Pro ty grindy, co si nepřečetli popisek - tato one shotka (jednodílný příběh) vychází z informací poskytnutých v knize The Death Cure. Jde tedy o zvláštní druh spoileru. Zato video je spoiler jako blázen, ale je dokonalé a já při něm opět brečela. Pokud jste nečetly a nechcete znát spoilery, nepouštějte si ho. Děkuji za pochopení.
A Native - věnování tu máš proto, že je to tvůj narozeninovej dárek! Nevím, co ti dát a vůbec netuším, proč ti dávám depresiva v tubě, ale... enjoy...? Ne, všechno nej!

Newt se zpod stínu stromů opřený o jeden z kmenů rozhlédl po Place. Všichni Placeři se pomalu, ale jistě stahovali k jídelně a práce ustala. Nikde nikdo až na pár osamělých, kteří buď mířili za nějakým extra úkolem, nebo mířili do sprch a byli už po jídle Frypana. To bylo jenom dobře. Stačilo jen počkat, až vyběhnou i Běžci ze svého hledání únikové cesty, která neexistuje, a ruku měl volnou.
Ačkoliv on sám běžcem nebyl, naději, že někdy najdou cestu ven, ztratil už dávno. Neměl přístup k mapovému bunkru, ale viděl Minha i ostatní běžce, jak vbíhali do Labyrintu. Kdysi byli plní očekávání a naděje, že dnes cestu ven najdou, nebo že se alespoň posunou v hledání vpřed. Nyní běželi s výrazem člověka, který už nemá pro co žít.
Někdo by to přičetl únavě, někdo jednolité práci. Newt ale věděl své.

I když věděl, co se chystá udělat moc dobře, byl až zvláštně klidný. Někdo by měl zvýšený tep, někdo by se bál. Pro něj to už ale bude jen vysvobození. Hypnotizoval bránu, jež mu byla nejblíž, a vyčkával na příchod Minha a Bena, jež zůstali v Labyrintu jako poslední. Frypan dostal novou zásobu jídla, a dokonce ani běžci nechtěli přijít o to lepší jídlo, které se v den po zásilce nabízelo.
Přešlápl si a opět se rozhlédl. Čekání bylo nepříjemné, ale on se z místa ani nehnul. Měl pocit, že by to tady nevydržel ani den, jeden jediný den. Labyrint ho svazoval, vysával z něj všechen vzduch i sílu bojovat dál. Ale Newt už tu sílu v sobě neměl. Ten někdo, kdo ho sem šoupl, už jeho vůli dávno zlomil.
Vstát, připojit se k práci, najíst se, pokračovat v práci a zase si jít lehnout. Jednou měsíčně se postarat o bažanta a pak zase pokračovat ve své rutině.
Pohled mu sklouzl na druhou stranu Placu, kde poznal sedícího nováčka, Zrta. Už nyní cítil lítost k tomu chlapci, jež nikdy neuvidí nic jiného, než zdi Placu, nebo případně zdi Labyrintu. To už se ale Newt nikdy naštěstí nedozví.

Ozve se dusot několika párů nohou a z jedné z bran vyběhne Minho s Benem. Aniž by jen okem pohlédly ke Dvoru, ihned zamířili do mapového bunkru. Minho očima propátrával es, až Newta zahlédl. Často se zde takhle skrýval v době, kdy se měli brány skoro zavírat, a on nevěděl proč. Netušil, co se Newtovi vždycky honilo hlavou, že se stále rozhodoval. Teď už ale bylo jeho rozhodnutí pevné. Newt jeho kývnutí s lítostí oplatil. Minho byl jediný, kterému tady v tom grindovském Placu věřil. Doufal, že až zmizí, nebude ho to moc bolet.

Pečlivě sondoval Minhův a Benův odchod do Mapového bunkru. Jakmile se za nimi zaklaply dveře, Newt vyšel po okraji stínů lesa, aby nebyl tak nápadný. Naposledy se rozhlédl po Place a ve svém rozhodnutí naposledy zapochyboval. Pak jen zavrtěl hlavou, jako kdyby chtěl myšlenky zahnat. Rozhodoval se dlouho. Teď už by správný čas.

Vešel do Labyrintu.
Jeho mohutné zdi ho obklopily společně se zatuchlinou a pachem vlhka, který se Placu díky bohu vyhýbal. V duchu počítal kroky, aby věděl, jaká vzdálenost je bezpečná proto, aby se ho nikdo nepokusil zastavit. Stejně by to byla bláhová myšlenka. Když se Newt pro něco rozhodl, bylo těžké ho pak zastavit.

Dopočítal do sta kroků a podíval se na zeď před sebou. Liány z břečťanu se táhly skoro až nahoru ke zdi, končily dva nebo tři metry před hranou. Newt se zhluboka nadechl a zase vydechl. Pak uchopil liány a začal šplhat nahoru. Jeho hbité ruce rychle nacházely oporu a svá chodidla zachycoval za překřížené úponky vinné révy, břečťanu, nebo co to vlastně bylo. To nebyla jeho největší starost. Tou bylo dostat se do takové výšky, aby tam nemusel lézt znovu. Nejen, že by to bolelo, ale mohl by ztratit odvahu.

