Chtěla bych tuto kapitolku věnovat Arye, protože její komentáře mě vždycky strašně potěší. A komentuje pravidelně, stejně tak Teiko! :D Díky, ženy, alespoň někomu se to líbí...^^

Ani jeden z nich netušil, že v Byakuyově otci spočívá kus zlouna a že je v místnosti zamkl.

Senbonzakura se postavil, přičemž se pohledem staršímu vyhýbal. Do tváře se mu postupně vracela ona červeň, která mezitím vyprchala, protože byl uvnitř zmatený, nervózní a lezly na něj rozpaky. To, že se neztratil mezi žáky a zůstal tu s ním jako poslední, byl ten nejhorší možný scénář, jaký mohl nastat. Po tom incidentu v koupelně se mu chtěl vyhýbat.

To mu však nebylo umožněno. ,,Ehm... chceš ještě s něčím pomoct?" optal se Byakuya váhavě. Byl trochu nervózní, ale pořád to bylo lepší, než kdyby na sebe jen zírali a zarytě mlčeli.

,,Uhmm... ne, díky, to bude všechno... klidně si jdi," prohlásil mladší stroze, za což si v duchu vynadal. Vůbec to neznělo přirozeně. Natočil se k němu zády, aby na něj Byakuya nemohl vidět.

,,Tak dobře," pokrčil Byakuya rameny a přešel ke dveřím. Pak se však zarazil. ,,Jsou zamčené," oznámil, když zatáhl za kliku a nic se nestalo.

,,Cože?" pozvedl Kageyoshi jedno obočí a došel až k němu, aby se natáhl a na dveře zatlačil. Mimoděk se tak dotkl Kuchikiho ruky a ucukl, jako kdyby mu dal ránu elektrickým proudem. Až tehdy mu došlo, jak se k němu vůbec dostal blízko.

,,Já toho otou-sama zabiju.." zavrčel Byakya, když mu vše došlo. ,,Vsadím cokoliv na to, že nás tady zavřel on," dodal a otočil se. Neuvědomil si, že je Kageyoshi tak blízko něj a díky této otočce se otřel svým nosem o ten jeho.

Senbon se při tomto doteku nejprve zachvěl, pak ale strnul, když na své tváři ucítil jeho dech. Nemohl se pohnout, ačkoliv moc chtěl. Přímo toužil po tom utéct, ale nedokázal to. Vytřeštěnýma očima jen hleděl do těch Kuchikiho.

Ten se na něj díval podobně, téměř identicky. Musel však setrvat tak, jak byl, neboť kdyby se pohnul byť jen o maličký kousek, pravděpodovbně by Senbona políbil.

Nakonec mladší přeci jen ovládl své tělo, tedy alespoň natolik, aby mohl svou dlaň přiložit na jeho hrudník a o pár centimetrů ho odstrčit. Nakonec si úlevně vydechl, tváře celé červené. ,,To bylo o fous..."

,,Hmm... jo," souhlasil Kuchiki a odvrátil pohled, neboť si uvědomoval, že se začíná červenat. ,,Jak se odtud dostaneme?" zeptal se po chvíli, kdy se uklidnil.

,,A já to mám vědět? Vždyť jsem tady sotva měsíc!" A i tak jsem se už do tebe stihnul zamilovat, doplnil si v duchu, nad čímž zázně zavrtěl hlavou. Na tohle myslet neměl. Měl přemýšlet o tom, jak se odsud dostanou, aby byl co nejdříve pryč. Pryč a daleko od Byakuyi, který ho k sobě táhne a ani o tom neví.

,,Tyhle dveře neprorazíme a jiný východ tu není... tudíž budeme muset počkat, než nás někdo najde a vysvobodí," zamyslel se Kuchiki a na mladého senseie pohlédl.

Ten jen neúspěšně odvracel tvář, protože to prostě nevydržel a pokaždé se na staršího koutkem oka podíval. Nakonec se s povzdechem odsunul o kus dál a se zavřenýma očima a hlavou zakloněnou se opřel o stěnu.

