jsi v mých hodinách nedával pozor," ušklíbl se Kuchiki a pak mu sebral slovník. ,,Co ti nejde?"

,,Což o to, kdybych ti měl napsat sloh, je to v cajku, ale vůbec neumím mluvit, což je chyba. Když s někým mluvím, zadrhávám se a dělám i ty nejprimitivnější chyby," povzdechl si Kageyoshi a ruce složil do dlaní. Chtělo se mu strašně spát. ,,Ale dneska se na to asi vybodnu... vůbec jsem na dnešek nespal, protože jsem se učil, jak správně udělat čokoládu... už jí v životě nechci vidět."

Byakuya na něj zůstal překvapeně hledět, když zjistil, že nespal jen proto, aby mu udělal radost. To ho hřálo u srdce. Poté zachytil Kageyoshiho ruce, stáhl ho k sobě na postel, kde ho přikryl pěřinou a lehl si vedle něj.

,,Na té angličtině zapracujeme zítra, ju? Projev se dá nacvičit..."

,,Ale ve tvé přítomnosti budu ještě víc nervóznější... zvládneš to?" řekl Senbon s kamennou masku, protože se mu nelíbilo, jak ho k sobě stáhl, ale musel uznat, že u něj bylo hezky teploučko. ,,Ale teď mě pusť, ty pako, nejdřív si musím dát sprchu. Neumytý do postele nelezu." S tím se od něj odsunul a spustil nohy na chladnou podlahu, po které dotlapkal až ke skříni, kde si vytáhl pyžamo.

,,Já zvládnu všechno," pousmál se Byakuya a trochu nervózně se na něj zadíval. ,,Smím se přidat? Můžu ti umýt záda."

Senbonzakura se hlasitě a upřímně pobaveně zasmál. ,,To už jsme vážně v takové fázi vztahu?" 

Jenže pak mu došlo, co vypustil z úst, a musel se prudce otočit, jelikož se mu do tváří nahrnula červeň. Vážně je dva počítá za pár?

,,Takže ty jsi se mnou chtěl spát a teď se bojíš sprchy?" pozvedl Byakuya obočí a zacukaly mu koutky. To, jak se mladší rozpakoval nad tím, jak je označil, mu přišlo roztomilé.

,,N-no a co j-jako?" vykoktal Senbi, přičemž zrudnul ještě víc. Měl pocit, že mu hrdlo svírá nějaká neviditelná ruka, jenž mu ho stlačuje a deformuje, protože doslova lapal po kyslíku. Ke svému tělu si tisknul oblečení, které žmoulal v rukou, stále otočený zády. Neměl odvahu se na něj teď podívat.

,,Já jen, že mi to připadá roztomilé," zasmál se popravdě Kuchiki a na Kageyoshiho se stále díval. ,,Ale jestli nechceš, nebudu se zlobit."

,,Jestli tak moc chceš, nemůžu ti bránit..." řekl smířlivě mladší a natáhl se pro ručník, aby se měl do čeho utřít. Několika rychlými kroky opustil místnost, opravdu následován druhým černovláskem.

Ten se jeho chováním v duchu bavil, ačkoliv si také nadával, co za pitomost ho to zase napadla. Beztak ho Sojun nakazil hloupostí a on teď ztrácí mozkové buňky.

Jakmile společně došli až ke sprchám, kde bylo kupodivu prázdno, Senbon přehodil své čisté věci přes dveře svého 'koutku' a vklouzl dovnitř. Postupně se začal svlékat, ale narazil na jeden problém: obvázané rameno. On sám byl už vpodstatě v pořádku, stejně však chodil denně na převazy. 

,,Uhm... Byaki?" oslovil svého společníka, přičemž si kolem obnaženého pasu omotával ručník. ,,Mohl bys mi prosím sundat obvaz?"

Byakuya, který si právě rozepínal košili, kývl a oné činnosti zanechal. S košilí napůl rozepnutou přešel k Senbonovi a začal mu opatrně sundávat obvaz.

,,Jaké to je...?" zajímal se mladší, protože svou ránu nikdy moc dobře neviděl. Ačkoliv původní zranění vypadalo docela strašlivě, hojilo se to rychle. Teď už s ním dokázal slušně fungovat dokonce i v bojích, nemohl se ale přepínat. ,,A nemyslím pohled na mě, ale ta rána."

