"Ahoj, Hyun."

"Ahoj, Minnie."

Málem se srazíme ve dveřích - do mého domu.

"Promiň, ruším?"

Ještě chvíli na něj jako v omámení hledím, než zavrtím hlavou. "Ne, zrovna jsem šel za tebou. Proč?"

"Chtěl jsem tě vytáhnout ven... Víš, je krásně a teď na večer je přístav nádherný."

"Není problém." Zamknu za sebou a vyrazíme k již zmiňovanému přístavu.

Po dvaceti minutách chůze se před námi jeví lodě líně se pohupující na temných vlnách. Slaná vůně mi zalije nos, užívám si ji. Slunce se naklání k obzoru, paprsky tvoří na hladině roztříštěný obraz životodárného ohně, jehož plamenů a jisker pomalu ubývá.

"Mimochodem," zastavím a obrátím se k Seungminovi čelem. Z batohu vytáhnu krabici - je bílá a značně větší od těch předchozích. "Dnes je osmý adventní den."

S překvapeně povytaženým obočím si dárek převezme. "Děkuji," pronese lehce v šoku, jako kdyby se snad ptal.

"Klidně to otevři hned, není se čeho bát," pobídnu jej.

Nadzvedne tedy víko a zasměje se. "Ti jsou sladcí!"

Přikývnu. "Měli by být."

Podá mi kryt a vytáhne muffin. Na jeho vrcholu se skví vrstva bílé polevy s malou mrkví a dvěmi černými uhlíky z marcipánu. Bez rozvah se do sněhuláka zakousne. "Mm, to je dobrota. Chceš?" nabídne mi.

"Ne, díky. Ty jsou pro tebe."

"Aby vydržely do rána."

Zahihňám se. "Klidně je sněz hned teď. Aspoň budu vědět, že chutnají."

Divoce zakroutí hlavou. "Ne, fakt bych neměl. Ještě mi bude zle." Znovu krabici zavře.

Pokračujeme v naší procházce. Vzduch je klidný, protkaný naší tichou konverzací a občasným smíchem linoucím se okolím. I přes nedosažitelnost Seungminova srdce se v tento moment cítím milován a šťastný.