,,Ehm... chceš sušenku?" zeptal se Byakuya po chvíli napjatého ticha, kdy ani jeden z nich nepromluvil. Ze zadní kapsy svých kalhot přitom vytáhl balíček čokoládových sušenek. ,,Možná ale budou trochu rozdrcené."

,,Ne, díky," odmítl Senbon tvrdým hlasem, že toho dokonce i litoval. Nechápal, co se to s ním sakra děje, věděl jen, že je z nějakého důvodu mrzutý.

,,Není... zač..." podotkl Byakya suše a do jedné velice chutné sušenky s kousky čokolády se zakousl.

,,Itadakimasu..." popřál mladší a otevřel oči. Pohled mu padl na malbu draka, kterou už tady jednou obdivoval. Byla krásná, to musel uznat, i když už ji neviděl poprvé. Nakonec sklopil hlavu a tiše si pro sebe zamumlal: ,,Dal bych si něco jinýho..."

,,He?" podivil se Byakya, načež znovu zašmátral ve svém oděvu. Po chvíli se vítězně usmál a něco z něj vytáhl. ,,A co takhle lízátko?" zeptal se a zamával s onou sladkostí ve vzduchu.

Jenže mladší hleděl prázdným pohledem do země a vůbec si ho nevšímal. Byl zahloubán do svých vlastních myšlenek, k jeho vlastnímu překvapení na Byakuyu. Zrovna teď, když tady trčeli společně, o něm smýšlet nepotřeboval, ale prostě to nešlo zaplašit. Pořád vzpomínal na to, jakou udělal hloupost, když ho přestím políbil. Tak nerozvážné!

,,Haló, Byakuya volá Senbona!" zamával mu náhle Byakuya rukou před obličejem, snažíc se ho probrat. Nelíbilo se mu, že je mladší takhle zamlklý, neboť neměl co dělat.

Ten sebou přitom polekaně trhl, jako kdybyste poplašili koně. Když jeho pohled padl na smějícího se černovláska, povzdechl si. ,,Jsi divný stvoření."

,,Nejsem... to ty tady přemýšlíš nad duhovými poníky," vyčetl mu Byakuya a nacpal mj do pusy ono lízátko, které doposud držel v ruce.

,,A ty máš mrtvýho přítele, políbil tě někdo, o kom si myslíš všechno nejhorší, a nakonec se směješ?" odsekl mladší bez přemýšlení a vytáhl si lízátko z pusy. ,,Jak mám asi bejt podle tebe v klidu, když jsem vlastně úplně mimo?!"

,,A co mám jako dělat? Sesypat se, sedět v koutě a celé dny ustavičně plakat, než mi dojdou slzy?" zeptal se Kuchiki, náhle chladný. ,,Promiň, ale toho už jsem si vážně užil dost. Moc dobře vím, jaké to je."

,,Kdyby tě teď tak slyšel," zavrčel si Kageyoshi pro sebe a lízátko odnesl do koše. Kromě čokolády sladké nemusel. ,,Copak je něco špatného na tom, když někdo pláče? Dokazuje tím jen, že to, co cítí, je pravé. A to je snad správně, ne?"

,,Pak... když nedokážu uronit další jedinou slzu, i když bych chtěl, znamená to, že to skutečné nebylo?" šeptl Kuchiki, spíše sám pro sebe a odešel k bojové figuríně, do které zasekl svůj meč, který bleskově vytasil.

Senbon zavřel oči, opřel se opět zády o stěnu a odfrkl si: ,,To já nemůžu posoudit. Zamiloval jsem se jen jednou a jsem z toho v háji ještě teď."

,,Znamená to pak, že mé srdce zchladlo natolik, že již nedokáže cítit?" pokračoval Byakuya ve svém monologu a dalším úderem uťal svému nepříteli hlavu, nevnímajíc Kageyoshiho slova.

