"Hyunjine," tiché špitnutí mě vytrhne z okolního ruchu. Smích se tříští mezi stěnami, zatímco můj pohled sklouzne z těch kouzelných, jemných rysů.

"Ano, Ji?"

Chlapec s kulatým obličejem se na mě smutně usmívá. "Měl bys mu to konečně říct."

"Když... To nejde."

"Proč by nešlo? Vždyť to musí vidět, jak se na něj díváš, jak mu věnuješ všechnu svou pozornost, jak jsi mu vždy poblíž,... Určitě to už dávno ví, tak co tím ztratíš?"

"Dost možná jeho."

Jisung zavrtí hlavou a poplácá mě po rameni. "Podle mě jen předem prohráváš válku, která ani nezačala." Zrovna na něj zavolal Changbin, tak mi věnuje svůj poslední povzbudivý výraz: "Být tebou, řeknu mu to."

Sleduji jeho vzdalující se záda, než si mé oči najdou ty, které zrovna hledí mým směrem. Jsou chladné jako ty vločky snášející se k bílé zemi za okny, tváře pokryté růží.

V hlavě se mi rozeznějí slova mého kamaráda...

Možná... že honba za láskou vskutku je jako válka. Nejen s pocity toho druhého, ale i svou vlastní odvahou. Proč je však tak těžké být upřímný s někým tak blízkým?

Čím hlouběji se ztrácím v těch nádherných, úchvatný, námrazou pokrytých duhovkách, tím více mě ona nádhera opíjí. Můj svět se točí, zatímco ten jeho se nepohnul ani o milimetr. On je pro mě hlavním zdrojem světla v pokoji, zatímco já pro něj nejsem ani stolní lampičkou, pouhou svíčkou, vyhasínajícím uhlíkem,...

Ostatní mě poslední dobou přemlouvají, abych se mu se svými pocity vyznal, avšak já vím...

Nedávno jsme se spolu bavili.

Bylo to přibližně dva týdny před tímhle srazem. Já mu napsal, zda-li by se nechtěl projít, on pozvání přijal. A tak jsme se brzy střetli na sněhem pokrytých ulicích, barevná světýlka se leskla na jejich chladném povrchu, avšak pro mě nejvíce ze všeho zářil jeho úsměv, s nímž mě přivítal.

Čím déle jsme kráčeli bok po boku, tím více odvahy jsem v sobě sbíral. Jako kdybych pil lásku plnými doušky, mé svaly ochably, hlava létala v oblacích, přišel jsem si zcela nerozvážný.

Dokud nepronesl onu větu, díky níž jsem na místě zamrzl, opět střízlivý.

"Nechápu, proč lidi dávají tolik úsilí do ostatních." Jeho oči zcela bez vzrušení sledovaly propletené prsty páru, jenž seděl na nedaleké lavičce. Chlapec zrovna omotával dívce svou šálu kolem krku, ta se červenala - očividně ne pouze zimou. "Proč se vůbec nejvíce snaží zrovna teď?"

"Blíží se Vánoce," vysvětlil jsem, zatímco jakýsi plamínek v mém nitru uhasínal. "Svátky lásky, míru a ochoty. Lidé si vzájemně prokazují své city, Mine. Vždyť je to romantické."

Semknul rty k sobě, naposledy koukl na roztomile se smějící dvojici, zatímco chlapec zaléval dívčinu tvář polibky. "Mně to přijde zbytečné."

Naklonil jsem hlavu ke straně. "Proč?"

"Nemáš v životě tolik důležitějších věcí? Vždyť vztahy neustále vznikají a zanikají... Lidé se každý den milují a nenávidí. Nestačí ti snad láska tvých přátel a rodiny?"

"Ty bys nechtěl někoho, kdo by tu vždy byl pro tebe? Pro koho bys byl na prvním místě, zatímco ty bys v nich viděl svou budoucnost?"

"Ke které stejně s největší pravděpodobností nedospějeme? Ani ne... Zní mi to spíše naivně."

