Přišla temnota a Minerva pocítila zklamání. Četla o smrti mnohé, některé texty byly v přímém rozporu s jinými, další zase působily až groteskně, ale pokud něco neočekávala – nebyla si vlastně jistá, zda něco očekávat měla – byla tím nejspíše temnota.

Hořký pocit zaplavil její ústa, tíha spočinula na hrudi, protože pokud vše, co mohla cítit, bylo temno – pokud vše, co měla na jazyku chutnalo jako popel – a pokud v plicích postrádala kyslík – mohlo se to vůbec nazývat posmrtným životem? A jak bylo možné, že její mysl zůstávala bdělá, když cítil smrt na jazyku a věděla, že by pak nemělo přijít zhola nic. Jen naprostá prázdnota. Konec.

Poté se nadechla, vzduch ji polechtal v nose, srdce se rozbušilo a tep se navrátil do rytmu, v němž ho dlouho nezažila. Byl pravidelný a silný, ani náznakem nepřipomínal její skomírající tělo. Cítila se... živá.

Nerozuměla tomu, co se stalo, nevnímala hlasy, které se objevovaly a ztrácely v její blízkosti, příliš zaujatá tím, že její srdce nevynechávalo údery a bilo v pevném, snad až tanečním rytmu.

Čas neplynul. Nebo možná plynul, jen ona ho nedovedla vnímat tak, jako tomu bývalo kdysi. A kdy vlastně? Dávno. Nevzpomínala si, jen ji na hrudi tížilo přání a nesplněný slib, o jehož znění neměla zdání.

A pak... pak konečně otevřela oči a pohlédla do příliš ostrého světla – a musela je hned zavřít. Usmála se nad vlastním pochybením, vždyť tolikrát si podobnou situací již prošla, i když detaily chyběly a obrysy se zdály být mlhavé.

Rty ji poslechly, hlasivky vyloudily první zvuk po předlouhém spánku. Povzdechla si. Jednou. Dvakrát. Potřetí už ne, to pomalu oddálila víčka a nechala zrak, aby přivyknul dennímu jasu a bělostnému výhledu.

Za okny sněžilo, bílý poprašek se snášel od nejvrchnějšího bodu až po úplný okraj okna a nic jiného než slunečnou oblohu a sníh Minerva neviděla.

Nacházela se v místnosti s holými zdmi bílé barvy. Sama, v tichu. Vnímala jen vlastní dech. Nábytku tu bylo málo, jen jedna dřevěná komoda a postel, na níž patrně ležela dlouhé týdny, jak si záhy uvědomila, neboť ji bolel každý sval a cítila únavu, přestože si nevzpomínala, kdy naposled něco dělala.

Otočila hlavu a všimla si křehce vyhlížející stoličky, na níž byl podepsán zub času – lak se na mnoha místech seškrábal, část určená k sezení byla vyhlazená a matná, ale nejvíce zničené se zdály nohy, jelikož vypadaly, jako by dlouhé roky stály ve vodě, temná rýha v jejich třetině tomu napovídala.

Mysl, do té chvíle téměř prázdná, se začínala plnit obrazy nad nimiž žena upoutaná k lůžku lapala po dechu.

Vzpomínky přicházely jedna po druhé. Vzpomínky na dětství, na dospívání, první polibek. Ten, který ji připadal tak správný. Poslední polibek, poslední milování, poslední výdech, hořké slzy. A pak už jen dlouhé roky protkané ztrátou, kterou nebylo možno napravit. Prázdnotou v srdci, s níž nešlo bojovat. Zármutkem v duši, jenž si vzal to nejcennější z jejího života, dokud se nezačala soustředit na mladé nadějné kouzelníky.

Rozplakala se. Z hrdla se linuly vzlyky plné trápení, smutku, ale i všedních radostí, na něž se náhle rozvzpomněla.

Paměť byla mocná čarodějka, mnohem mocnější než kterákoli žena, s níž se kdy Minerva McGonagallová setkala, nebo o ní slyšela. A proto si vážila vzpomínek, jež ji nutily k pláči a trhaly její duši zas a znovu na kusy.

Dlaně si přitiskla na tvář, palci otřela slzy a... zarazila se v půli pohybu. Bříška prstů byla citlivá, pleť neměla jedinou vrásku. Když nevěřícně pohlédla na své ruce a zvedla je do vzduchu, zalapala po dechu. Znovu. A zas.

Nevěřila svému zraku, zamrkala, protřela si oči a pohlédla na jemnou kůži nepoznamenanou věkem ještě jednou. Pořád byla stejně pružná a bledá, neposkvrněná jediným stařeckým znaménkem, mladá. A plná stáří uschovaného ve vřelých vzpomínkách.

Možná, pomyslela si, možná budu svůj slib schopna splnit, má mladá a krásná Meryl, můj drahocenný kvítku.

Slzy kanuly po tvářích bez věkem daných jizev, bez vrásek smíchu, bez starostí pramenících ze zkušeností.

Toho dne se jedné rodině dostalo odpovědi na vroucné modlitby.

Toho dne se jedné ženě dostalo naděje na lásku.

Toho dne mnozí přišli o své milované, protože každý zázrak si žádá svou cenu.