,,Když chceš... dokážeš všechno," konstatoval Kageyoshi tiše a otočil se zády. Pohledem prohlížel popraskanou zeď, jako kdyby představovala jeho vlastní srdce. Tvoří se na něm taky takové praskliny? ,,Lovec vždy nad beránkem zvítězí silou..." podotkl zcela nemístně, popravdě si ani nebyl vědom toho, že to vyslovil. Prostě mu to přišlo na jazyk.

,,Jistě... ale v tomto případě jsem spíše já tím beránkem, než-li lovcem. Proti sobě samému jsem bezmocný," odpověděl tentokrát Byakuya a přemístil se k další figuríně.

,,Měli bychom se odsud dostat, jinak tady zešílíme," prohlásil Senbonzakura, který věděl, že pokud tady spolu zůstanou moc dlouho, nedopadne to dobře. Nakonec by se možná mohli i zabít, když takhle koukal na Byakuyu, který vraždí jednu figurínu za druhou.

,,A jak to chceš udělat, hmm?" zajímal se starší, přičemž zdevastoval další dvě figuríny. Byl jako nějaký vraždící stroj.

,,Jeden způsob by byl..." řekl mladší sensei a rozvážným krokem došel až ke Kuchikimu, načež zastavil jeho ruku se zbraní, jež chtěl setnout další hlavu. Pomalu čepel navedl až ke svému krku. ,,Můžeš si vzít živou figurínu."

Byakya na něj začal vyděšeně zírat a své ostří mu prudce vysmekl a odhodil ji. ,,Co to... sakra mělo znamenat?"

Kageyoshi pokrčil rameny a shlédl ho lhostejným pohledem. ,,Jen nápad."

,,Nápad?!" vyjekl starší a zadíval se na něj jako na blázna. ,,Přeskočilo ti?"

,,Samozřejmě, že mi přeskočilo! Z tebe, ty pako!" vyštěkl Senbon, který měl pocit, že se jeho nálada mění jako na horské dráze. Hned potom si připlácl ruku na čelo. ,,Půjdu zkusit vykopnout ty dveře."

,,To ani nezkoušej, jsou patnáct centimetrů tlusté, toho sis nevšiml?" zarazil ho Kuchiki a zachytil ho za ruku. ,,Jak jsi myslel to... ze mě?"

,,Lítáš tady s katanou a stínáš figurínám hlavy," vytrhl mu Senbi ruku ze sevření, ale dál se ani nehnul. Jak mohly být patnáct centimetrů tlusté, když se zavíraly docela snadno?

,,Když to teď říkáš... páni... stává se ze mě psychopat," povzdechl si Kuchiki a poté ho pustil. Odešel do jednoho z rohů, kde sebou plácl na zem.

Senbonzakura se musel pousmát. To, co právě jeho společník udělal, vyznělo a vypadalo docela komicky. Očima si ho prohlížel, přičemž si vůbec neuvědomoval, že se jeho tělo samovolně pohybuje jeho směrem. 

Rázně zavrtěl hlavou, jako kdyby se chtěl zastavit, což se mu kupodivu podařilo. Musel ale staršímu černovláskovi uhnout pohledem, protože cítil, že se mu do tváře hrně červeň. Už to tu bylo zase. 

Rozpačitě postával na jednom místě a netušil, kam jít. Přesto se k němu natočil tak, aby Byakuya neviděl jeho rozpaky. Ano, jak si myslel předtím, horská dráha. Je tohle vůbec normální?

,,Myslím, že stačí, když to vydržíme do rána. Tehdy nás pustí ti, kdo přijdou na první hodinu," zamumlal Kuchiki jeho směrem. ,,Jestli tě to uklidní, psychopati spí na téhle straně, normální lidé na té druhé."

,,A kam jako jdou spát zamilovaní šílenci?" řekl si pro sebe mladší, který stále nevěděl, kam jít. Doufal jen, že to bylo tak potichu, že ho starší neslyšel. Předtím to sice uhrál s tím stínáním hlav figurín, ale teď už žádnou podobnou výmluvu neměl.

,,Ti si můžou stranu vybrat," usoudil Byakuya, kterému nic neuniklo. Pak vytáhl další sušenku, do níž se zakousl a pozoroval mladšího, který zase vypadal jako jahodový čaj.