,,Už se téměř zahojila," konstatoval Byakuya a jeho obvaz přidal k sundanému oblečení.

Kageyoshimu se díky této zprávě ulevilo, proto se mu usídlil úsměv na rtech. Bez dalších slov si hrábl do vlasů, kde se nacházela jedna z jeho gumiček a udržovala tak jeho ohon v culíku. K jeho smůle trochu tahala, takže musel naklonil hlavu, aby si ji mohl dobře stáhnout. Tím vystavil svou šíji stále za sebou stojícímu černovláskovi na obdiv.

Ten se na ni s laškovným úsměvem přisál svými rtíky a věnoval jí několik drobných polibků, spíše tedy letmých dotyků rtů. Následně se od mladšího odtáhl a odešel opět na své původní místo, kde pokračoval v rozepínání košile.

Senbonzakura se pod tímto náporem zachvěl, ale v žádném případě to nebylo nechutí. Zatřepal hlavou, snažíce se odstranit myšlenky, jež mu vyvystaly na mysli. A slušné zrovna nebyly. Odmotal ze sebe onen ručník, jímž byl zahalen, a zašmátral po kohoutku, načež se na něj snesla sprška chladné vody. Kapky mu bubnovaly o načervenalou tvář.

Oblečení Byakuyi o kousek vedle se taktéž sneslo k zemi a Kuchiki začal okupovat svou sprchu. Ze všeho nejdříve se začal věnovat péči o své krásné, havraní vlasy.

Jakmile byl mladší se sebou hotov, zamotal se zase do ručníku. Z vyždímaných vlasů mu padaly kapičky vody, snášely se k zemi, kde se rozprskávy a tvořily malé loužičky. Byl rozhodnutý počkat na Byakuyu, takže se ležérně opřel o skříňku vedle umyvadla a zaujatě si mnul bradu.

,,Haa?!" ozvalo se v tu chvíli od onoho černovláska. ,,Hele, Senbi, podal bys mi prosím šampón?" poprosil, neboť zjistil, že si ho zapomněl.

Tomu se Kageyoshi zasmál. Zvedl ho a opravdu mu ho šel předat. Mírně pootevřel dveře, skrz které se samozřejmě nedíval, a natáhl k němu ruku s věcičkou na dlani, schován stále za dveřmi.

,,Díky..." řekl Kuchiki a s těmito slovy od něj lavičku přijal. ,,Počkej, tohle je kondicionér!" sdělil mu, když si přijatý předmět prohlédl. ,,Šampón je támhle," odtušil, připraven mu ono místo ukázat. Proto otevřel dveře více, aby měl šanci.

Jenže tím Senbiho ten praštil do nosu. Bolestně zaúpěl a o kousek se odsunul, přičemž si třel svůj nos. Ještě, aby mu ho zlomil, to by bylo žalostné. ,,Blbče..."

,,Jee, gomen!" S těmito slovy Byakuya nehledě na šampón opatrně vylezl a zadíval se na Kageyoshiho nos, který se zdál být v pořádku. Přesto se k němu natáhl a na špičku nosu ho políbil.

,,Ty jsi baka..." otituloval ho mladší, snažíce se udržet oči zavřené, protože věděl, že je před ním jeho společník nahý. ,,Zalez už dovnitř, nic kvůli tobě nevidím a děsí mě to."

,,Ale nejdřív si dojdu pro ten šampón," rozhodl se starší a bez ohledu na Senbiho rozpaky se pro onen předmět vydal.

,,Uaááá, nic nevidím!" zavyl mladší, společně s čímž mu tvář celá zrůžověla.

,,To protože máš ruku na očích, pitomče," prozradil mu Byakuya onu převratnou informaci, zatímco hledal přípravek na vlasy, který nebyl na svém místě.

,,A kvůli komu? Haaa? To ty tady pobíháš nahej, tak už si hejbni!" okřikl ho Senbon se smíchem, protože nechtěl, aby to vyznělo nějak ošklivě. Musel uznat, že v jedné věci má pravdu: má ruku na očích.

