"Tak jakpak ses dnes měl?"

"Dobře. Co ty?"

"Šlo to. Šéf dnes chyběl, takže to bylo fajn."

"To si nedokážu představit."

Zasměje se. "Já vím, že ne."

Spolu bloudíme nám známými ulicemi. Vánoční girlandy svítí na naši neurčitou cestu, jejich barvy se tříští v nevyzpytatelné mozaice, již nám pod chodidly vytvořila námraza.

"Mimochodem," začnu větu, zatímco schovám obličej za fotoaparátem, spoušť cvakne, "dnes je desátý adventní den," dořeknu. Zařízení mi zůstane viset u krku a já z tašky vytáhnu jasně rudou krabičku.

"Díky moc," poděkuje - jako vždy.

A já mu stejně tak odvětím a pobídnu jej k odklopení víčka.

A přesně v moment, kdy nahlédne do vnitra svého dárku, přeruší jej záblesk. "Vážně, Hyun?" věnuje mi nepobavený výraz.

Já mu nazpátek pošlu úsměv od ucha k uchu. "Samozřejmě."

S povzdechem odvrátí pozornost zpět k předmětu v jeho ruce... a čemusi v něm se skrývajícímu. Dost možná ten kus papíru rozloží s až přílišným nadšením na někoho, pro něhož jsem pouhý kamarád...

Jeho oči klouzají po pod sebe úhledně zarovnaných řádcích. "To je romanti-" Zarazí se, zakryje ústa v rukavici obalenými prsty.

Můj úsměv se ještě rozšíří, víčka rozevřou a duhovky září štěstím, zatímco nadskočím. "Prosím?"

Jeho tvář znovu hraje pouhým chladem, nudou, v ten moment snad i jistou arogancí. "Nic."

V mém nitru se bijí led s ohněm a já nemám tušení, kdo vyhrává.