,,T-tys to slyšel?!" polkl překvapením Senbonzakura a snažil se zbavit se ruměnce, který nechtěl zmizet. Nakonec to vzdal a jen si s povzdechem zajel prsty do vlasů. Chtěl si dnes dát pořádnou koupel, ale to se mu evidentně nesplní. Také mu kručelo v břiše a měl žízeň, ale v žádném případě by se nesnížil k tomu, aby ho požádal o sušenku. Kvůli své tváři by v postatě ani nemohl.

,,Všechno slyším, všechno vidím," zarecitoval starší, vstal a tiše se k němu přikradl. ,,Všechno cítím a všechno sežeru!" pokračoval, když se dostal za jeho záda a na rameno mu položil sušenku.

Mladší se ho tak lekl, že sebou cukl a otočil se, jenže se mu zamotaly nohy a on spadl tvrdě na své pozadí. Sušenka se naštěstí zachytila v šátku od jeho zranění, takže se jí nic nestalo. Šokovaně hleděl nad sebe, kde se tyčil Byakuya.

Toho jeho pád vyděsil, nečekal, že se ho mladší tak lekne. ,,Promiň..." vyhrkl a klesl k němu. ,,Jsi v pořádku?"

Ten polkl a pocítil další nával červeně ve svých tvářích. Ani tak se nemohl odtrhnout od těch uhrančivých očí, do nichž se zadíval. Jako kdyby se v nich úplně ztratil, tápal, nedokázal se dostat ven. Jazyk se mu spletl a jeho pootevřené rty nebyly schopny vyslovit byť jediné slovo.

,,Už zase ta divná nemoc," zabrblal Kuchiki a opatrně ho vytáhl na vratké nohy a podepřel ho, aby znovu nespadl.

,,To kvůli tobě," pomyslel si Senbonzakura, jenže mu nedošlo, že to řekl i nahlas. To si uvědomil až tehdy, když se na něj Byakuya překvapeně zadíval. Okamžitě se od něj odsunul dál, ruku rozpačitě ve vlasech.

,,Tím chceš říct, že to není nemoc?" podivil se Byakuya, načež z jeho šátku vytáhl sušenku, která vše jako zázrakem přežila. Chvíli si jí prohlížel. Napadla jej jedna šílená věc.

Kageyoshi polkl a zacouval od něj dál. To, co řekl, v žádném případě říct nechtěl, a už vůbec nechtěl, aby to slyšel. Proč je jen Sojun musel tady společně zamknout? Vždyť z toho pak bude mít akorát tak depky a depky a další depky!

Byakuya ten kus, o který se vzdálil, překonal jediným krokem. Aniž by to mladší čekal, vložil mu mezi rty jeden konec oné drahocenné sušenky. Do toho druhého konce se sám zakousl. Nechápal, co to dělá, ale měl strašné nutkání to provést. Nebylo to sice jako pocky, ale na to efektivitě neubíralo.

,,Fo fo fefáš?!" kvíkl mladší a chtěl sušenku pustit, jenže to rázně zamítlo zakručení jeho břicha. Proto se i přesto, že už byl jistě rudý jako rajče, do jídla zakousl. Musel přitom zavřít oči, aby se nemusel dívat do těch jeho. Byl tak blízko, že stačilo natáhnout ruku a mohl se dotknout jeho vlasů, mohl se dotknou jeho tváře, mohl cokoliv. Ale to nešlo, nemohl to udělat.

,,Ftaram fe, abyf neumfel hlafy a já tě nemufel resusfitofaf," zamručel Byakuya a stále sušenku tiskl svými zuby. To, co mu řekl, byla pravda. Zároveň musel přiznat, že to není jeho jediný důvod.

,,A jak fi fo jako naflánofal dál?!" obořil se na něj Rudý, který si byl jist, že po takovém zážitku ještě dlouho neusne. Nevěděl, co teď dělat, takže čekal, jestli se k něčemu rozhoupe starší. To by bylo nejlepší, jinak asi nejspíš opravdu umře hlady, když má jídlo tak blízko.

