"Promiň, ruším?"

Seungmin naproti mně stojí v pyžamu, unaveně si mne oči, vlasy trčící do všech směrů. "Trochu," broukne.

"Ty snad nemáš práci?"

"Tento týden něco přestavují či co, tak máme home office."

"Aha, tak to promiň, že tě budím."

Zavrtí hlavou. "To je v pohodě. Ten e-mail nám poslali až včera večer - nepochopíš, přitom to prý mají domluvené už tři měsíce."

Pokrčím rameny, upřímně nemám moc co dodat, sám jsem ještě unavený. "Tak já zase mizím. Jenom jde o to, že dnes je šestnáctý adventní den," podám mu černou krabičku, "takže ti musím něco dát. A zítra ti ten další donesu až odpoledne."

"Díky," očividně odpovídá na obojí, když dárek otevírá. I když mu víčka padají k sobě, vidím mezi nimi jiskřit upřímné nadšení. "Ta je sladká."

"Říkal jsem si, že když už máš hrníček, tak bys mohl mít i něco, čím si do toho čaje míchat med."

Zahledí se na lžičku, její rukojeť schovaná ve vrstvě zapečené modelíny vytvarované a pomalované jakožto pejsek.

"Navíc je korgi tvoje oblíbené plemeno, no ne?"

"Jak si to pamatuješ?" vydechne zmateně, rukou prohrábne rozcuchané vlasy.

"Záleží mi na tobě," vysvětlím.

"To asi dává smysl." Zívne. "Hrozně rád bych tě pozval dál, ale ještě chci jít spát."

"Chápu." Ještě jednou se mu omluvím za probuzení a už mizím do svého ateliéru.

Poslední dobou jsem se Seungminem nechal rozmazlit, tak mi chůze k onomu oprýskanému paneláku přijde nekonečná. Velice rád se však nechám obklopit vůní pláten a barev, zatímco se ztratím v labyrintu mé představivosti. Z nějakého důvodu se cítím tak slastně, že jsem schopný malovat cokoliv a ne jen ten jeden obličej... Alespoň to si myslím, než jsem znovu obklíčen těmi duhovkami, rty, úsměvy,... Možná jsem v tom vážně až po uši.