Není to tak dávno, co jsem tvrdila, že se na nějakou dobu musíme s Minervou a Meryl rozloučit. V tu chvíli jsem to myslela skutečně vážně, ale člověk míní... a jeho srdce mění. Faktem je, že mi tenhle pár přirostl k srdci jako žádný jiný, a to říkám i přes skutečnost, že jsem celé roky za vrcholný vztah harrypotterovského universa považovala snarry. Jenže tyto dvě ženy si na prázdných stránkách žijí svým vlastním životem, který nemá naprosto nic společného s tím, jaký osud bych si pro ně přála já. A tak jsem se opět stala jejich nástrojem, abych je přivedla k životu, již popáté v řadě.

Ani tentokrát se to neobešlo bez výzvy - nejen, že je povídka jako již tradičně psána zároveň jako songfikce (v tomto případě na skladbu Somebody to Die For), ale tón povídce tentokrát udávala RaSoKim svým šestinedělním souborem výzev. V jednom bodě zadání jsem sice trochu na štíru, ale tematizované to tam prostřednictvím vzpomínek a emocí je, tak snad mi tento drobný prohřešek projde :)

Postava/hrdina příběhu: Mladá dívka na přelomu dospělosti pocházející z velmi dobré rodiny, spokojená se svým životem a plnící si veškeré své sny.

Prostředí, roční období a denní doba: Podzimní noc ve vámi zvolené oblasti, avšak musí být zdůvodněno,  proč se tam hrdinka nachází v danou dobu.

Převládající emoce: smíření

Povinná slova: představivost, kouzlo, větrník

Časový úsek: Děj by se měl odehrávat v rozmezí několika minut až dvou hodin.

Přeji příjemný čtenářský zážitek!

Meryl vyšla do chladného nočního vzduchu. Na okamžik se zastavila na verandě, aby se mohla přidržet dřevěného zábradlí, než udělala první krok z rozvrzaných starých schodů. Poslední dobou byla tak slabá, že pro ni tři schody z jejich verandy představovaly sestup stejně obtížný, jako by šplhala po úpatí Kilimandžára.

Podívala se na svou ruku položenou na rozeschlém dřevě. Kde se na ní vzalo tolik vrásek? A proč najednou byla tenká a křehká jako kůstky ptáčete? Před dlouhými léty našla na zemi ležet sýkorku. Ještě žila, ale dýchala ztěžka. Meryl ji držela v dlaních a pozorovala, jak sýkorka prohrává svůj boj se Smrtí, jak se její dech dlouží, až se nakonec zastavil úplně. Nevážila tenkrát víc než nic. I vzdech by byl těžší než to drobné stvoření. A právě tak se Meryl cítila – jako by ji mohl každý úder jejího srdce vzít s sebou do neznáma, vysát z ní zbytky života, na nichž tak bytostně lpěla. S každým nádechem se blížila víc a víc smrti, a tak nevědomky zadržovala dech, jako by tak mohla v sobě ještě uchovat čas, který jí zbýval.

Bosýma nohama stoupla do jemného písku. Studil. Ve vzduchu kolem ní už byla cítit blížící se zima, přinášená lehkým vánkem, který roztáčel papírový větrník zapíchnutý v zemi vedle verandy. V duchu slyšela Minervin hlas, který by jí určitě nesmlouvavě přikázal přehodit si přes ramena teplou deku, chce-li jít někam ven. Ale copak záleželo na tom, zda nastydne? Má rakovinu. Může si dovolit jít v noci na pláž, bosá, i kdyby to byla podzimní noc.

Písek se pod ní měkce bořil, zatímco se po něm nejistým krokem vydala k temné hranici, kde tušila začínající království moře. Pás mokrého písku jako by ji zval k sobě. Vstoupila do něj a vydala se podél břehu dál, zatímco za ní zůstávaly stopy, které po několika metrech smývaly konejšivé vlny moře, jež se líně převalovaly jedna za druhou, jako by nikdy nepoznaly disharmonii bouře a vlnobití. Jejich lem se bíle pěnil a šeptal básně v cizím jazyce, kterému nerozuměla, ale jejich zvuk jí připadal jako z jiného světa, nadpozemsky krásný.

Někdy není potřeba rozumět slovům, stačí se jen zaposlouchat do melodie, aby člověk pochopil smysl básně, a pro Meryl bylo moře jednou nesmírnou poemou o životě za hranicemi lidského bytí a vnímání. Byl to vzkaz určený, pro tuto noční chvíli, jen jí, a ona mu v tu chvíli téměř rozuměla. Sotva se však téměř dotkla smyslu, vlna se vrátila s hukotem zpět do moře a myšlenka vyklouzla stejně tak, jako přišla.

