"Dnes je sedmý adventní den."

Šokovaně se na něj zahledím, když ta slova pronese spolu se mnou.

"Promiň, nemohl jsem si pomoct."

Zavřu ústa, raději roztáhnu koutky do nadšeného úsměvu. "No... Pořád to tak je. Takže tady máš."

"Díky, Hyun."

"Není vůbec za co, Minnie."

Zaváhá. "Nechceš dál?"

"Nikam nespěchám, takže klidně."

V kuchyni už leží dva talíře, dva hrnky,...

"Ty jsi nejlepší."

"Stačí jen vědět, že někdo tady zapomíná jíst, i když má hlad."

"Pořád je to milý," pokrčím rameny.

Usedneme spolu, popřejeme si dobré chuti. Všímám si, jak jeho pohled neustále poletuje k tyrkysové krabičce, než s povzdechem složí svůj sendvič na talíř, očistí si ruce do ubrousku. "Já to asi nevydržím. Můžu...?"

"Posluž si," odvětím krátce, než se s chutí znovu zakousnu do lahodné směsi křupavého chleba, rozteklého sýra, šťavnatého salátu, krémového avokáda, jemně pikantní omáčky a lahodného, perfektně okořeněného hovězího masa.

Po tváři se mu rozlije úsměv a já znovu přestávám věřit tomu, že nic necítí, že je jeho srdce chladné jako led, že pro něj tohle zhola nic neznamená. "Tak to je nádhera," zašeptá, zatímco prsty přejede po hrníčku, jenž jsem mu namaloval. Skví se na něm azurové vlny moře, zlatě se lesknoucí písek, širé nebe, jasně zářící slunce, racci poletující mezi pár mraky. "Ten asi nemůžu dát do myčky, co?"

Zavrtím hlavou. "Určitě ne."

Přikývne. "Mně to bylo hned jasné... Nechtěl bych ho zničit."

"To doufám."

Strávíme spolu hezké, poklidné dopoledne, během něhož se nemůžu vynadívat na jeho oslňující úsměv, perfektní křivky, nádherně tvarované rty, třpytící se náušnici,... Při každém pohledu mi sebere dech z plic a já se nechám dusit, zatímco si užívám ten pocit lehkovážnosti, který mi to přináší.