Mohla jim říci pravdu, ale co by tím zoufalí mudlové získali? Mohla lhát, ale co by z toho měla ona sama? Mohla zmizet a zničit jejich naději, aby našla tu svou.

Mohla by – pokud by cítila, že je něco z toho správné. Místo toho však zůstala tiše, seděla na lůžku a poslouchala ty dlouhé monology. Od rodičů nebohé dívky, jejíž tělo se stalo útočištěm věkem zroněné duše. Od chlapce, jenž byl patrně jejím mladším bratrem. Od přátel, kteří po čase přišli navštívit zázrakem probuzenou kamarádku s amnézií.

A litovala. Protože věděla, jak bolí ztráta milované osoby. Nedovedla si ale představit, jaké to musí být pro někoho, koho její tělo mělo mít rádo a znát, ovšem mysl tuto skutečnost odmítala, či spíše neznala.

Přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby ji Meryl neopustila tak mladá. Pokud by cenou za její život bylo zapomnění. Byla by to stále žena, k níž chovala vřelé city? Nebo by jejich láska zapadla v nových životech a jiných vzpomínkách?

Milovala ji tehdy.

Milovala ji i nyní.

A věděla, že ji nikdy milovat nepřestane.

„Vím, že jsem ti chyběla. Jsem v pořádku, už je dobře. Prosím, neplakej," pronesla k ženě, pro niž dříve byla dcerou. Usmívala se. A snažila se vytěsnit fakt, že by jí měla říkat mami. Nedovedla by to. Jak by také mohla? Nechtěla té ženě lhát, přestože říci pravdu se jí protivilo ještě více.

Tápala, nejistá, jak se zachovat, protože od ní rodina měla jistá očekávání. A to bylo... svazující. Přinejmenším.

Nakonec, nezáleželo na ničem, co udělá, nebo co neudělá, vždyť je naplňovala radost jen díky tomu, že byla jejich dcera naživu. Ale skutečně byla?

Trvalo dlouho, než dokázala kráčet po vlastních nohách. Než dovedla pořádně promluvit, aniž by ji na jazyku dráždil přízvuk té dívky. Než mohla smířeně pohlédnout do zrcadla a přijmout svůj vzhled. Cizí tvář – a za ní skryté vlastní myšlenky.

To děvče bylo pěkné. Tmavovlasé s hlubokýma očima, očima plnýma smutku, jenž nemohl patřit sotva odrostlému dítěti.

Ty oči jí zůstaly. Jako jediné se staly viditelnou připomínkou jejího trápení a věku.

Prsty se opřely o chladný odraz, pořád bylo těžké uvěřit, že dostala druhou šanci. Jenomže, co když to byla druhá šance najít Meryl a prožít s ní život? A co když ne? Nevěděla, co z toho zní děsivěji.

Co by s ní bylo, pokud by ji tento zázrak odsoudil k dalším rokům bez své lásky, bez studentů, bez magie a toho, co dělalo její život úplným?

Bát se bylo v tomto okamžiku přirozené. Ji však děsila myšlenka, že se něco změnilo. A ona neměla tušení, co tu změnu způsobilo, ani proč přesně k ní došlo.

Nebála se, ale vyděšená byla. Velmi. Co se od ní očekávalo?

Když poprvé opouštěla dům, byla plná naděje. Doufala, že potká Meryl, že ji na první pohled pozná a usmějí se na sebe. Že jim konečně štěstěna otevře svou náruč.

Ale nic takového se nestalo. A čím déle vody v řece uplynulo, čím více času přešlo, čím více zasněžených měsíců Minerva přečkala, tím více její naděje otupěla, až nakonec paměť i samotné jméno zůstali skryté v hlubinách mysli. Jen vřelý cit slibující lásku jedné ženě přetrvával.

Mnoho let se Minerva potýkala se svým novým jménem, bojovala proti té jednoduchosti života obyčejných smrtelníků, ale zároveň nemohla nestudovat. Škola, i kdyby jen mudlovská, se pro ni stala útočištěm. A jak čas ubíhal, stávala se více a více Avou, dcerou Fiddlerových, která zemřela toho dne, kdy se ona probudila k životu.

Milovala. Ale již nedoufala.

Proto ji setkání toho rána, kdy nad podzimem převzala vládu zima, srazilo na kolena. Možná za tu srážku mohlo spíše náledí a déšť, který ze sněhu, společně s mrazem, učinil hotové kluziště, ale ať už to bylo jakkoli, ten úder srdce se jí vryl pod víčka.

„Meryl," vydechla, klečíc na zledovatělém chodníku, a pohlédla do sympatické tváře. Mladé a krásné, ač s jinými rysy, než její mlhavé vzpomínky vykreslovaly po dlouhé roky. Ale oči – ty se nezměnily.

A uvěřila v zázraky. Ve štěstí. V lásku na první pohled. A především ve spřízněné duše.

„Budeš mě milovat i tehdy, až už nebudu mladá a krásná?"

„Vždycky tě budu milovat. V tomhle životě i v jakémkoli příštím, který kdy přijde."

„Slibuješ?"

„Slibuju."

Nezáleželo na tom, která z nich ta slova pronesla. Jestli mluvily současně, nebo to vše řekla jedna z nich. Obě věděly. Obě poznávaly duši té druhé. Obě milovaly, i když byly nejspíš rozdílnější než kdysi.

„Meryl Lockwoodová."
„Minervo McGonagallová."

Ani jedna se nehnula z místa, jako by ve strachu, že poruší kouzlo okamžiku. Ve strachu, že se svět rozběhne tam, kde zastavil, když se jejich zraky protnuly.

„Miluj..."

„... a budeš milována."

„Přej..."

„... a bude ti přáno."

„Věř..."

„... a bude ti svěřeno."

Protože pohádky si zaslouží své šťastné konce. A já chtěla dát pohádku i těmto dvěma úchvatným ženám.