Sluneční paprsky stěží mohly hřát, neboť byly slabé a křehké. Jako ona dlouho předtím, než naposled vydechla. Minerva vzpomínala často, vracela se ke chvílím dávno ztraceným v čase, k ženě, která si uzmula nejen její srdce, ale také duši a věrnost. K ženě, která pro ni znamenala celý svět, ačkoli byla mnohem déle sama než s ní.

A přesto jí vzpomínky na společný čas připadaly jako věčnost, protože tehdy ji políbilo skutečné štěstí. Poprvé... a pravděpodobně i naposledy.

Vzpomínala na smutek, žal a smíření, protože to vše zachvátilo její duši v okamžiku největší tísně. Zakusila ztrátu nejmilovanější osoby, aniž by měla možnost výběru. Některé nemoci si svou daň vyžádaly až příliš brzy. Příliš brzy, než aby si člověk mohl připadat připravený.

Věděla, že ten den přijde, věděly to obě, ale přesto doufala, že se stane zázrak.

Takový, ve které věřil starý profesor a později ředitel. Zázrak, jenž by dokázal zvrátit nevyhnutelné a do skomírajícího těla vrátit život, kterým kdysi překypovalo.

Jenomže Minerva v zázraky nevěřila, a možná právě proto jí žádný nebyl dopřán.

Dlouho se ve vzpomínkách vracela k těm posledním okamžikům letního rána, kdy sluneční paprsky naposledy laskaly nemocí poznamenanou tvář její milované, jako by se s ní chtěly rozloučit, dát jí své usměvavé sbohem plné ujištění o všem, co bylo oběma ženám vždy skryto.

Vzpomínala, co toho rána řekla. Vzpomínala a nechávala slzy téct po tvářích, ramena shrbená pod tíhou času i trpkostí smutku.

Na krbové římse stále stál obrázek v zašlém rámečku, ale již nebyl osamocený. Vedle se skvěly další dva, novější a plné radosti mládí – ne jejího, ale těch, které považovala za své nejmilejší.

Letní vánek ji polaskal na tváři, zvuk moře dolehl k uším, aniž by to bylo skutečné. Pamatovala si zvonivý smích, bílé šaty, na nichž zůstaly stopy po soli, ale i vlastní uhranutí krásou toho okamžiku. Nejednalo se o žádné kouzlo, Minerva pouze prožívala vzpomínku dávnou ztracenou se stejnou vřelostí a radostí jako kdysi. Ale nyní se v ní skrýval hořký tón, protože budoucnost dávno znala... a zármutek ji srážel do kolen.

Přistihla se, jak klečí před krbem, hledí do plamenů a rozjímá nad vším, co se kdy stalo, co je provázelo společným životem a co je čekalo poté. Uvažovala, zda svému slibu bude moci dostát, zda tehdy říkala pravdu a nebylo to jen tajné přání a víra v cosi neuchopitelného.

„Budeš mě milovat i tehdy, až už nebudu mladá a krásná?"
„Vždycky tě budu milovat. V tomhle životě i v jakémkoli příštím, který kdy přijde."

To jí řekla. Cítila, jak srdce, jemuž naslouchala, dotlouklo. Slyšela dech, který se zastavil v půli. Věděla, že jiskra života navždy opustila ty krásné oči plné něžné lásky a divoké povahy, nedokázala do nich však pohlédnout. Rozervalo by to na kusy zbytky její duše.

Tehdy se svět zahalil do závoje zármutku na dlouhé roky. Ale ten postupně chřadl a tenčil se, až nakonec zůstal jen vzpomínkou, pro niž bylo třeba žít dál. Bylo třeba udělat tolik věcí, než mohla sama odejít.

Nakolik však byla její slova pravdivá? Nakolik si přála, aby pravdivá byla? Nevěděla. Ale nebála se věřit, protože víra byla konec konců tím jediným, co jí po všech těch letech zbylo.

Neboť právě toho roku nastal čas, kdy všechny své povinnosti splnila. A skutečně... jak sama sobě slíbila, učila až do své smrti. Učila a nebála se dělat mnohem víc. Nezáleželo na mínění jiných, kteří jí projevili uznání. Nezáleželo dokonce ani na tom, že přežila, přestože v některých chvílích ji přemohla slabost a doufala v opak, za což se později sama před sebou styděla. Záleželo pouze na tom, že prožila život, na nějž mohla být nyní hrdá... již byla příliš unavená. Nemohla toho světu nabídnout více, protože vlastní mysl ji začala zrazovat a vzpomínky bledly. Jen pár jich zůstalo ve stejně zářivých barvách jako kdysi. Jen pár si uchovalo kouzlo minulosti; a právě ty jitřily mysl staré kouzelnice. Připomínaly jí slib, o němž si nebyla jistá, zda bude možno ho splnit.

Doufala. A doufala i v okamžiku, kdy zavřela oči a dech se zadřel v plicích. Jediné opravdu vroucné přání, které jí na světě zbylo.

Mladá a krásná. Meryl.

Moudrá a vyčerpaná. Minerva.