Noémie uslyšela z druhé strany mobilu ticho a následně přerývavé dýchání. ,,Mami?"

 ,,Zlato... pane bože." Noémie uslyšela tiché vzlyky své matky, u kterých jí připadalo, že jí každý z nich ukrojil kousek srdce.

 ,,Mami... jsem v pořádku." prohlásila pevně, aby jí nenahnala strach. ,,To oni mě zachránili. Jsem v jejich... Základně. Mají tu nemocnici. Je tu doktorka, která se o mě dobře stará."

 ,,T-to jsem m-moc ráda."

 Když se pak na druhé straně dlouho nic neozvalo, Noémie se odvážila znovu promluvit. ,,Pozdravuj tátu, Théa a-"

 V tu ránu se zastavila. V tu ránu si vzpomněla. V tu ránu jí to došlo a tíživě ji zabolelo u srdce.

 ,,-a moje rybičky." řekla první blbost, co ji napadla, aby nevyděsila svoji matku.

 ,,Ano, zlato, samozřejmě, že budu. Ozvou... se mi?" zeptala se starostlivě. Její hlas zároveň zněl, že se asi za chvíli znovu rozbrečí. ,,Potřebovala bych tě tady doma. Ne v New Yorku, ale v Belgii."

 ,,Snad ano, řeknu jim to." Na chvíli se odmlčí a v hlavě si snaží srovnat myšlenky. ,,Taky bych chtěla domů."

 V ten moment do místnosti znovu vešla s úsměvem Helen Cho a Noémie se zkřivil obličej.

 ,,Miluju tě, Noémie. Ozvi se mi brzo, prosím."

 ,,Ozvu. Taky tě miluju, mami." Noémie si oddělala mobil od ucha a ukončila hovor. Mobil s třesoucíma rukama položila na noční stolek vedle své postele a krátce se podívala na Helen Cho.

 ,,Budeme tvým rodičům volat. Bohužel nejsi schopna na převoz, jsi na to ještě moc slabá. Když tě sem převáželi, tak jsi to také málem nezvládla. Nebudou to moct nikde publikovat ani zveřejňovat, budeme to muset říct i policii, která tě hledala."

 Noémie ji moc nevnímala a dívala se na svoje třesoucí se ruce. V hlavě měla jen jednu myšlenku. Nechápala, jak na ni dokázala zapomenout a ohromně se styděla. Ale proč jí neřekli, že je v pořádku?

 ,,Kde je Inès?"