"Dobré ráno, Hyun," usměje se na mě Seungmin.

Ještě jsem ani nestihl složit nohu na první schod a mladší již rozrazil dveře dokořán, přes rameno jeho pracovní brašna, v ruce látková taška. "Dobré, Mine." Přistoupím blíž. "Dnes je devátý adventní den."

"To to ale letí, že?" broukne, zatímco ode mě přebírá dnešní dárek. Nazpátek mi předá onu tašku. "Tu máš zase ty."

"Copak?"

"Jídlo a káva na dnešek."

Cítím teplo, co se mi rozlije z hrudi až do konečků prstů. "Tos nemusel."

"Ale chtěl jsem," namítne a otevře krabičku. "Aha," povytáhne koutky úst, obočí nadšeně kmitne vzhůru, "to je mi ale náhoda, zrovna tohle mě napadlo."

"Nelíbí se ti snad?"

"Právě že vůbec. Je nádherná," odvětí, zatímco z krabičky vytáhne zarámovanou fotku nás dvou, na sklíčku drobné malůvky. "Vlastně i hrozně roztomilá," dodá.

Zvolil jsem moment, kdy jsme byli na Halloweenské akci v klubu. Dohodli jsme se na ladících kostýmech - já šel ve stejnokroji Mrzimoru, on Zmijozelu. Oba jsme se jasně zubili, hůlky namířené do kamery.

Seungmin si upraví brýle na nose a prohlédne si snímek trochu více zblízka, než se vrátí do chodby a postaví jej na stolek hned za dveřmi. "Tady nám to bude slušet nejvíc," nazná, než mi znovu nabídne odvoz.

"Mohli bychom se domluvit na nějakém vánočním srazu," nadhodím v autě, zatímco čekáme na červených světlech zářících nám do tváří.

Přikývne. "Jsem pro. Klidně to může být u mě."

"U mě taky... A vlastně asi u každého z nás, pokud tu nikdo nebude mít rodinu."

"To pochybuji," zamítne ten nápad. "Však za těmi jezdíme až šest a dvacátého."

"Taky pravda. Asi to napíšu do skupiny, dokud na to myslím." Krátce tedy vytáhnu telefon.

Seungmin mezitím zvýší hlasitost rádia, hrají tam jeho oblíbenou písničku, začne zpívat. Jeho hlas zní andělsky, čistě, naprosto mě zhypnotizuje. Po třech minutách se přistihnu u myšlenky, že bych byl raději, aby ta skladba nikdy neskončila.