Zrovna tak akorát mi v ten moment zazvonil telefon. Bez rozvah jsem hovor přijal. "Ano, Chane?"

"Jine, prosím tebe, potřeboval bych od tebe pomoct."

"S čím?"

"No... Víš, mohl bys dojít sem? To bude asi nejjednodušší." Po krátké odmlce dodal: "Neruším, že ne?"

Ohlédl jsem se po chlapci vedle sebe. "Ale vůbec ne. Mám se teda stavit u tebe?" A než se ten, kdo mi právě bez uvědomění zlomil srdce, stihl nadát, mířil jsem pryč. "Promiň, Seungmine, už musím."

Aniž by vypadal rozhozeně, houkl za mnou krátká slova rozloučení.

Zatnul jsem zuby. V mém nitru žhnul nepříjemně kousající uhlík, který vzněcoval naději v to, že se za mnou Seungmin rozeběhne, zalije mě omluvami za svá slova, uvědomí si, co právě způsobil. Místo toho jsem zůstal osamocen na přeplněné ulici. Lidé chodili tam a zpátky, vločky se snášely k zemi, na náměstí, přes které jsem právě procházel, zrovna vztyčili vánoční stromeček. Já si mezitím natáhl rukavice přes mé znenadání mrznoucí prsty, nasadil si sluchátka na uši a snažil se potlačit slzy deroucí zpod víček na chladné tváře.

"Přestaň se tvářit jako taková hromádka neštěstí, Jinnie," dloubne do mě něčí loket a já se podruhé za pár minut probouzím ze zamyšlení. "Nedá se na tebe dívat."

Protočím očima. "Díky, Lixi, taky bych řekl, že ti to sluší."

"Ale myslím to vážně - všichni tady se tak baví... Proč se k nám nepřidáš? Přestaň sedět tak stranou a pojď mezi nás."

"Promiň, ale asi potřebuju trochu... prostoru pro sebe."

Pihatá tvář se nejistě zamračí. "Je ti dobře?"

"Nevím."

"Nechceš jít domů? Seungmin stejně zmiňoval něco o tom, že za chvíli půjde. Aspoň se o tebe může postarat."

Nejraději bych odmítl, avšak představa času stráveného právě se s oním chlapcem... "Asi půjdu taky," přikývnu.

"Tak já to ostatním oznámím. Chceš zatím něco? Vodu, nějaké jídlo, cokoliv?"

"V pořádku, Lixi, jsem jen unavený."

Jde vidět, že se mu výrazně ulevilo. "Tak si doma pořádně odpočiň."

Pozvednu ruku k čelu, krátce se napřímím. "Provedu."

Oba se zasmějeme, než jeho kroky zamíří za Seungminem. Něco mu tiše sdělí, než mladší obrátí hlavu mým směrem, přikývne. A najednou jde ke mně, usedá po mém boku... "Chceš jít už teď?"

Rád bych věřil, že ta starost v jeho očích je pravdivá, avšak nechci se nechat napálit. "Nijak to nespěchá-"

"Takže ano."

Mé srdce se na vteřinu zastaví. Možná se taky zajímá o mé dobro, možná mu na mně taky záleží,... Tomu věřím, dokud se za doprovodu ztrápeného povzdechu nezvedne: "Tak pojď."

Spěšně se s ostatními rozloučíme, všichni mě kárají, že se mám doma pořádně vyspat. A už jsme pouze my dva, ulice prázdné, vzduch voní čerstvě, chladně, ale zároveň to rozžehne cosi příjemně vřelého v mé hrudi. Jsem spokojený, že mohu tímto momentem procházet.

"Měl bys na sebe dávat pozor, Hyun."

Proč mi tohle dělá? Proč používá tak roztomilé, jedinečné přezdívky, věnuje mi svůj čas, stará se o mě,... Je to pro něj opravdu pouhé kamarádství? Vážně mu na mně nezáleží víc? To pro něj tohle vskutku nic neznamená? To pro něj...

"Miluju tě."