Byakuya pozdvihl koutek a pak kousek sušenky ukousl. Poté se do ní však zahryzl znovu, tentokrát mnohem dál než posledně. Onu sladkost vtlačil mladšímu do pusy tak, že se nakonec jejich rty střetly.

Senbonzakurovi se v tu chvíli zastavil dech. Jenže to nebylo kvůli tomu, že ho Kuchiki políbil, bylo to proto, že mu onen kousek sušenky zaskočil a on se začal dusit.

To Kuchiki nezpozoroval, jediné, co mu došlo, byl Senbiho zastavený dech. Nevěděl, co dělat, proto udělal první blbost, co ho napadla. Odtáhl se od něj, stiskl mu nos a započal dýchání z úst do úst.

To mladšímu moc nepomohlo. Vrazil mu proto takovou facku, že od něj doslova odletěl, a hlasitě se rozkašlal. Po chvilce ona sušenka vyletěla ven a on, tentokrát spíš trochu namodralý, hlasitě zalapal po dechu. 

,,Tys mě normálně chtěl zabít!" křikl na Byakuyu, přičemž se svezl na kolena. Kvůli nedostatku kyslíku se mu zatmívalo před očima, stále popadajíc dech.

,,Už nikdy nebudu jíst sušenky," rozhodl se potichu Byakuya a rozešel se pro svou katanu, ležící na zemi, kterou následně mladšímu podal. ,,Můžeš mě praštit nebo jakkoliv jinak potrestat."

,,Ty zasranej kreténe..." zavrčel Senbonzakura, když se sbíral ze země a odhodil katanu stranou. Překonal vzdálenost mezi nimi několika kroky, než se ocitl přímo u něj. Vražedně se na něj díval. ,,Sundej mi ty obvazy."

Kuchiki přikývl a přešel k němu. Opatrně sundal bílé pruhy, jež halily jeho rameno a byla na nich zavěšena jeho ruka. Jakmile se všechny tyto předměty snesly k zemi, vyhledal jeho pohled, čekajíc, co dál.

Kageyoshi ruku spustil volně dolů, aby do ní získal veškerý potřebný cit, načež ji zase vytáhl vzhůru. Pak ji bez jakéhokoliv zaváhání či ostychu obmotal kolem černovláskova pasu, kdežto druhou dlaní mu před tvář zajel až do vlasů, které v týle zachytil. Pak si ho k sobě přitáhl, avšak těsně před jeho rtíky se zastavil.

Cítil na sobě jeho horký dech, přesto však musel jedno vědět. ,,Tohle si chtěl... udělat, že..?"

Byakuya se neodvažoval ani dýchat. Zdravý rozum na něj řval, že by neměl a že ho má odstrčit, jeho druhá stránka, která získala nadpoloviční většinu, však po Kageyoshiho těsné blízkosti toužila. Nechápal to a měl pocit, že to taky nepochopí. Nakonec kývl, přičemž trochu zčervenal. To se mu nestávalo často.

Právě tehdy mladšímu z nich výraz zvrdl, jeho ruce, které měl na Kuchikiho těle, spustil dolů a o kus odstoupil. ,,Proboha, ty jsi fakt zvrácenej."

Otočil se a vytáhl z kapsy telefon, kde vyhledal jisté telefonní číslo. Když se ozval z druhé strany veselý hlas, Senbon zavrčel: ,,Sojune, jestli mě okamžitě nepřijdeš odemknout, tak tě zabiju a předhodím Mayurimu."

,,Proč... to sakra všechno děláš?" ozval se Byakuya, když starší domluvil.

,,Ty ještě nevíš...?" sykl mladší, který cítil, jak se mu do očí hrnou slzy, i když o to ani nestál. Pomalu se na něj otočil tak, aby mu dobře viděl do tváře. ,,Ty VÁŽNĚ nevíš?!"

