Ohayo, minna-san~
Po tom, co jsme s Noriko ukončily naši první povídku, Tábor, a včera dopsaly poslední část elfí povídky, Vám přinášíme prolog k další. Shezulka si upřímně myslí, že tahle bude z nich pravděpodobně nejlepší, protože jsme už přeci jen trochu zvyklé na styl psaní té druhé.
Snad se vám bude líbit tak jako nám^^

Mohlo být něco kolem sedmé hodiny večer, přesto byla venku tma, jako kdybyste oblohu hodili do pytle. Bylo pár dní po Silvestru, několikátý z prvních dnů dalšího roku, který byl pro sedmnáctiletého černovláska, Senbonzakuru Kageyoshi, jeden z osudných. 

Jeho rodiče se rozhodli, že ho pošlou do jiné školy, do Školy Bojových Umění, a tam ho nechají studovat do doby jeho dvacátých narozenin, nehledě na to, že na své původní střední škole byl ve třetím ročníku a tudíž by o rok později maturoval. 

Senbonzakurovi se jejich nápad vůbec nezamlouval, ale svým rodičům, zvláště nekompromisní matce, nemohl odporovat. S povzdechem právě stanul před onou tajuplnou školou, která sídlila k jeho překvapení v horách, a jediné, co ho utěšovalo, bylo, že do konce prvního pololetí má stále něco kolem poloviny měsíce, takže se nemusel učit. 

Sotva se rozloučil se svým otcem, jež ho sem dovezl, udělal pár kroků za zvuku odjíždějícího auta a málem se srazil s vysokým a štíhlým černovláskem, který ho již očekával. Jednalo se o samotného ředitele, Kuchiki Sojuna. 

,,Vítej u nás, Senbonzakuro Kageyoshi. Doufám, že se ti zde bude líbit," pozdravil studenta s úsměvem ve tváři, přičemž se s úctou mírně poklonil. Mladší jeho poklonu opětoval.

,,V to taky doufám," řekl Senbonzakura stroze, opravdu z toho nebyl zrovna dvakrát nadšený. Musel ale udělat dobrý první dojem, takže se na konci mírně pousmál. 

Ředitel věděl o tom, že ho přeřadili v podstatě z donucení, proto ho ten tón i chování vůbec nepřekvapilo. Pouze mu pokynul, aby ho následoval, načež oba vstoupili do té skvostné budovy. Propletli se změtí uliček, až se Kageyoshimu motala hlava, než konečně dorazili do velké místnosti. Uvnitř byl jen jediný člověk, v rukou svíral katanu a prováděl s ní své každodenní cvičení. 

Příchozí ho se zájmem nějakou dobu pozorovali, než se k nim onen černovlásek konečně otočil. Jako kdyby teprve teď zjistil, že ho po dobu jeho cvičení někdo sleduje.

,,Tohle je tvůj třídní učitel, můj syn Kuchiki Byakuya," představil ho Sojun a nechal těm dvěma prostor, aby se mohli tak trochu seznámit. To ale bylo Senbonzakurovi jedno, jen trhl hlavou na stranu a s podmračenou tváří si prohlížel zdánlivě nudné stěny.

Reakce druhého černovláska byla podobná. Opravdu nestál o to, se seznámit s nějakým dalším pubertálním spratkem, kterému bylo studium na této škole naprosto ukradené a zajisté bude dělat jen problémy, které bude muset trpět jen on. Ostatně, tak to bylo vždycky s každým, koho jeho otec osobně přivedl. Byakuya mu to neměl za zlé, koneckonců, měl svého otce rád, ale už tak nebyl ze své práce moc nadšený. A teď mu ji bude stěžovat další fracek, který navíc bezstarostně narušuje jeho soukromí.

,,Vypadni," zavrčel po chvíli.

,,Rád bych, ale moje matinka mi tady zařídila studium, víš?" odsekl mu na to Kageyoshi, nebrajíc ohled na to, že by svému profesorovi vážně neměl tykat. Jeho slib, že si udělá dobrý první dojem, byl ten tam. 