Na písečných dunách rostla nízká tráva, která básni dodávala teskný, zádumčivý tón, jak se vítr proháněl mezi jejími stébly a hrál na ně jako na Panovu flétnu. Meryl se k dunám vydala a cestou pohladila ostřici bříšky prstů, na nichž vytryskly drobné krůpěje krve. Ale copak záleželo na tom, kolik krve svlaží zdejší zem? Má rakovinu. Může si dovolit i tohle. A také lehnout si do písku a dívat se na hvězdnou oblohu, zářící ledovou modří.

Na okamžik zavřela oči a podvolila se sžírající bolesti, která už její útroby téměř neopouštěla. Někdy se bolest zhoršovala tak, že jí zmatněly oči a obraz před ní se rozmlžil, stejně jako teď. Hvězdy před jejíma očima pohasly a ztratily se v prázdnu, které ji naplňovalo. Toužila alespoň na okamžik oddělit svou chatrnou tělesnou schránku do sebe samé, odpojit výboje prudké bolesti, jež ji sužovala již téměř rok.

Snažila si představit samu sebe, o desítky let mladší, na stejném místě. Tehdy tu nebyla sama. Měla po svém boku Minervu, stejnou jako tu, jejíž lůžko dnes v noci tajně opouštěla, a přesto tak jinou.

Merylina nemoc změnila je obě. Meryl se uzavírala tím víc do sebe. V duchu prosila, aby při ní Minerva stála, aby ji neopouštěla ani na okamžik, ale nedokázala tento pocit ze svého tajemného a odlehlého nitra dostat na povrch. Nebylo to však potřeba. Kdykoli se Meryl v noci probudila, křičíc bolestí, byla Minerva tady, aby ji sevřela v náručí a tiše ji kolébala, dokud bolest neodezněla. Líbala ji na čelo zvlhlé horečkou, třebaže se Meryl za to styděla – připadala si bezmocná a ošklivá. Vynášela kbelíky, do nichž Meryl zvracela, když jí bylo nejhůře. Tuhle Minervu před řadou let poznala. Trpělivou, statečnou, milující. Ale dřívější Minerva se smála, často, zvonivě, jako když první námraza ťuká a cililinká na okno. Odvál ji čas, zanechávaje tu jen její vážnou verzi, která se v noci probouzela jen proto, aby se přesvědčila, zda se Merylina hruď v nepravidelném rytmu stále ještě zvedá a klesá. Tahle vážná bytost by neschvalovala noční výlet za poezií.

Meryl se cítila jako podvodník. Vykradla se z jejich domu na břehu moře tajně, jako zloděj, přestože věděla, že to pro ni není dobré a Minerva by jí to zakázala, kdyby o tom věděla. Ale možná právě proto to udělala. Chtěla udělat něco svému tělu navzdory, dokázat mu, že je to stále ona, kdo rozhoduje. Že její tělo zatím ještě neřídí rakovinové buňky.

Nemusela si brát deku, kterou by jí jistě vnutila její Minerva, ale mohla se ohřát kouzlem. Ani hůlku si však ze stejných důvodů s sebou nevzala, i když si byla vědoma toho, že se chová jako trucovité dítě, revoltující proti... čemu vlastně? Proti péči, kterou jí Minerva poskytovala z lásky? Proč měla pocit, že musí vzdorovat pouhému projevu náklonnosti?

Pravým důvodem nejspíš bylo, že se ještě nechtěla cítit jako dítě, které musí někdo opečovávat. Toužila být pro Minervu stále ženou, jakou byla kdysi, když se poznaly. Bytostně potřebovala znovu zažít ten pocit, kdy se Minervě krátil dech, zatímco ji Meryl líbala po celém těle, cítit na sobě její spalující pohled, objevovat celé vesmíry jejich společného života.

Tělo, které tu leželo na písku, bylo opotřebované jako pahýl mořským větrem vyběleného kmene. Kdysi mléčně bílá pokožka dostala barvu zpráchnivělých kostí. Vlasy ztratily jemnost, oči lesk. Nemohla se Minervy, stále tak krásné jako kdysi, ani dotknout ve strachu, že se Minerva s odporem odtáhne. Takový pocit nemohla snést.

Proto se dnes vydala sem, na protest proti té ošklivé bytosti, jaká se z ní během posledního roku stala.

Možná by onu bytost patřičně rozlítilo, kdyby si teď svlékla tenkou noční košili, v níž sem přišla, a šla se vykoupat. Ano, rozlítí ji to.

A tak to udělala. Vstala, stáhla si úzká ramínka košile a počkala, než saténová košile po jejím těle steče až do bělostného písku. Vystoupila z kruhu, který kolem ní utvořila, a vydala se zpět směrem k vodě. Vlhký písek ji znovu studil do chodidel, ale něco na tom chladu bylo velmi uspokojujícího. Špičkami se dotkla vody a počkala, než se přižene další vlna a vystoupá kolem jejích kotníků nahoru. Vstupovala postupně dál do moře a nechávala hladinu, aby její tělo pomalu pohlcovala až k ramenům. Voda se jemně přelévala přes její ňadra a zůstávala chvíli stát ve vyhublé jamce nad klíční kostí, která z jejího dekoltu nyní trčela výrazněji než kdy dřív. Boky měla vpadlé a připadalo jí, že nesmírná vodní masa je musí stlačovat ještě více do sebe.

