Sebastiana probudilo otravné zvonění zvonku u dveří. Chvíli si myslel, že je ráno, a zvoní mu budík, ale následně si uvědomil, že je odpoledne a má k němu přijít Kayleb.

„Jo, už jdu!“ zakřičel unaveným, ochraptělým hlasem a vysoukal se z peřiny. Mírně kulhavým - a lehce nejistým - krokem se vydal směrem ke kuchyni, ke vchodovým dveřím.

„Kdo je?“ zeptal se.
„Zloděj.“ rozesmál se někdo, kdo stál za dveřmi.
„Lituji, ale o zloděje ve svém bytě nemám zájem.“ nasadil Sebastian zklamaný tón.
„A když řeknu, že nejsem zloděj?“ zjišťoval své možnosti neznámý.
„Proboba, Kaylebe, nezdržuj, já sotva stojím.“ rozesmál se Sebastian, až se rozkašlal.
„Kde jsi vzal, že se jmenuji Kayleb, člověče?“ zlobil se ten za dvermi.
„Podíval jsem se kukátkem a poznal jsem tě, třeba?“ navrhoval majitel bytu.
„A třeba taky ne.“ odporoval návštěvník.
„Nech toho, vážně.“ smál se Sebastian.
„Tak mi to s tím kukátkem dokaž. Dokaž, že jsem Kayleb, či jak jsi mě to nazval.“ rozhodl.
„Fajn.“ vydechl tmavovlasý.

Návštěvník, čekající na chodbě, se zamračil - čekal, co Sebastian udělá.

Najednou se ozvalo hlasité cvak a dveře se otevřely. Z nich vykouknul rozcuchaný Sebastian ve vánočním svetru. Měl kruhy pod očima a pokožku měl nezdravě bledou: „Ahoj, Kaylebe. Dělej, pojď dál, nebo se vážně neudržím na nohou.“ oznámil.
„Jasně, už jdu.“ přitakal Kayleb. Sebastian více otevřel vchodové dveře, aby mohl host projít.

Kayleb si sundal čepici, takže už nic nezakrývalo jeho světlé vlasy. Kabát si pověsil na věšák a následoval Sebastiana směrem do obýváku.

Sebastian si všiml, že má také vánoční svetr. Sám pro sebe se usmál a pokynul Kaylebovi, aby se posadil.

Tak, je tady kapitola za včerejšek. Dnes vyjde ještě jedna - za dnešek.
Sewenth ✨