„Já vám nevím. Není to dobrej nápad" Zašeptal jsem a rozhlédl se po svém doprovodu. Tvořila ho malá hnědovláska a černovlasý kluk s brýlemi. Oba byli teenageři, stejně jako já. A stejně jako má, jejich přítomnost tu byla nepatřičná.

„Nekecej, sluší ti to" Řekla ta dívka jménem Saša. Vždycky mě o tom přesvědčovala. Vlastně to byla hlavně její zásluha, že jsem tu dneska stál s nimi.

„O to nejde" Řekl jsem, zněl jsem asi zoufale. Oči jsem obrátil nahoru, kde mělo být noční nebe, ale vysoké budovy ho blokovaly svou chladnou a temnou konstrukcí.

„Tak jde o to, že nám říkají bastardi?" Zamračil se Jake, jeho pohled byl ostrý, stejně jako slova. Mlčel jsem a díval se dolů na své rozdrbané tenisky, přitom se více zachumlal do staré šedé mikiny ,co mi byla stále trochu velká a to už ji mám přes rok.

 Společně jsme kráčeli tmavou ulicí osvětlenou jen těmi pár pouličními lampami a neonovými písmeny tvořících názvy zdejších podniků, které ožívaly až se sílící tmou.

„Kašli na ně. Tak jsme z děcáku a co?" Zasyknul Jake a zastavil se. Zvednul jsem pohled na velký zářící nápis Night Club Drake.

Ucítil jsem stisk na rameni a otočil jsem se na Jakea.

„Jdem" Řekl. Saša se na mě zavěsila z druhé strany a než jsem zase stihl začít protestovat, vtáhli mě dovnitř. Oslepila mě světla a zakuckal jsem se kouřem z cigaret.  „Takže se drž na dohled a užij si to Percy" Ušklíbla se na mě Saša a zmizela i s Jakem na parketu v chumlu těl. Zůstal jsem stát na místě jako solný sloup, naprosto vyděšený. Co tu já, šestnácti letý kluk bez rodiny dělám? Odpověď je jednoduchá. Mám se tu zpít do němoty a oslavit tak své narozeniny. Jak mně se ale nechce!

Navíc z toho koukají sakra velké problémy! Pokud se někdy Sestry ze sirotčince dozví, že jsme tu byli-

Ale už jsem tady.

Nakonec jsem se odhodlal a prokličkoval až k baru, tam alespoň nehrozilo, že do mě někdo vrazí. Sedl jsem si na barovou židličku a zoufale hleděl do davu v naději, že Sašu nebo Jakea zahlédnu. Bylo to marné.

„Ty jsi tu novej?" Div že jsem nespadl ze židle, jak moc mě ten neznámý hlas, přicházející odněkud za mnou, vyděsil. Rychle jsem se otočil na poměrně mladého blonďatého barmana, který se opíral lokty o stůl a se zájmem na mě koukal.

„No...vlastně jo" Odvážil jsem se odpovědět a ani si neuvědomil, že si při tom prohrabuju své delší blond vlasy. To dělám vždycky, když jsem nervózní.

Zamrkal a taky se podíval do davu. Pak se podíval na mě. „No...tvůj pohled mi říká, že tu nejsi zrovna dobrovolně" Díval se mi do očí a vzbuzoval ve mně pocit, že se mu můžu svěřit, i když ho vůbec neznám. „To nejsem" Pokusil jsem se usmát, ale mám pocit, že z toho vyšel škleb. „Kamarádi?" Oplatil mi úsměv a mě nezbývalo nic jiného než přikývnout. Pobaveně zakroutil hlavou a obrátil se ke mně zády. „Něco ti namíchám, chceš?" Chopil se skleniček. Spolkl jsem svou nervozitu a přitakal. Vzal pár flašek, nalil jejich obsah do nádobky a promíchal. Pak druhou rukou vytáhl skleničku, oranžovou tekutinu do ní vylil a navrch mi posadil plátek šťavnatě vypadajícího citrónu.

„Tak tady to máš, nech si chutnat" Podal mi sklenici. Já se na její obsah jen chvíli nedůvěřivě koukal, než jsem se odhodlal trošku ochutnat. Bylo to sladké, trošku i kyselé, ale chutnalo to skvěle. Barman na mě stále s úsměvem koukal a mě z toho po zádech běhal mráz, ale pohled jsem mu po chvíli opětoval. Vyrušilo ho až volání. „Jamie?" Pohledem zabloudil k druhé půlce baru, kde stál jiný mladík, asi o trochu starší než já.