Ale zatímco stála na špičkách na pohyblivém písku mořského dna a dívala se na nepatrně světlejší, hvězdný horizont, cítila, jak se pomalu stává sama sebou. Svou mladší verzí, které byl bláznivý nápad jít se koupat uprostřed noci velmi podobný. Tato mladší verze by dříve Minervu vzbudila polibky na hladká záda, a poté by ji ještě rozespalou vedla přes jemný písek k moři. Ze země by zvedla slonovinově bílou mušli a vetkla ji Minervě do tmavých vlasů, které v letních měsících voněly šeříkem, přestože nikde v okolí žádný nerostl. A pak by se obě vnořily do vody bez ohledu na to, jak studená je. Ve stříbřitém svitu měsíce by k ní Minerva přistoupila a dotkla se jejího těla.

A potom to ucítila. Doteky na svých bocích, břiše, ňadrech. Letmý polibek na prohlubni těsně pod hranou čelisti. Nebyla to jen její představivost. Zavřela oči a vydechla. V tu chvíli jí bylo znovu pětadvacet. Měla celý život před sebou, ale netoužila po ničem jiném, než prožít tuto jedinou chvíli. A také měla celý život za sebou... a najednou si jasně uvědomovala, jaké štěstí ji v něm potkalo. Jejich láska trvala v porovnání s věčností, kterou společně toužily prožít, jen okamžik, ale přesto se ten okamžik stal, a odehrával se právě teď. Prožitá léta nic neznamenala, stále to byly jen ony dvě, bezvěké duše, které se řízením náhody a osudu protnuly v tomto okamžiku.

Minerva jí položila ruku na místo, kde se ukrývalo Merylino srdce. Bilo v pravidelném rytmu jako tříštící se příboj, a pro tuto chvíli bylo stále živé. Nezáleželo na tom, že za několik měsíců bude tiché jako ta sýkorka, jejíž život kdysi vyprchal v Meryliných dlaních. A stejně tak lehké.

* * *

Minerva pomohla Meryl položit se do měkkého písku za dunou. Na mokrém těle jí naskočila husí kůže a Minerva ji zakryla dekou, již přinesla s sebou. Neplísnila ji. Klečela nad ní s dlouhými vlasy spadajícími jí volně přes pravé rameno. V místech, kde se namočily, se stáčely v drobné prstýnky pokryté krystalky soli, osvícené měsícem za její hlavou. Žádný z antických malířů by nedokázal vystihnout portrét bohyně tak nádherný, aby se vyrovnal její kráse té noci. Jak byla Meryl bláhová, když vzpomínala na Minervu, jejíž tvář krášlil smích. Roky jí nesebraly nic z dřívější krásy, ale vážnost dodávala její tváři impozantní rysy dospělé ženy, s níž si Minervino dvacetileté já v ničem nezadalo.

Meryl jí toužila říct, že je překrásná, ale neodvážila se tu magickou chvíli narušit slovy. Doufala jen, že to Minerva pozná z jejího pohledu, do něhož vložila tolik něhy, kolik jí v sobě našla.

„Neopouštěj mě," zašeptala Minerva téměř zlomeným hlasem, jehož tón Meryl děsil, neboť ho nikdy předtím neslyšela.

Meryl natáhla třesoucí se ruku a přivinula Minervu těsně k sobě. Bolest, její dávná přítelkyně, tu byla stále, ale najednou se zdála nepodstatná, jako kdyby její prožívání bylo otázkou volby, priorit. Nedbala na to, že Minervina váha – jakkoli lehká – je pro její tělo již příliš velkou zátěží. Natočila hlavu a políbila Minervu, spočívající v objetí na jejím rameni, do vlasů těsně nad spánkem.

„Ještě jsem tady," zamumlala do opojné vůně šeříku a soli. A pak se rozhodla udělat něco, co neudělala již velmi dlouho. Nadzvedla se, a zatímco jí z ramen sklouzávala červeně kostkovaná deka, sehnula se nad Minervinu nahou hruď a zahrnovala ji polibky, doprovázenými lehkým dotekem slaných řas.

* * *

Noční příboj dál šuměl svou melodickou básní, ukolébavkou na dobrou noc, určenou všem, kdo se za podzimní tmy vydávají na pobřeží, aby zde prožili několik nevšedních okamžiků svého všedního života. Přemýšleli, dívali se na hvězdy, koupali se, milovali se... Aby jim bylo znovu dvacet nebo dvacet pět, a vraceli se na místa, která pro ně znamenala život.

Té noci nespaly – snad aby naráz prožily všechny společné chvíle, jež jim už nikdy nebudou dány. Anebo hvězdy jen až do okamžiku, než se rozbřesklo, svítily příliš jasně.