Čas zamrzne. Chvíli trvá, než si uvědomím své oddělené rty, třesoucí se ruce, šokem rozevřené oči. Já to řekl! Ukvapeně si zakryji pusu, zalapám po dechu, když mi to dojde.

"Cože?"

"Já... P-Promiň, nevím-"

"Myslíš to vážně?"

Není třeba slov. Sklopím pohled k namrzlé zemi, přikývnu.

"Hyun, však víš, že na to nevěřím."

Nevím, co to do mě znovu vjede, ovšem slova mi z hrdla vystřelí dříve, než nad nimi stihnu přemýšlet: "Jak můžeš nevěřit na lásku, když je tu neustále mezi námi, Mine? Copak nevidíš Jisunga s Minhem? Felixe s Changbinem? Přijde ti to jako nesmysl, který si vymysleli?"

Protočí nade mnou očima. "Nevím, Hyunjine, dobrá? Prostě je to hloupost. Myslel jsem, že to víš. Ani nechápu, proč bys mi něco takového říkal..."

"Protože to tak cítím! Vím, že jsi pro mě důležitý, že se mi zastaví srdce pokaždé, kdy se naše ruce otřou o sebe, že se celý můj svět rozzáří, když se ti dívám do očí, že si přijdu jako na obláčku, když se směješ mým hloupým vtipům. Vím, že k tobě cítím hodně a možná ještě víc. Vlastně ani netuším, jak bych si něco takového mohl na místě vycucat z palce, i kdybych chtěl sebevíc. Já bych to totiž nedokázal. Protože lhát o tobě se mi nechce - už ne. Takže ti to ještě jednou zopakuji, Kim Seungmine," přikročím k němu tak blízko, až mě jeho dech hřeje na tváři, "miluji tě. Miluji tě již léta a nehodlám se tě jen tak vzdát. A klidně budu i bojovat za to, abych tě měl nadosmrti po boku."

Těch pár vteřin ubíhá jako hodiny. Vločky se mu zachytávají ve vlasech, vítr splétá má slova do provazu, jenž je následně smotán do klubka a odhozen kamsi pryč do hlubin nekonečné nicoty, v nichž se rychle utopí, nasaje ony nepotřebné vody a nechá se jimi pohltit. Mé planoucí oči se dívají do těch jeho - nezaujatých, chladných, snad až znuděných.

Odstoupí. "Plácáš nesmysly, Hyun-"

"Tak mě nech ti dokázat, že jsem seriózní."

"Proč bych to dělal?"

"Protože kdybych ti byl ukradený, nenabídneš se jako můj doprovod."

"Vždyť bydlíme dvě ulice od sebe-"

"I tak jsi mohl zůstat a nechat mě jít. Ale ty ses rozhodl ostatní opustit, abys měl jistotu, že domů dorazím v pořádku. Věřím, že aspoň trochu ti na mně záleží."

"A proto bych tě měl nechat honit se za něčím, co není reálné?"

"Ne." Hrdě pozvednu hlavu, s širokým úsměvem se mu zahledím do tváře. "Proto bys mě měl nechat dokázat ti, že nelžu. Chci ti ukázat alespoň něco z toho, o co přicházíš. Copak ty nejsi ani trochu zvědavý?"

"Upřímně? Ne. Však jsme se o tom bavili - za mě je láska ztráta času a úsilí. Navíc... Ano, zajímám se o tebe, ale protože jsi můj kamarád, Hyunjine. I kdybych tě nechal něco zkusit, nikam to nepovede. Je to předem prohraný boj-"

"Není, pokud jsem odhodlanější."

Krátce si mě změří pohledem, než se rozejde dál. "Víš ty co? Pro mě za mě si dělej, co chceš. Ale byl jsi varován."

Světýlka obtočená kolem okapu domu vedle nás se divoce rozblikají, zatímco se mi v ústech rozlije sladká chuť. Vidím naději, blýská se a mává na mě z dálky. A já gesto za běhu opětuji.

Doženu Seungminův krok, v hlavě spousty nápadů.