"Co tu chceš, Hyunjine?"

Potlačím bolest způsobenou absencí té přezdívky, již mi věnoval. "Krásný večer i tobě," řeknu s lehce uštěpačným úsměvem, "dnes je dvanáctý adventní den."

Na ty sněhové oči jsem byl zvyklý, avšak tohle... cítím, jak mi srdce přestane bít, tentokrát je to však z náhlého strachu. Když to konečně vypadalo, že jsem jej obměkčil, pozvedl své hradby a zpevnil je.

"A tohle je pro tebe."

Pouze zamručí nazpátek, když si přebírá balíček zelený jako jarní tráva. Je nízký, ale stále rozměrný. Za celou tu dobu se na mě ani jednou nepovídá.

"Mine," oslovím jej vážným tónem.

"Co je?"

"Je mi jasné, proč tohle děláš. Ale já nehodlám přestat. Klidně si to odmítej přiznaž, ale doufám, že teď aspoň trochu chápeš, jak jsem se po tři roky cítil. A že mi to za to stálo a stojí i nadále."

Promne si kořen nosu. "Je to složitější," přizná a ve mně je opět vykřesána ona jiskra naděje.

"Chceš si o tom promluvit? Klidně můžu jít dovnitř."

Jde vidět, jak otálí, svádí vnitřní boj sám se sebou. Trvá to dlouho, já jsem však odhodlaný na něj čekat, jak dlouho si to bude přát.

"Tak pojď," pobídne mě nakonec.

Jsem překvapený, avšak nadšený. Vstoupím.

Nyní vidím, že fotka na stolku stále je, jen položená zády vzhůru. I ten hrníček má postavený na kuchyňské lince, kouří se z něj, zatímco na klíčích visí onen přívěsek.

Usedneme spolu v obývacím pokoji. Sofa je měkká, vřele mě pohltí.

"Já... Asi bych se ti měl omluvit."

Tak tohle je rychlejší usmíření, než v jaké jsem mohl doufat. "Pokračuj," vybídnu jej.

"Nebylo ode mě fér být k tobě takhle zlý kvůli svému vlastnímu zmatení. Ani teď, když jsi přišel... Chtěl jsem to s tebou udržet na té stejné, kamarádské rovině, místo toho mi však tehdy pusa začala mluvit rychleji, než jsem stíhal myslet a... vlastně ani nevím, co to bylo. Ale vím, že to nebylo hezké, milé a už vůbec ne fér. Obzvlášť když vím, jaké city ke mně máš. Neměl jsem to vůbec dopustit. Takže jsem se ti chtěl omluvit. Nevím, co to do mě ty dva dny zpátky vjelo, ani co se najednou tak změnilo, ale... jsem teď zmatený se svojí hlavou."

"Nebo srdcem...?" nadhodím.

Ušklíbne se. "Nebuď naivní, Hyun. Vždyť víš, že v to nevěřím."

"Takže to můžu zkoušet dál."

Pár dlouhých vteřin na mě zírá, v ledu se odráží plameny ohně. "Já tě nechápu."

"Stojí mi to za to," pokrčím věcně rameny, než si přisednu blíž, opatrně mu složím dlaň na koleno, nesměle zvednu zrak k těm sněhem zavátým rysům. "Ty mi za to stojíš, Minnie."

Opět odkloní pohled, avšak já nyní vím, že je to nervozitou. Usměji se, protože i když by si to Seungmin nepřiznal, je tohle pokrok. A to mi otevírá dveře k větší naději.