Kuchiki starší je mezitím sledoval se smutnou tváří, nechápal, co zase udělal špatně. Nechtěl ale, aby se teď a tady pohádali, tak se rozhodl, že studenta zavede do jeho pokoje. ,,Tudy prosím."

Senbon se na Byakuyu jen zašklebil a následoval ředitele až do doby, než stanuli před smrkovými dveřmi. Nestačili ani otevřít dveře a už se na ně vyhrnul jeden ze žáků, který s ním měl pokoj obývat. Jednalo se o pohledného hnědovláska, jenž také nevypadal, že by byl zrovna svatoušek. 

,,Aizen Sousuke, těší mě," představil se, jakmile černovlásci vstoupili dovnitř. Místnost osvětloval menší lustr sněhobílé barvy, takže se z něj linulo hezké zlatavé světlo. S červenými stěnami to, ačkoliv to silně připomínalo Vánoce, zvlášť jejich zelená povlečení, na něž padl Kageyoshiho pohled hned napoprvé, tvořilo krásnou harmonii.

Sojun se mezitím omluvil, že musí odejít, takže spolu žáci zůstali sami. Netrvalo to dlouho a už se z nich stali přátelé.

Mezitím, co Senbonzakura trávil svůj čas tímto způsobem, Kuchiki dokončil jeden ze svých pravidelných denních tréninků. S povzdechem odložil svůj meč, pořádně se napil vody a poté zamířil do koupelny. Sprchu totiž už vážně potřeboval.

Když do oné místnosti vešel, bez váhání ze sebe shodil veškeré oblečení a rozpustil si své dlouhé havraní vlasy. Vlezl pod jednu ze sprch, pustil vodu a nechal ji stékat po svém těle, zatímco přemýšlel o tom, jakou zátěž otec znovu naložil na jeho bedra.

Po pár minutách a s hlasitými nadávkami konečně dorazil do koupelny i nový student. Všiml si, že tam už někdo je, bylo mu to ale jedno. Opravdu se nepotřeboval seznamovat s někým dalším, jeden přítel mu bohatě stačil. 

,,Kam jsem se to dostal," zaklel se svrašeným obočím, když zalézal do jednoho ze sprchových boxů.

,,Do Akademie bojových umění, spratku," objasnil mu Kuchiki, přičemž zastavil vodu. Poté, naprosto bezostyšně prošel kolem mladšího až místu, kde měl odložené věci. Kolem pasu si uvázal ručník a dal se do sušení svých vlasů.

,,To mi došlo, kreténe," zavrčel mladší podrážděně, horší věc než tahle se stát nemohla. Kdo by toužil po tom, setkat se ve sprše, což je jedno z míst, kde chcete mít klid a užívat si horké prameny vody, se svým třídním učitelem? A zvlášť s takovým, kterého od pohledu nenávidíte?

,,Tak v tom případě se připrav na zítřejší vyučování. Začínáme v šest hodin ráno," odfrkl si Byakuya, který si dokázal velice dobře představit kyselý obličej toho drzého spratka.

,,Tak to jsem rád. Budu spát o hodinu víc, než co jsem musel na střední," ušklíbl se na jeho poznámku Senbon, který kvůli tomu, aby se vůbec na svou školu dostal, musel vstávat už ve čtyři hodiny ráno. Tady to bude evidentně pohodička.

Další den, kolem páté hodiny ranní

Příštího rána však čekalo Senbonzakuru pro něj nevítané překvapení. Do jeho pokoje, ve spolupráci s Aizenem, pronikl Kuchiki mladší a obdaroval černovláska sprškou ledové vody přímo do obličeje. ,,Dobré ráno, spratku!"

,,Slabotaaaa," odtušil zmáčený utahaně, když ze sebe stahoval zmáčenou deku. Neviděl ani na krok, neboť měl oči slepené od spánku, přesto se ale vyhoupl na nohy a hlasitě zazíval: ,,Nemáte sníh? Tím mě budil každé ráno bratr..."

