Štědrý den je tu. Ráno mě probudil telefonát od rodičů. Sotva jsem si vyčistil zuby, už mi volala babička. A pak se začali očividně probouzet i mí kamarádi, díky kterým mi mobil zvonil jako u vytržení kvůli zprávám a hovorům, až jsem to nevydržel a zařízení ztlumil a nechal v ložnici.

Konečně jsem měl i čas na pořádnou sprchu. S vyfoukanými vlasy a vytahaným oblečením na sobě vylézám z koupelny a mířím do kuchyně. Vytahám z lednice a mrazáku spoustu ingrediencí, rozehřeju troubu a pustím se do vaření. Večer máme vánoční sraz se zbytkem naší kamarádské skupiny, kam je zvykem donést nějaké jídlo. A i když to, co všechno tady připravuji momentálně já, může vypadat jako přespříliš, už teď vím, že to bude hrozivě málo a Changbin bude už o půlnoci křičet a brečet, jaký má hlad, zatímco Chan se k němu dost možná o deset minut později přidá.

Minuty splynou v hodiny a vánoční nálada mi postupně proplouvá za okny, zatímco já trávím čekání na zazvonění minutek na troubě kreslením si u krbu v obývacím pokoji. Jsem roztažený přes celou pohovku, papíry se válí na mně, po zemi, jsou na nich výhledy z oken, vymyšlené scénáře, detaily, květiny,... Vše možné, co mi přijde na mysl.

Konečně se ozve ono drnčení. Vystřelím ze svého místa a nechám pekáč vychladnout na okně.

Postřehnu, že venku již začíná padat soumrak, díky čemuž si uvědomím, že bych se taky mohl převléct a začít chystat. Poklidím tedy a zalezu do ložnice, kde mám již od včerejšího večera nachystané oblečení na dnešní večeři a noční oslavu. Jako každý rok se koná u Changbina a Felixe, jelikož mají z nás všech největší dům - a nejklidnější sousedy.

Sbalím se a mířím ke dveřím, když v tom na ně párkrát dopadnou klouby něčí ruky. Odložím tedy věci na botník a otevřu. "Minnie," usměju se, "děje se něco?"

Opětuje mi nadšený výraz a zavrtí hlavou. "Ne. Jenom jsem nechtěl jít sám, tak jsem si řekl, že tě vyzvednu... a zkontroluju, že zase nedojdeš jako poslední ze všech."

Našpulím na něj rty. "Tobě taky šťastné a veselé, Mine," brouknu sarkasticky a navléknu se do teplých vrstev.

Spolu zamíříme do venkovního chladu protkaného vřelou atmosférou sršící láskou, klidem a mírem. Z oken se linou světýlka vánočních stromečků, sem tam slyšíme koledy, ulice jsou téměř prázdné.

"Myslíš, že tentokrát máme toho jídla dost?" zeptá se Seungmin a utne tak naši momentální konverzaci, která již stejně spěla ke konci.

Odfrknu si. "Ani náhodou. Nikdy tomu tak nebylo a s apetitem jistých lidí tomu tak ani nikdy nebude."

Zachichotá se. "To máš asi pravdu... Ale tentokrát jsem toho navařil fakt hodně."

"Já taky napekl jak pro čtyřiceti členný zájezd hokejových hráčů. Stejně to v Changbinovi zmizí, jako kdyby byl zatracená černá díra."

"A v Chanovi taky."

"A co si budeme, Felix se taky neupejpá."

Zasmějeme se a už jsme skoro tam.

"Myslíš, že bych jenom... mohl na slovíčko, než tam dorazíme? Nechce se mi tě pak tahat od ostatních a tak, víš..."

"Není problém."

Zastavíme tedy uprostřed chodníku, čely k sobě.

"Dnes je čtyři a dvácátý a tudíž i poslední adventní den," prohlásím důlěžitě, když mu podávám červenou krabičku zdobenou kreslenými vločkami. "Tak šťastné a veselé, Minnie."

Převezme si dárek, avšak hned na to shodí batoh na zem a začne se v něm prohrabovat. "Taky pro tebe něco mám," přizná a mě zahřeje u srdce, které mi v hrudi poskočí nadšením. "Tady."

V momentě, kdy on rozbalí svůj dárek, nakouknu i já pod víko a zalapám po dechu. "To je ten svetr," vzpomenu si na náš výlet do nákupního centra.

Přikývne. "Je vypraný, aby sis ho mohl rovnou dát na sebe. Vím, že vždycky nosíš jen kabát a pak na návštěvách často mrzneš, tak... No... Asi nebudu pokračovat, jen bych se do toho zbytečně zamotal."

V očích cítím slzy dojetí, hned si strhnu šálu z krku a stáhnu kabát z ramen. Obojí na něj hodím: "Podrž to na chvíli." Než se naděje, beru si oblečení zpět, na sobě svetr, jenž až příliš slastně voní po něm. "Díky moc."

"I já," pokyne na mě knížkou. "Jak jsi věděl...?"

"Až moc jsi na ni zíral."

Sklopí pohled. "Když já si nemohl pomoct."

"V pořádku. Hlavní je, že ji teď máš, no ne?"

Rozpačitě přikývne.

"Tak vidíš."

Nastane mezi námi ticho.

"Víš-"

Oba jsme začali mluvit ve stejný moment, tak se pouze nervózně zasmějeme.

"Ty první," pobídne mě Seungmin ke slovu.