Konečně se dostal do poloviny stěny a pak udělal tu chybu, že se podíval dolů. Začala se ho jímat závrať z výšky, ve které visel na obyčejné kytce. Ruce mu pokryl pot a začaly mu povolovat. Jenže on se chytil ještě pevněji. Jednou věcí je skočit dobrovolně. Tou druhou spadnout. On to tady chtěl udělat sám, chtěl si dokázat, že tohle není zbabělost.
Ale byla, a Newt to v hloubi duše dobře věděl.

Popolezl ještě o pár centimetrů, ale pak se zastavil. Šlahouny květin se začaly ztenčovat, a on nechtěl spadnout. Chtěl skočit dolů, jen skočit a ukončit tu noční můru tady. Zavřel tedy oči, naposledy se nadechl a vydechl a pustil se.
Nutil se k tomu, aby měl svá ústa zavřená, aby z nich neunikla ani hláska, aby k sobě nepřivolal jiného Placera. Ale bylo to těžké. Byla to touha stará jako život sám, stejná, jaká ho každý večer před spaním nutila k tomu, aby buď křičel, nebo plakal. A křik by byl moc hlasitý. Každou noc usínal s očima červenýma od slz bezmoci, ale už nikdy nebude muset.

Křup.
Když dopadl, složil se k zemi jako hadrová panenka. Několik vteřin nemohl popadnout a ačkoliv ho popadnout nechtěl, nějaká živočišná touha ho k tmu donutila. Byla to touha, která nutí pavouky požírat svoje matky. Touha přežít. Podíval se po své noze, jež mě zkroucenou do podivného úhlu, a z níž se mu do těla vysílala ohromná bolest, jež mu vháněla slzy do očí. Bezděčně se za nohu chytnul. Jakmile bolest trochu polevila, pokusil se postavit. Ale tím svou bolest jenom zhoršil a tentokrát už si cesty probourávaly cestu drobnou špínou a potem, jež se mu zachytil na obličeji.
Znovu a znovu se pokoušel vstát a dostat se k liánám, ale vždycky se složil na zem snad ještě dál, než byl předtím. Pěstí udeřil do prachu na zemi, ač se vznesl a ramena se mu otřásala neovladatelnými vzlyky. Ani zemřít nedokázal. Nedokázal se stát běžcem, ani pořádně pomoct na Place. A teď dokonce nedokázal ani spáchat sebevraždu.

Uklidni se, Newte. Tak zemřeš v Labyrintu. Rmutové tě rozcupujou a bude to bolet, ale zemřeš. Ukliňoval se Newt v duchu, a proud slz se trochu zmírnil. Teď už pramenil jen z nevýslovné bolesti, která se z každým jeho pokusem o to dostat se k liánám o něco zvýšil. S nadějí pozoroval brány. Ne proto, že doufal v pomoc, ale proto, že chtěl, aby se konečně zavřely.

Mezi dvěma stěnami se objevila postava.
Newt ztuhnul, když se ona mohutná, velká postava rozešla a zamířila k němu. V posledním záchvatu se snažil dostat k liánám a vylézt nahoru, ale dopředu věděl, že je jeho snaha marná. Když konečně rozeznal Albyho obličej, neviděl v něj nic jiného, než překvapení. Alby by tohle nikdy nečekal od někoho, jako byl Newt.
Popadl Newta za ruce a začal ho nekompromisně táhnout k branám. Newt se nesnažil bránit. CHtěl zemřít. Ale nechtěl, aby společně s ním zemřel i jeho přítel.
„Alby," zaryl Newt kápovi nehty do ruky a donutil se tak, aby se na něj podíval. Očima ho prosil, prosil ho o slitování.

„Nech mě tady zemřít. Nech mě jít, prosím. Prosím, Alby Prosím," šeptal vyděšený chlapec s očima plnýma slz jak z bolesti, tak z bezmoci. Jenže kápo jen zavrtěl hlavou.
„My držíme pohromadě. Máme tady jenom jeden druhýho. To sis to ještě v tý svý frasný hlavě nezapamatoval, když to pořád opakuješ bažům?" Začal ho táhnout pryč a Newt se ani nepokusil odporovat. Jen zavřel oči a snažil se nepoddávat té bolesti, zatímco ho Alby táhnul pryč z Labyrintu. Větší chlapec nemohl nechat Newta odejít. On ho potřeboval, všichni ho potřebovali. Všichni potřebovali všechny, Newta nevyjímaje.
Protáhl ho branou právě ve chvíli, kdy se začaly zavírat.
„Ať to zůstane jen mezi námi."
Newtův hlas zněl opět klidně. A Alby nemohl udělat nic jiného, než přikývnout.
Ani jeden z nich netušil, že Newt bude o smrt prosit ještě jednou...

°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°

Nikdy bych nečekala, že u psaní budu brečet. Před očia mám vždycky jen pár zásadních kapitol, ale tuhle jsem viděla do posledního detailu. Musím se vám přiznat, že mi ukáplo několik slz, protože Newt mi hrozně moc přirostl k srdci. Nevím, jak bych reagovala, kdyby Collinsová zabila Peetu, ale když jsem dočetla onu osudnou stránku 240, byla jsem v háji... Nic jiného s TMR tématikou nejspíš asi nenapíšu, ledaže byste hodně chtěli :) Vote i koment potěší, můžete hodit i follow na můj profil, aby vám nic neuniklo a budu se těšit na vaše reakce :)

Your,
Enemia.