,,Je mi vážně ukradené, čím tě budil tvůj bratr. Považuji ho za velkého chudáka, vzhledem k tomu, že byl otravován tebou," odpověděl mu starší.

,,Přišel jsem ti oznámit, že snídani dostaneš maximálně do 5:15, takže by sis měl pohnout. Lekce šermu pak začíná v 6:00, v místnosti číslo třicet čtyři."

,,Jsi milý, že ses otravoval s tím sem zajít a oznámit mi to, ale moje lekce šermu začíná až v 6:00, v místnosti číslo třicet čtyři, prvního února," osvětlil Kageyoshi a zoufale vytáhl svou suchou deku, do které se zabalil, jinak by asi umrzl na místě.

,,Moc si o sobě nemysli, spratku. Dělám to jen proto, že mě ředitel požádal," probodl ho starší pohledem. ,,A jestli sis myslel, že se budeš až do pololetí flákat, šeredně jsi se spletl."

Senbonzakura si otráveně povzdechl a chladně se do jeho očí zadíval. ,,Jestli mě na tý hodině tak moc chceš, tak si mě tam dones. Já se kvůli nějakýmu rádoby bojovníkovi teda z postele rozhodně zvedat nebudu."

Tato slova však nikdy neměl vypustit z úst. Kuchikiho velice pobouřila, ačkoliv to ve svém výrazu nedal najevo. Stále měl onu kamennou masku.

Pak bez jakéhokoliv zaváhání, vytrhl Kageyoshimu deku, kterou vzápětí odhodil. Následně popuzeného mladíka vytáhl do stoje a obratně mu zkroutil ruku za zády, až měl mladší pocit, že mu ji zlomí. Byakuya se však nehodlal zastavit, pokračoval dále. Mladšího černovláska prudce, nijak šetrně natlačil na stěnu a tasil svou katanu, kterou měl v pochvě visící na opasku. Tu pak přiložil k jeho hrdlu.

,,Tak poslouchej, ty zmetku. Tady, rozhoduju já, nikdo jiný. Někdo, jako ty, nemá právo vznést křivé slovo proti této škole, jejích studentech a učitelích."

,,Tak to budu výjimka," ušklíbl se Senbon i přes bolest, kterou mu profesor působil. Byl si vědom hrozícího nebezpečí ve formě čepele, nemohl si ale nedopustit další ze svých úžasných poznámek. ,,A hřeješ líp jak ta deka, Byaki-chan."

,,Tobě... pojem pud sebezáchovy nic neříká, co?" zavrčel Byakuya do jeho ucha. Pak svou tváři sjel trochu níž, až se dostal k mladšího rtům, které si bez váhání přivlastnil. Pak, když se odtahoval, hrubě prokousl Senbonzakurův spodní ret. ,,Jsi jen pouhým malým beránkem v místě, kde jsem já, vlkem, lovcem. Pamatuj si, že silní mají vždy pravdu a slabí jsou jejich kořistí..."

Mladší celý ztuhnul, oči vytřeštěné. Bolest a kapky krve dopadající na jeho mokré pyžamo nevnímal, byl zcela šokován tím, co Byakuya udělal. Hlasitě polkl.
,,Zajíček se moc žene,
aby byl první v cíli -
kde se mu želva vysměje," zarecitoval pak jednu starodávnou haiku, krátkou básničku, přestože teď pravděpodobně mluvit neměl. Nebylo to vůči Kuchikimu nejvhodnější, zvlášť když věděl, že by ho klidně na místě zabil.

,,Nenávist a temnota v lidském srdci vždy zvítězí..." odpověděl mu na to starší, přičemž jazykem slízl krev odkapávající z jeho rtu. Poté se opět naklonil k jeho uchu. ,,Dávej si pozor, kontroluj každý tvůj krok. Budu tvou Nemesis, stínem, jenž ti nedá spát a nakonec tě pozře."