,,A jak bych mohl? Pokaždé, když myslím, že vím, co se děje, tak se chováš tak, že mou domněnku vyvrátíš!" vyčetl mu starší, načež následoval: ,,Jak mám vědět, co se honí hlavou tobě, když si nejsem jistý sám sebou? Měl bych truchlit, protože mi zemřel přítel, ale ona rána je každou hodinou slabší! Od té doby, co jsem se to dozvěděl, jsem nebyl schopen uronit žádnou další slzu, jakoby snad mé srdce bylo z kamene. A pak přijdeš ty a já se v tvé společnosti cítím hezky, tvé objetí mě dokáže dokonale zklidnit! Dokonce se kvůli tobě červenám, což se mi už sakra dlouho nestalo!"

,,A právě to je na tom to zvrácený! Já... já se do tebe sakra zamiloval!" vykřikl Senbonzakura, kterému se teď všechno pletlo. Byl tady ten dobrý, nebo vlastně ten zlý? Už ani to nedokázal rozlišit. ,,Nenáviděl jsem tě, přišel si mi nechutnej, ale pak jsem zjistil, že bez škádlení od tebe se cítím tak strašně sám! Ještě nikdy jsem... se do nikoho nezamiloval, takže mi trvalo, než mi to došlo, jenže ty už sis mezitím nabalil Tsukishimu! Měl jsem na jednu stranu vztek... ale moje druhá stránka byla ráda, protože tušila, že sis konečně našel někoho, kdo tě dobře ocení. Pak, když jsem s ním jednou mluvil, jsem pochopil, proč si podlehl. Byl strašně fajn člověk. Ale teď, když už tu není... proč mám pocit, že jsem jedinej, kterýho mrzí, že odešel?! Nechápu to! Miluju tě, kurva, ale přesto si teď vůči němu připadám jako zrádce! Co by se stalo, kdyby ses do mě najednou zamiloval taky? Kdyby tady byl... byla by to pro něj zrada, zvlášť tohle, že jsi mi viditelně podlehl a to po kratičké chvilce, co jsme spolu v místnosti! Víš, jak strašně bych se cítil, když bych byl já na jeho místě?!" Sotva řekl vše, co měl na srdci, setřel si hřbtem ruky slzy, které mu tekly po tvářích. Tiše vzlykl. ,,Jsem sakra úplně mimo... vůbec nechápu, co se se mnou děje, nic takovýho jsem nikdy nezažil... a bolí to..."

,,Myslíš si... že já se necítím hrozně, kvůli tomu, co dělám? Myslíš, že já si nevyčítám to, že v tvé přítomnosti roztávám? Myslíš, že kurva nevím, že je to vůči Tsukishimovi nefér?!" vydechl Byakuya. ,,Jenomže, ať si to říkám sebevíc, nedokážu si pomoct! Je to strašné, když vím, že jsem si celou dobu myslel, že ho miluju, a teď místo hořekování nad jeho ztrátou se mé srdce vždycky rozbuší v přítomnosti toho spratka Kageyoshiho, kterého jsem z duše nesnášel!"

,,A já do tebe snad mám vidět?! Nemám ani zdání, co si o mě myslíš, tak jak se pak mám chovat?! Ani nevíš, jak moc... jak moc toužím být ve tvojí přítomnosti! Ale pokaždý, když tě vidím, vzpomenu si na to, co jsem viděl tehdá na chodbě a udělá se mi špatně! Proč se červenám? Protože každý tvůj pohled mě zasáhne tak hluboko, jako kdybych měl pocit, že se mě sám dotýkáš! Nechápu to... nechápu sebe, nechápu tebe, nechápu nic kolem tohohle! Ale jednou věcí jsem si zatraceně jistej, a to, že tě zatraceně miluju a ať už to bude trvat jakkoliv dlouho, jednou prostě budeš můj!" 

Při tomhle dalším výlevu už Kageyoshi klesl na kolena a brečel jako želva. Nechtěl brečet, prostě ne před ním, ale to, co říkal, myslel vážně a tohle bylo vedlejší. Vůbec nechápal, kde se to v něm bere a proč se s ním vlastně hádá, když je všechno nejspíš v rozporu s tím, co řekne v jedné a v druhé větě.

