"Dobré ráno."

Seungmin pouze broukne nazpátek, jeho sněhové oči mi nevěnují jediný pohled. Po včerejším incidentu se co nejdříve omluvil a nechal mě samotného uprostřed města, zmateného a snad i ztraceného.

Snažím se udržet koutky svých prochladlých úst vzhůru, zatímco mu podávám lososově růžový balíček. "Dnes je jedenáctý adventní den."

"Vím. Díky za připomenutí."

Jeho frigidní přístup mě zaskočí. Ustoupím pod schody, nechápavě jej sleduji, zatímco on dárek odloží na stoleček v chodbě - rámeček, co jsem mu dva dny zpátky daroval, je pryč. "Je všechno v pořádku?"

"Nejvíc," odsekne a než se naději, mizí autem pryč.

Po cestě do ateliéru mě za víčky pálí slzy.

Po tom jeho včerejším přeřeku úplně přepnul. A i když jsem to právě zažil na pouhých pár vteřin, bolelo to. Tnulo to hluboko do mého srdce jako obří rampouch, jenž mi z hrudě rozváděl do těla chlad. Otřesu se, po tváři steče první kapka... a za ní druhá, třetí,...

Proč jsem se musel zamilovat zrovna do někoho, kdo je tak chladný a vším nezaujatý? Nemohlo si mé srdce vybrat nějakou podobně romantickou duši, jako jsem já, jako jsou Jisung, Minho, Felix, Changbin,... kdokoliv jiný než Seungmin.

"Jinnie?"

V hlavě se začnu proklínat, zatímco popotáhnu nosem a zběsile si začnu sušit obličej. "Ahoj, Innie."

"Ahoj..." Jeho obočí jsou stažená k sobě v očividném zmatení a strachu. "Co se děje?"

S povzdechem si srhnu vlasy před své zarudlé, palející oči. "Nic."

"To bys neplakal jen tak. Ještě takhle na ulici a o tři čtvrtě na šest ráno."

Zhluboka si povzdechnu, jde o zvuk plný bolesti a dlouhodobých strastí. "Je to na dlouhé vyprávění."

"To je ale náhoda, že mám dneska volno a zrovna mířím do obchodu, než strávím celý den doma..."

Nemohu mu nadále odporovat. A tak se vydáme nakoupit, obchod stojí ještě hodnou dálku od nás, tudíž dorazíme krátce po otevírací době. Všimnu si, že příležitosti Jeongin pobere i pár věcí, které mám rád. A než se naděju, vstupujeme do jeho bytu, v rukou plné tašky.

"Tak povídej," usedne ke stolu, jakmile je všechno vyklizené či rozložené před námi, "o co jde?"

"Já..." Uhnu pohledem. "Jde o Seungmina."

Zbystří. "Co s ním?"

"No... Víš- Víš, jak jsem..."

"Tys mu to řekl?"

Zvednu ruku, on se zapře v židli a pokyne mi, že mám volný prostor pro vyjádření se. "Já mu to řekl už na konci listopadu."

"Co?"

"Pamatuješ si ten sraz?"

"Jak jste šli spolu domů?"

Sklopím pohled. "Nějak mi to... uklouzlo."

"Ale však to je už přes dva týdny zpátky... Nebavili jste se ještě pár dní zpátky?"

"I včera. Ale... No, asi nevíš, jaký má pohled na lásku, že?"

Zavrtí hlavou. "Právě že vím. Už jsme to spolu řešili... delší dobu zpátky. Proto jsem tě jako jediný nechtěl podporovat v tom, abys mu to řekl."

"Díky."

"Není za co. Každopádně," nakloní se přes stůl, "jak to pokračovalo?"

"No... Od prvního adventního dne mu dávám nějaké drobné dárky, abych mu dokázal, že láska není zas taková hloupost, že je to vlastně krásné... Ale včera..." Na chvíli se odmlčím, ten moment mi znovu hraje před očima - západ slunce vykreslující se za jeho postavou, obalující tu ladnou siluetu v malebném závoji růžové, oranžové a fialové, zatímco mu pohled klouzal po básni... "Uklouzlo mu, že to, co jsem mu dal, mu přišlo romantické."

Jeongin si zakryje ústa rukou, překvapené zalapání po dechu však schovat nestihne. "Vážně?"

Přikývnu a zběžně vyprávění dokončím.

"Asi se toho bojí."

"Čeho?"

"Vypadá to, že opravdu začíná něco cítit. A jelikož již léta letoucí věří, že láska neexistuje a je to pro něj pouhé hloupé plýtvání časem, tak... pokud jsi v něm opravdu začal něco probouzet, musí být strašně zmatený." Jeho pohled rychle cukne k tomu mému. "Tím neříkám, že jeho chování je správné, to určitě ne. Měl by si o tom promluvit - když už ne s tebou, tak s někým jiným z nás. Ale takhle nakonec ublíží nejen tobě, ale i sám sobě."

"Což znamená," spustím po krátké odmlce, "že když se budu ještě chvíli snažit, třeba mu to dojde."

Jeongin si zmoženě promne obličej. "Tak jsem to nemyslel..."

"Ale může to taky něco udělat," namítnu odhodlaně. "Pokud to nic nezmění, tak to nechám na vás. Ale dokud je tohle o vztahu mezi námi dvěma, tak to chci taky mezi námi dvěma vyřešit."

"Dobrá. Ale kdyby něco, jsme tu pro tebe, to víš, že ano?"

"Samozřejmě."

Zbytek dne strávím u něj. Pro jednou během posledních pár týdnů zapomenu na onoho chlapce s kulatými brýlemi na nose, s temnými duhovkami připomínajícími zamrzlé jezero, co pohltí vše krásné, s jemnými, černými prameny a vysokou, štíhlou postavou.

I když je láska nádherná, v mém případě je i vyčerpávající. A já jsem rád, že mám i její přátelskou formu. Aspoň ta mě zahřeje v těch sněhem zavátých dnech.