„Omluv mě" Usmál se na mě a přešel k němu, poslechl si objednávku a namíchal ji podle přání. Pak se vrátil zpátky ke mně. Můj stud mizel kamsi do neznáma, když jsem po troškách upíjel ze své skleničky. Odvážil jsem se zeptat. „Ty se jmenuješ Jamie?" Jeho žluto zelené oči se upřely do těch mých, bouřkově šedých s příměsí modré.  

„Jo. Jamie, to jsem já. A ty jsi?"

„Percy" Odvětil jsem.

„Těší mě" Natáhnul ke mně ruku, já se nerozpakoval ji stisknout. On ji po chvíli stáhnul zpátky a opřel se lokty o bar. Čekal, co dalšího řeknu nebo udělám.

Polknul jsem další doušek svého drinku. „Pracuješ tu už dlouho?" Zeptal jsem se.

„Jo, od té doby, co to tu Sam otevřel" Odpověděl.

„Sam?"

„Majitel, támhle je" Ukázal někam do davu na parketu. Otočil jsem se na židličce a podíval se tam. Snažil jsem se zaostřit, jelikož se mi obraz rychle se zmítajících těl v rytmu hudby sléval do jednoho. Pak jsem ho uviděl. Hrudníkem mi projel záblesk něčeho, co jsem neuměl pojmenovat.

Nad ostatními tanečníky se tyčila vysoká postava. Rezatá hříva vlasů mu spadala na široká ramena a sklouzávala po nich až po lopatky. Ve světlech se třpytily dvě ostře zelené hadí oči s rudohnědým nádechem při okrajích duhovek. Temný bůh parketu. Zatajil jsem dech.

„Moc se na něj nedívej. Byl bys na něj schopnej koukat věčnost, věř mi" Vrátil mě do reality Jamieho pobavený hlas.

Svou skleničku jsem opět přiložil ke rtům a vyprázdnil ji na jeden zátah. V krku mě zaštípala kyselost citrónu, ale nevadilo mi to. Jamieho koutky úst se zkroutily do úšklebku a on se automaticky otočil zády, aby mi udělal další.

V tu chvíli mě draply čtyři ruce a táhly mě na parket. Lekl jsem se, ale pak jsem poznal, že je to Saša s Jakem.

„Tak pojď Percy, ukaž to zvíře v tobě! Rozjeď to! Přeci jen nebudeš celou noc vysedávat na baru!" Zasmál se Jake. Na to, že ještě asi nic nevypil, vypadal na opak. „Nedělej si srandu" Zavrčel jsem na něj. On vyprskl smíchy a pošťouchl mě dál do davu. Když jsem se otočil, už jsem ho neviděl. Ani Sašu ne. Lidé se znovu dali do pohybu, jelikož se rozezněla nová píseň. 

Snažil jsem se z davu dostat, ale bylo to skoro nemožné. Kdykoliv jsem se blížil k okraji, vždy mě někdo odstrčil zpátky, i když nechtěně. Najednou jsem zakopl o něčí nohu a poroučel se pozadu na zem, znovu jsem však do někoho vrazil a tím ustálil pád. Otočil jsem se a chtěl se omluvit, ale naprosto jsem zamrznul. Mohly za to dvě zelené dravé oči a úšklebek na přísných rtech.

„O-Omlouvám se" Pípnul jsem. Přivřel oči a úšklebek rozšířil.

„Tebe jsem tu ještě neviděl...nováček?"

„A-ano" Kuňknul jsem. „Jen vnímej hudbu. Ta tě povede. Zapomeň na všechno kolem sebe. Vnímej jen tu hudbu" Vpil se pohledem do mého a já pocítil, jak mi začínají hořet tváře, mého těla se začal zmocňovat rytmus hudby, ale já se nenechal. Začal jsem klopýtat pryč. Před očima se mi míhaly různé obrazy a mísili se s okolím. Nevěděl jsem, co vidím a co si jen představuju.  Bylo to jako bych šel poslepu.

Trvalo celou věčnost, než jsem dokázal najít zadní vchod, vylézt do uličky a sesunout se podél zdi u popelnic. Hlava mi třeštila, jako ještě nikdy dřív.

 Vydýchával jsem se a alespoň můj žaludek se začal uklidňovat se mnou. Opatrně jsem se zvednul a vydal se na svých vratkých nohách pryč. Jen jsem doufal, že je někde po cestě nesesunu. To by mělo strašné následky.

....

Dostane se Percy v pořádku domů? To se dozvíte v další kapitole, pokud bude zájem ;)