Než se stačil Byakuya jakkoliv pohnout, vzpamatovat či zareagovat, otevřely se dveře a dovnitř vběhl jakýsi postarší pán v oranžové uniformě.

,,Dobrý den. Omlouvám se, že ruším. Jmenuji se Genryuusai Yamamoto a jsem vrchním velitelem hasičského sboru. Mým úkolem je vás evakuovat, neboť pan Sojun Kuchiki vařil a zapomněl vypnout plyn, který unikal celý den."

,,Doufám, že to je důvod toho, že se chovám tak, jak se chovám," odsekl tiše Kageyoshi, který si odstranil veškeré slzy z očí a nahodil chladnou masku. Pak bez dalšího slova vypochodoval z místnosti ven, přičemž zanechal Kuchikiho daleko za sebou.

Byakuya ho po vyzvání Yamamotem následoval. Hasič ho dovedl až před budovu Akademie, kde už postávali všichni studenti a učitelských sbor. Uprostřed tohoto zmatku pobíhal ředitel a všem se omlouval.

,,Jelikož do budovy nebude nějakou dobu přístup, budeme spát venku," oznámil Sojun.

Senbon se od všech držel stranou, odešel si sednout na své místečko do sněhu, kde postávala Soi Fong s cigaretou v ruce. Jen co ho uviděla, nabídla mu a on s úsměvem přijal.

,,Sice mě původně napadlo, že bychom si mohli dát menší soutěž, ale nakonec jsem se rozhodl, že dvojce sám určím. Vše najdete na tomto seznamu," oznámil ještě ředitel a nechal kolovat narychlo sestavenou tabulku se jmény.

Někdo z žáků donesl papír k dvěma kuřákům, učitelka ho s pokývnutím přijala. Očima rozhození prohlédla, načež oznámila Senbimu: ,,Máš štěstí, budeš ve stanu s ředitelovým synem. Kuchiki Byakuyou."

On na to nic neřekl, protože ho to popravdě ani nepřekvapilo. Jen pokrčil rameny a kouřil dál, přičemž svého nového spolubydlícího vyhledal v davu.

Ten se mu vzápětí ztratil z dohledu. Nejdříve svému otci oznámil, že pokud ho bude někdo hledat, tak je pod svou sakurou. Popadl svůj stan a k onomu stromu se rozešel.

Po chvilce, kdy si Kageyoshi sehnal vodu a dokonce i něco k jídlu, se vydal najít ředitele. Spatřil, neváhal a hlanou ruky ho praštil po hlavě. ,,Debile jeden zatracená. Proč si nás tam zamknul?"

,,Vy jste tam ještě byli?" rozhodl se hrát Sojun toho hloupého, co nic neví. ,,Mimochodem, nechceš vědět, kde je tvůj spolubydlící?"

,,To jsem věděl, i když jsem ten papír neviděl. Kde tvůj syn stanuje?" zavrčel mladší podrážděne, rozhodnutý, že do toho stanu vleze, i kdyby se to Byakuyovi nelíbilo.

,,Pod svou sakurou," oznámil mu Sojun prostě.

Senbonzakura kývl a k onomu stromu se rozešel. Už z dálky stan spatřil, ale když k němu skrze křupavý sníh došel, nakonec nenašel potřebnou odvahu k tomu, aby vlezl dovnitř. Posadil se tedy před něj, to byla nejbezpečnější volba.

,,Jak dlouho ještě hodláš sedět venku a čekat, až z nebe začnou padat defíni a na stromech růst čokolády?" ozvalo se po pár minutách ze stanu. ,,Já nejsem zombie, co žere mozky, takže bych řekl, že můžeš jít dovnitř."

,,To ti to trvalo," odfrkl si mladší na oko uraženě, pak se nasoukal dovnitř. Oproti venku tam bylo teplo, což ho překvapilo. Jenže taky tam nebylo zas tolik místa, nad čímž v duchu zaklel. Následně se zatřásl, protože byl celou dobu venku jenom v tričku. ,,Je tam docela zima... nemáš navíc nějakou mikinu, nebo tak něco?"