,,Tak si ji klidně sundej..." odtušil Kuchiki, který se po škole běžně producíroval bez většiny oblečení, a dále se věnoval pátrání.

,,A-ale to přece n-nejde! To je neslušné!" ohradil se Kageyoshi. Jeho koktavý hlas zněl spíše, jako kdyby se bál toho, co by následně viděl. ,,Pohni si, zalez dovnitř, ať na tebe nečekám do nekonečnaaaa."

,,Stydlivko," otituloval ho Byakuya, který konečně šampón našel. Pak se usmál a než se zavřel do sprchy, povolil ručník kolem Senbiho boků tak, že sklouzl na zem.

,,Zradaaaaaa!" vykřikla jeho oběť, která se zoufale snažila ubránit svoje intimní partie před zraky světa. Rychle si klekl na zem a po látce chňapl, vzápětí už s ní měl přikrytá jak stehna, tak i ono citlivé místečko. 

,,Žádná zrada," odfrkl si Kuchiki, když si mydlil hlavu. ,,Není na tebe špatný pohled, víš?"

,,'Není na tebe špatný pohled', tím chceš jako říct co?" pozdvihl Senbonzakura jedno obočí, které skoro ani nešlo vidět pod prameny vlasů, jenž mu přepadaly do obličeje. Jakmile se ujistil, že je vzduch čistý, vyhoupl se do stoje a ručník si okolo boků znovu omotal. ,,V tom případě na mě ale není ani hezký pohled, ne?"

,,Ne, máš pravdu, není," souhlasil s ním Byakuya a představoval si, jak se po tomto prohlášení bude mladší tvářit. ,,Pohled na tebe je přímo dokonalý..."

Při této nečekané lichotce Senbonovy tváře přímo vzplály červení, culil se jako blbeček. Tato slova mu udělala radost, i když to na jeho hlase nebylo vůbec znát. ,,No, zas tak hezký tělo nemám..."

,,A z čeho tak usuzuješ, hmm?"

,,Jsem jen... pořád jsem jen osmnáctiletý... puberťák, kdežto ty... jsi starší, určitě máš... hezčí tělo, než nějakej... kluk..." vysoukal ze sebe Senbonzakura přiškrceně a děkoval bohům, že teď nemusí hledět do Kuchikiho uhrančivých očí, neboť by hrozilo, že by se mu asi podlomila kolena. To, co řekl, myslel zcela vážně.

V tu chvíli Byakuya zastavil vodu a vystrčil ze sprchy hlavu. Z mokrých vlasů my stékaly potoky vody, o to se nestaral. ,,Tak za prvé, neměl by ses podceňovat. Za druhé, já nejsem až tak starej, jak si zřejmě myslíš, a za třetí, to, co říkám, je pravda, vždycky. Takže když říkám, že je na tebe úžasný pohled, tak to pravda je."

,,Kolik si jako myslíš, že si myslím, že ti je? Podle vzhledu, dětinského chování a stylu oblékání bych ti řekl nejvíc dvacet pět," ušklíbl se mladší, kterého pobavil pohled na jeho vystrčenou kebuli. Prstem ho cvrnknul do čela. ,,Dědku."

,,Pche, zrada, kdo ti to řekl?" pozvedl Kuchiki obočí a se zájmem se na něj zadíval.

,,Ale tobě je dvacet čtyři, baaaaaaka," vyplázl na něj Kageyoshi jazyk, načež se zasmál jeho výrazu. I takovéto informace dokázal ze Sojuna vymlátit, i když je to už trochu déle zpět.

,,Ne ne, už dvacet pět," zakroutil hlavou Byakuya a vyplázl na něj jazyk.

,,Stejně seš starej děděk..." zamumlal si pro sebe mladší a spiklenecky se usmál. Vzápětí se otočil a chystal se jít si pro věci.

,,A ty si mladé jehňátko," oplatil mu Byakuya a tiše jako myška vylezl ze sprchy a nalepil se na jeho záda. ,,Kampak jdeš, jehně?"

Senbonzakurovi přeběhl mrazík po zádech, současně s tím polkl. Zůstal stát jako zařezaný, neměl tu sílu se na něj otočit. ,,Pro věci..."

