"Dnes je-"

"Dnes je devatenáctý adventní den." Zasměje se, když mu věnuji vyčítavé zamračení. "Dobrá, tak si to řekni sám," protočí nade mnou se zahihňáním očima.

"No, já si myslím," pohodím hlavou, předstírané uražení mě však hned přejde. "Dnes je devatenáctý adventní den," prohlásím a pokynu do chodby za ním. "Můžu dál?"

"Samozřejmě." Až když vejdu, všimne si kytary na mých zádech. Vidím ten jeho zvědavý pohled, na nic se ale neptá.

"Letím pak do ateliéru, ale tohle fakt není... dárek na rychlé předání," vysvětlím, zatímco nástroj vybaluji.

Rukou si zakryje ústa, když zůstanu klečet na zemi a zahraji první akordy. Složil jsem mu píseň, trvalo to. Ale vím, že jsem konečně dokázal dát dohromady ty správné tóny, perfektní melodie, zahrnul všechny pocity a každou věc, co jsem mu kdy chtěl vzkázat. Slyšel to ode mě už tolikrát, avšak nikdy mi to nepřišlo dostatečné. Ovšem přes hudbu a poezii se mi odjakživa vyjadřovalo nejlépe, nejvíce přirozeně.

A tak tu teď jsem. Znovu dávám nástroj do obalu, zatímco Seungmin vypadá jako v tranzu. "Jsi v pořádku?"

Pomalu přikývne. "To bylo asi to nejhezčí, co pro mě kdy kdo udělal."

"Ne nejromantičtější?" pozvdechnu si na oko zklamaně. "Tak to abych se příště snažil víc-"

"Tak jsem to nemyslel."

Opatrně k němu vzhlédnu.

Ve tváři má pouze upřímné pocity, žádný ledový závoj. "Je to neskutečně romantické. Nikdy bych si nemyslel, že někdo složí písničku jenom o mně... čistě pro mě. Je to zvláštní... ale nádherné."

"Tak to samozřejmě rád slyším."

Mám pocit, jako kdyby poslední dobou pookřál. Jako kdyby se ty ledy rozpouštěly a odhalovaly jeho reálnou podobu. I když je to pomalý proces, nehorázně si jej užívám.

"Každopádně... Teď jsem pár dní nebyl v ateliéru, tak budu muset jít-"

"Hodím tě." Odkašle si, asi mu dochází, jak unáhleně to znělo. "Pokud ti to... teda nevadí."

"Vůbec ne, díky moc."

Než se stihnu nadát, jedeme ulicemi.

"Klidně můžeš nahoru, jestli chceš," nadhodím, když zaparkuje před panelákem.

"Vážně?"

"Jistě. Stejně nemáš, co bys teď dělal, ne?"

"No... Mám rozepsaný článek-"

"Tak ho dokončíš nahoře."

Váhá, než vypne motor a vytáhne klíčky ze zapalování. "Tak proč ne. Stejně jsem to tam nikdy neviděl."

Vystoupáme po schodech, přede dveřmi jej však ještě upozorním: "Vevnitř je strašný svinčík."

"Nic jiného jsem ani nečekal," uklidní mě.

Vstoupíme do mého druhého domova, útočiště, ve kterém se mohu uzamknout od světa, když potřebuji být sám se svými myšlenkami, jež nechám nesvázaně plout a plynout na plátno.

Seungmin zalapá po dechu. "Ty sis nedělal srandu."

Vzhlédnu od kytary, již právě opírám o stěnu ve stísněné vstupní hale, nechápavě se mračím. "Proč by ano?"

"Nevím... Myslel jsem, že přeháníš, když jsi říkal, že mě tu máš všude."

"Hm, tak ne," nervózně se pousměju, než se odejdu převléct. "Tamhle je kuchyňka," dám mu ještě vědět. "Jen teda nemám čaj."

"V pořádku. Trocha kávy mi čas od času neuškodí."

Za chvíli se malým prostorem line ona slastná vůně mísící se s odérem barev, štětců a pláten. Seungmin se vrátí se dvěma hrnky v rukou, zastaví ve dveřích, chvíli si mě prohlíží. Já sedím u obrazu, na němž jsem začal pracovat již hodnou chvíli zpátky, nyní v procesu pokračuji.

"Kolik obrazů přibližně prodáš?"

Zavzpomínám na zprávu, kterou jsem musel včerejšího večera vyřešit. "Dost."

"Přibližně...?"

"Nevím... Záleží i na tom, kolik jich vyprodukuji. Ale tak kolem patnácti až dvaceti měsíčně přinejmenším."

"A to maluješ jen mě?"

"Ne... To až posledních pár týdnů. Mimo to se věnuji převážně květinám a různým panoramatům. Když mě napadne i něco jiného, zhotovím samozřejmě i to."

Pokýve hlavou a přidřepne vedle mě. "Takže tenhle je nějaký starší, že?"

"Přesně tak." Prohlédnu si odstíny splývající dohromady, pomalu se mezi nimi vybravuje horská scenérie, sníh, jehličnany, slunce mizející za bílými vrcholky na levé straně, vpravo vybledlý náznak měsíce na světle fialové obloze. Jde o plátno velkého rozměru, proto na něm pracuji dlouho.

"To je tak fascinující," vydechne vedle mého ucha.

Po zádech mi přeběhne vzrušený mráz, vzduch se mi zasekne v hrdle, na kůži vyskočí husina. Polknu a pouze přikývnu.

Konečně se odtáhne a já mohu začít uklidňovat své zběsile tlukoucí srdce. Zatímco se ponořím do tahů štetců, on prochází mezi mými díly, u každého zastaví a pečlivě si jej prohlédne - netváří se, jako kdyby pro něj byl onen rozpracovaný článek nijak závazně důležitý.

"Tenhle je nádherný."

Po dlouhé době strávené v tichu odtrhnu pohled od mé práce, zahledím se na Seungmina. Jeho prsty se nejistě zvednou k mému autoportrétu, polštářky jemně přejedou po tvářích mého umělecky ztvárněného já, zastaví na rtech. Ušklíbnu se. "Aby ti ta brada neupadla."

Cukne sebou, celý rudý odvrátí tvář a bez dalšího slova se přemístí k následujícímu rámu.

Cítím motýlky v břiše. Ten jeho výraz nejsem sto dostat z hlavy ani o hodiny později, kdy ležím v posteli a zírám do stropu ve snaze usnout.