Byakuya se na něj podíval, jako by nad něčím přemýšlel. Zakroutil hlavou, aby tu myšlenku zaplašil a následně přes Senbiho přehodil jednu z lehkých dek, jež ve stanu byly.

,,Uhm... díky," kývl hlavou mladší a do látky se zamotal. Za celou dobu se černovláskovi ani jednou nepodíval do očí, protože se z části bál, co by tam spatřil. Divil se, že ho z jeho osobního stanu ještě nevyhodil ven, zvlášť po té scéně, kterou ve cvičební hale ztropil.

,,Není zač..." Od Byakuyi se mu dostalo této suché odpovědi a pak se ve stanu rozhostilo tíživé ticho. ,,Chceš spát napravo, nebo nalevo? Vyber si," nabídl mu starší po chvíli.

,,Levo," odpověděl mladší stroze, i když se jednalo o druhou stranu, kde právě seděl. ,,Levá je vždycky ta pravá, jak se říká."

,,Dobře," přikývl Kuchiki a místo mu uvolnil. Tímto jejich konverzace opět skončila a ani jeden z nich se k navazování nové neměl, jako kdyby snad čekal, až začne ten druhý.

,,Nikdy by mě nenapadlo, že tátovy kulinářské schopnosti jsou natolik žalostné, že kvůli nim jednoho dne bude muset být evakuována celá škola."

,,To by mě zajímalo, jakej jsi v kuchyni ty..." ušklíbl se Kageyoshi, který jako kdyby byl najednou v jiné kůži. Byla mu stále zima, nebylo to ale tak hrozné jako předtím. Sem tam očkem hodil po druhém černovláskovi, ale pokaždé, když to vypadalo, že se na něj Byakuya podívá, uhnul.

,,Náhodou, já vařit umím," ohrnul ret Byakuya. ,,Ale maso ti neudělám, protože jsem vegetarián."

,,Žádal jsem tě snad o něj?" povytáhl Senbi obočí, načež mu něco došlo. Rukou se plácl do čela. ,,Zatraceně, nechal jsem ve cvičební hale obvazy a šátky, kterýma jsem měl upevněný rameno."

,,Doufám, že tam teď nepůjdeš. Ještě by ses otrávil a já bych odtamtud musel tahat tvoje mrtvé tělo," zamračil se Byakuya. ,,Prostě budeš muset ležet a s tou rukou nehýbat, než to dají do pořádku," usoudil a hodil po něm i druhou deku. ,,Třeseš se jak osika."

,,Tobě se lehko řekne 'nehýbat', když tady nejsou stěny, o které bych se mohl opřít, když ležet s tím bolí," odsekl raněný společně s uraženým trhnutím hlavou stranou. ,,Stejně bych si to sám jednou rukou nedokázal zavázat, tak je to fuk," dodal jen, než si s povzdechem opřel hlavu o zdravou ruku. Chtělo se mu spát, venkovní slunce už se dávno přehouplo přes obzor, i když nemohlo být teprve více než sedm hodin.

,,Bože..." povzdechl si Byakuya, přes hlavu si přetáhl své tričko. S tím přešel ke Kageyoshimu a i přes jeho protesty s pomocí onoho trička vytvořil provizorní šátek, na který jeho ruku zavěsil.

,,H-he?" vykvikl Senbon překvapeně, něco takového vůbec nečekal. Když ale pohledem zalétl k učiteli, cítil, jak se mu do tváří hrne červeň, když si prohlédl jeho nahé tělo. ,,D-děkuju."

,,Za málo..." pokrčil Byakuya rameny a natáhl se na svou stranu stanu. ,,Jsem zvědav, jaká dvojce se povraždí jako první."

,,Uhmm... na, vezmi si alespoň deku," hodil po něm mladší zmiňovanou věc, kterou si ze sebe sundal. Pořád se ale viditelně třásl. ,,Ať ti není zima, já to přežiju. Tohle je tvoje teritorium, takže..."