,,A pročpak? Dědek má chuť si hrát," zavrněl Kuchiki a otřel se svými rty o jeho tvář.

Senbon se zachvěl touhou, přesto mu zašeptal v odpověď: ,,Tak to musí být pěkný zoofil, když chce zneužít jehňátko... takové nevinné, čisté, a on ho chce tak pošpinit.... a vůbec, nejsou na takové hrátky dědci už trochu staří...?"

,,Vážně? Tak pokud jsem já zoofil, požaduji, aby sis pořídil kočičí ouška a ocásek," zašeptal Byakuya a do ucha ho jemně kousl.

Jenže netušil, že se Kageyoshimu tento nápad nesmírně zalíbí. ,,Jak si přejete... můj pane..." vydechl něžně. Pokoušel se skrýt své narůžovělé tváře.

,,Takže budu mít osobní koťátko, jo?" zešeptal Byaki a jeho hlavu si natočil tak, aby ho mohl políbit.

Mladší na něj jen vyjeveně hleděl a rty instinktivně semkl, ale nechtěl, aby si to starší špatně vyložil, proto svá ústa následně pootevřel. Nechal vše na něm, ať si s ním dělá, co chce. Prostě se mu podvolil.

Starší, který to viděl, se pousmál a své rty přitiskl na ty jeho. Nejdříve jemně, pak se však odvážil polibek prohloubit. Po chvíli, kdy viděl, že se to Kageyoshimu líbí se odvážil ještě dál a svým jazykem vklouzl do jeho úst.

Senbonzakura ho nechal, aby s jeho jazykem započal tanec plný vášně a touhy, do kterého se zapojoval. Dlaněmi povědomě vklouzl do jeho vlasů, do kterých zapletl své prsty a mírně za ně trhl. 

Byakuya se od něj odpoutal a zaklonil hlavu, čehož Senbi využil a vtiskl mu pár motýlích polibků ze strany na krk. Dokonce jeho horkou kůži i několikrát stiskl zuby, zanechával za sebou malé vlhké stopy.

Byakuya ho chvíli nechal, pak ho opět políbil a společně s ním doklopýtal až ke dveřím, o které se opřel zády a volnou rukou začal šmátrat po klíči. Nechtěl totiž, aby je nějaký nazvaný návštěvník přerušil.

Jenže právě tehdy jeho ruku zadržel Kageyoshi a omluvně se od něj odtáhl. ,,Promiň mi, zítra mám většinu hodin boje, takže kdybychom pokračovali... nedopadlo by to pro mě nejlíp a... potřebuju být zítra fit."

,,Dobře," kývl Kuchiki a taktéž se od něj vzdálil. Vydal se hledat ručník, kterým by si usušil vlasy, jenž vzápětí našel a začal se sušit.

Senbonzakura s pocitem viny, že právě zkazil Byakuyovi hezkou chvilku, doťapkal se sklopenou hlavou a svěšenými rameny ke svému pyžamu, do kterého se rychle nasoukal. Do vlhkého ručníku si zamotal vlasy, aby mu nepadaly do obličeje, a popadl své oblčení, chystaje se zmizet staršímu z dohledu. Zase to všechno jen zkazil.

,,Nic si nezkazil, hmm..." ujistil ho Byakuya, který odhadl, na co mladší asi myslí. Poté si omotal ručník kolem boků a na Senbiho se zadíval. ,,Nezapomeň, že příště si pořídíš kočičí ouška a ocásek," rozloučil se s ním, mrkl a rozešel se do svého pokoje.

Mladší za ním jen natáhl ruku v pomyslném gestu zastavení, ale nakonec ji stáhl zpět k tělu a povzdechl si. ,,Neříkal jsi, že budeš spát se mnou...?"

Jeho slova bohužel dolehla do prázdna, proto sebral veškeré své věci a následoval jeho příkladu, aneb dotlapkal smutně až do svého kabinetu, kde zhasl, načež se málem přerazil o krabici na zemi, a natáhl si na postel. Ani se netrápil tím, že by se měl přikrýt dekou, přestože byla v místnosti docela zima. ,,Oyasumi, Byaki-chan..."