,,A řekneš mi pak, jak chutnám?" nadhodil Kageyoshi, vypouštěje význam jeho slov. Zaslechl pouze něco o pozření a o jeho osobě, tak si to nemohl odpustit. V duchu se za svůj povedený vtípek pochválil, neboť Aizen, který je sledoval zvědavýma očima, se hlasitě rozesmál.

,,Tu chuť si dokážu živě představit. Měj na paměti má slova, Senbonzakuro Kageyoshi..." zasyčel ještě Kuchiki, načež jeho ruku pustil a meč od jeho krku odtáhl. Vrátil ho do pochvy a jako by se nic nestalo, odešel z jejich pokoje.

Ten se s hlasitým popadáním dechu svezl po zdi až na zem. Stále nemohl uvěřit tomu, co všechno se tady za tu krátkou chvilku odehrálo. ,,To mě teď bude šikanovat a sexuálně obtěžovat třídní učitel? No kurva..."

,,Neboj, tvrdej byl vždycky, ale aby někoho políbil, ať už ženskou nebo chlapa... to jsem ještě nezažil," uznal Sousuke s důležitým pokýváním hlavy, načež k němu došel a posadil se na bobek. ,,Hej, jsi v pohodě? Sorry za tu vodu, je to takovej rituál, kterej se dělá každýmu zelenáčovi."

V odpověď se mu ozvalo zavrčení, přesto však Senbon nahmátl jeho ruku a společně se vyškrábali do stoje. ,,Padej, nebo přijdeš o snídani. Já se teď musím postarat o sebe."

Mezitím Byakuya dorazil do zmiňované místnosti třicet čtyři, kde se jal provést rozcvičku. Pravdou bylo, že teď ráno měl na starost jen výcvik nováčků, kterých letos nebylo mnoho, s bídou deset. Koneckonců, dny slávy jejich akademie a bojových umění obecně již dávno pominuly.

,,Ohayo, Kuchiki-sensei," pozdravilo ho pokývnutím několik příchozích studentů, kteří se na hodiny s ním vždy těšili. Netrvalo to dlouho, než se tam sešli všichni, avšak jeden scházel.

,,Zdravím a vítám vás všechny na dnešní hodině. Hned na začátek se vás musím zeptat, zda-li někdo z vás neviděl toho spratka Kageyoshiho," pozdravil je Byakuya taktéž a následně je všechny přejel pohledem.

,,Naposledy jsem ho viděl na pokoji před snídaní, sensei," ohlásil Aizen, který říkal zcela čistou pravdu. Od doby, kdy jejich společný pokoj opustil, svého spolubydlícího ani koutkem oka nezahlédl.

,,Dobře... Pokud se do deseti minut nedostaví, chci tě požádat, abys ho šel najít," objasnil Kuchiki a pak začal a rozcvičkou.

Už téměř dosáhl limitu deseti minut, když se konečně objevil ve dveřích. Ve vlasech měl stále viditelné stopy po sněhu, neboť po tom, co dostal takovou ledovou sprchu jako budíček, se potřeboval probrat ještě víc. Zvlášť po tom polibku, ze kterého se roztřásl odporem pokaždé, když mu na něj padla mysl.

,,Á, rád vidím, že ses rozhodl dorazit. Smím vědět, co tě zdrželo?" pozvedl obočí Kuchiki, zatímco všem ostatním rozdával cvičné dřevěné meče.

,,Musel jsem se trochu vzpamatovat. To víš, učitelé mě nešikanují denně," pokrčil Senbon rameny, ale místo toho, aby se omluvil a přijal meč, zalezl do jednoho z koutů, kde začal se svojí osobní rozcvičkou. Vážně neměl v plánu se učit s nimi.

Kuchiki byl ve strašném pokušení po něm jeden z mečů velice nevybíravým způsobem hodit, toto nutkání však potlačil. Místo toho své žáky rozdělil do dvojic. Jediným, kdo zbyl, byl Aizen. 