Odhodlaně naberu vzduch do plic. "Jen jsem ti chtěl říct, že i když pro tebe těchto pár týdnů nic neznamenalo, chci s tebou být nadále v kontaktu. Přece jen by ode mě bylo pošetilé doufat, že ti za tak krátkou dobu změním pohled na svět - a hlavně to od tebe ani požadovat nemohu. Uvědomil jsem si, že zda-li láska a vztahy nejsou pro tebe, není fér vůči ani jednomu z nás, abych se za tebou neustále bezhlavě hnal. Protože ať se budu snažit sebevíc, vždy zůstaneš nedosažitelný. Ale chci, abys věděl, že v mých očích jsi úžasný člověk, který si, i když na ni nevěří, lásku zaslouží. A já ti ji chci dávat, i když to bude pouze z toho přátelského hlediska."

Klepou se mu ruce, když se připravuje říct své, ze začátku dokonce krátce koktá. "Já... Víš... No, tento advent byl pro mě hodně matoucí," přizná nakonec. "Jakožto člověku, kterému se již jako malému rozvedli rodiče a vždy, když se setkali, po sobě pouze křičeli, jsem v lásku jednoduše nevěřil. A vlastně ani později, když si máma našla nového přítele, nebo když jsem skrze kamarády zjistil, že ne všechny domácnosti fungují takhle, mi to nedalo - jednoduše mi to všechno přišlo jako snůška nesmyslů. Navíc když si mladí lidé dokáží vyznávat bezmeznou lásku a city trvající až do konce samotného světa, přitom si za dva týdny nejsou schopní přijít na jméno... Už jsem pár vyznání za svůj život dostal, avšak žádné ve mně nevzbudilo takový zájem, jako to tvoje. Zatímco ta ostatní mě zanechávala chladným, to tvoje bylo jiné... Pro jednou jsem na lásku začal věřit."

Stojím naproti němu v šoku, zatímco nesměle udělá drobný krůček blíže. Musí mě šálet sluch, tohle určitě není reálné... že?

"Den co den jsi stál na mém prahu, i když jsem se tě snažil odstrčit. Bál jsem se těch náhlých, neznámých pocitů, co se mi zjevily v hrudi. Stejně jako před chvílí jsem se bál zamotat do svých slov, tak se poslední dobou zachytávám do pocitů, které mi byly doposud zcela cizí - a to mě vyděsilo. Mé srdce tlouklo rychleji, nemohl jsem se na tebe dočkat, každá chvíle s tebou mi přinášela neskonalou radost,... Když mi to konečně došlo, lekl jsem se, panika mě ovládla, ale ty jsi ani tak neustoupil. Právě naopak - paradoxně jsi se stal mým útočištěm."

Vzhlédne ke mně a já vidím divoké, vřele bublající vody. Žádný led, žádný sníh, žádný chlad. Pouze teplo a upřímnost.

"Za ty poslední čtyři týdny mi toho hodně došlo. Že lidé dokáží být nesobečtí, že jsem doposud nedostatečně oceňoval milá gesta jiných. Co ráno jsi stával u mých dveří, i když moc dobře vím, jak nenávidíš brzké vstávání. Nosil jsi mi dárky, maloval obrazy, psal dopisy a básně, div jsi mě nenosil na rukou,... Čím dál tím více jsem se těšil na tvou tvář, vůni, tvůj hlas,... Chtěl jsem ti co den vařit, objímat tě, trávit s tebou čas a nenechat tě odejít z mého domu, jenom abychom se oba zamkli pryč před tím světem, co se mi poslední dobou snaží podkopat nohy. Ty jsi tu byl vždy pro mě, podržel jsi mě, povzbudil a nabídl podporu, když jsem nevěděl, na koho se obrátit."

Zarazí se, zhluboka nabere vzduch do plic a já vidím, jak mu třas vymizí z těla. Nyní naproti mně, až nezvykle blízko, stojí napřímeně, odhodlaně, statečně.

"Podařilo se ti něco, co jsem považoval za nemožné, Hwang Hyunjine. Zatímco celý život jsem věřil, že dožiju sám a zemřu se svým psem po boku... Ty jsi to během pár týdnů zvládl celé kompletně přetočit naruby. A vlastně se teď cítím hloupě, že jsem ti to neřekl už ten první den, kdy mi to začínalo docházet. Připadám si, jako kdybych tě celou tu dobu využíval a hrál si s tvým srdcem, zatímco to mé se zmateně motalo v kruhu. Ale... Teď už stojí. A má jasno."

Usměje se, snad trochu nervózně, a než se stihnu nadát, ladně uchopí můj obličej ve svých promrzlých prstech, dlaně obalené v těch návlecích, které jsem mu dal pouze pár dní nazpět. Ani nedokážu zpracovat, že mi dal pusu, když se odtáhne a jasně se zazubí, můj svět září.

"Tak šťastné a veselé, Hyun. A díky, žes to nevzdal."

Konečně mi to všechno dojde. Popadnu jej kolem pasu a zatočím se, směji se radostí, on taky. O chvíli později jej pevně postavím zpět na nohy, uchopím jeho křehká ramena. "A já děkuji, že jsi neutekl."

Kolem se prožene chladný vítr, když se naše rty opět propojí v jedny, do vlasů mi dopadají vločky a na uších cítím mráz. Já však vnímám pouze oheň, jenž mi právě v hrudi vykřesal chlapec, který tvrdil, že toho nikdy nebude schopný.