Dalšího dne se probudím kolem poledne. Včerejšek byl únavný - po procházce venku jsme skončili u Changbina a Felixe doma, kde jsme se bavili a slavili Minhovo a Jisungovo zasnoubení až do brzkého rána. Není proto divu, že první věc, které se po vyhrabání z postele chopím, je velká sklenice studené vody. Po pořádném jídle, dvou prášcích na bolest a celé krabici pomerančového džusu už mě tedy neodbytná bolest hlavy přejde a já mohu opustit svůj dům.

Nasednu na autobus mířící do onoho nákupního centra, které jsme se Seungminem nedávno navštívili. Musím mu tam koupit tu knížku, co se na ni tehdy tak nadšeně díval. A jelikož je neděle a naše skupina má za sebou tak dlouhou noc, nemohu promeškat tu šanci, kdy všichni mí známí ještě spí, než aby ode mě chtěli s něčím pomoct.

Lehce hledaný svazek najdu, koupím a rovnou zajdu i pro balící papír, abych mohl nachystat dárky pro rodinu a ostatní ze skupiny. Mezi Vánoci a Silvestrem jedu mimo město, abych navštívil rodiče, tak zajdu sehnat i něco pro ně - tento rok mi výjimečně řekli, co by si přáli, to se už několik posledních let nestalo. A když zrovna vycházím z příslušného obchodu, dvě tašky v rukou, málem se srazím se známou tváří.

"Minnie! Ahoj," obejmu chlapce, než stihne vstřebat, že před ním vůbec stojím já.

"A-Ahoj," vyleze z něj konečně a věnuje mi nervózní úsměv.

"Děje se něco?"

Shrábne si vlasy z obličeje a postrčí brýle na nose. "Ne. Jen jsem začal řešit dárky na poslední chvíli, tak jsem trochu ve stresu."

"To chápu." Pozvednu dvě papírové tašky. "Taky to tak tento rok mám. Chceš pomoct?"

"Ne. Naštěstí jsem právě všechno zařídil."

"Takže můžeme třeba... zajít spolu na jídlo?"

"To by bylo super," přikývne.

Sedneme si do pizzerie v horním poschodí s nádherným výhledem na soumrakem zalité, rozsvícené město. Spolu povečeříme, mezi sousty mluvíme o všem i ničem.

"Pořád mě trápí ta práce... Zítra tam jdu znova - ironie, když další tři dny jsou státní svátky a je zavřeno - a vlastně vůbec nevím, jak se chovat. Už jsem poslal životopisy do pár firem, ale pořád... Co když mě nikde nevezmou? Pak bych dlouho nemohl bydlet ve svém domě... A co se mnou bude pak?"

"Můžeš bydlet u mě."

Párkrát zamrká. "P-Počkej... To jako vážně?"

Pokrčím rameny. "Proč by ne? Známe se dlouho a bydlet spolu bude jednodušší."

Očividně váhá, než dodá: "A možná i příjemnější."

"Cože?"

"Ale nic..." Ukousne si z dalšího kousku pizzy tak všedně, jako kdyby mi právě díky němu v hrudi nevybuchovaly stovky ohňostrojů a nestoupalo teplo do tváří.