,,Sousuke, budeš ve dvojci s Kageyoshim..."

,,Oslovuj mě Senbonzakuro, Byaki-chan!" křikl po něm s úšklebkem ve tváři onen černovlásek, když si křupal prsty. Celá místnost pod tímto oslovením šermíře propukla v hlasitý smích.

Hnědovlasý na učitelovo rozhodnutí jen přikývl a převzal od něj dřevěný nástroj, společně s kterým doplul až ke svému spolubydlícímu. Nechal ho, ať se po ránu protáhne, než mu ho s úsměvěm podal.

Byakuya došel k názoru, že by toho spratka měl prostě ignorovat. Místo toho, aby mu jednu vrazil, se tedy rozešel po místnosti a začal studentům pomáhat, napravoval chyby v jejich postoji či držení meče.

Ale mladší se rozhodl, že mu nedá pokoj. Jakmile se mu dostal bokken do dlaní, opřel jeho kissaki o zem a znuděně se postavil. Hlasitě na svého senseie křikl: ,,Hej, Byaki-chan! Helfneš mi? Já to nikdy v ruce nedržel!"

Celá třída opět vybuchla smíchy nad tímto oslovením, Kuchiki se však nehodlal vyvést z míry. S lehkým pokrčením rameny se dostal až k mladšímu. Stoupl si za jeho záda. Svou nohou rozstáhl jeho chodidla od sebe, jedno posunul mírně do předu. Pak mladšího donutil zvednout meč a upravil Kageyoshiho křečovité sevření.

Tímto způsobem se mladšímu dostal za záda, přičemž se Senbon nepříjemně oklepal. To, že k němu byl Byakuya tak blízko, mu opravdu nebylo po chuti.

,,Pokus se o výpad..." nařídil mu vzápětí starší, když pustil jeho ruce a dostal se před něj. ,,Udeř mě..."

To mu nemusel říkat dvakrát. Kageyoshi se jeho slovům ušklíbl a pokusil se o to, co mu nařídil. Cítil se přitom tak, jako kdyby byl nějaký mstitel.

Byakuya se však každé jeho ráně vyhnul, aniž by musel vynaložit jakékoliv úsilí. ,,Takhle vlka neskolíš, beránku..."

,,Musím si nejdřív zjistit, jak se pohybuješ. Bez toho tě nezasáhnu," pokrčil rameny Senbonzakura lhostejně, ve tváři velice podobný výraz. Říkal pravdu. Až si bude jist, že dokáže předvídat jeho pohyby a meč se stane přirozeným prodloužením jeho paže, bude schopen ho zasáhnout a třeba i ranit.

,,Chytrý tah..." pochválil ho Kuchiki a pak se zastavil, aby mu tím dal šanci k útoku. Jakmile však mladší provedl výpad, meč zachytil. ,,Ale k tomu, abys ho zrealizoval potřebuješ ještě spoustu tréninku." Pak oním bokkenem trhl směrem k sobě a jelikož Senbon neudržel rovnováhu, letěl společně s ním. Obličejem narazil přímo do svého učitele, což rozesmálo ty, kteří je pozorovali.

,,Myslím, že teď už by se tě měl ujmout Sousuke," rozhodl Kuchiki a dřevěný meč pustil. Kageyoshi, který byl stále v jeho těsné blízkosti, jen zavrčel a chtěl od něj odstoupit. To mu taktéž bylo dovoleno, neboť Byakuya pak bez jediného slova odešel. Sedl si na podlahu, tureckým sedem a pozoroval své svěřence.

,,Nepřijde ti hustej?" poznamenal Aizen, jenž je po celou dobu 'souboje' pečlivě sledoval, když stanuli proti sobě. Tvářil se odhodlaně, přesto každý, kdo chtěl, mohl spatřit, že svého senseie obdivuje. 

,,Nechutnej, to ano," odfrkl mu mladší v odpověď, protože mu jako žádný zázrak nepřišel. Ale kdo ví, třeba se jejich vztah někdy změní...