Tento den byl zvláštní už jen tím, že nesněžilo. Během posledních několika dní se to ještě nestalo. Sníh na ulicích pomalu tál - díky mírnému dešti, který padal z nebe - už od brzkého rána.

Sebastianovi se nechtělo vstávat. Rytmické bubnování kapek o okenní parapet ho uspávalo. Nakonec se ale rozhodl vstát. Musel jít nakupovat, protože zásoby jídla v jeho bytě se ztenčovaly.

Jelikož zvládal uvařit sotva těstoviny, tak bylo co říct, že stále žil, jelikož jeho kulinářské schopnosti nikdy obstojné nebyly.

K snídani vypotřeboval zbytek jogurtu, oblékl se, popadl deštník, peníze, klíče a vyrazil.

Po chvíli dospěl k závěru, že je zbytečné chodit do velkého supermarketu, takže zamířil k nejbližším potravinám. Zbývalo mu ujít posledních pár desítek metrů, potraviny měl na dohled.

Když došel k potravinám, chystal se zavřít deštník, aby v obchodě nepřekážel. Ale cestu mu nezkřížil nikdo jiný, než Kayleb.

„Ahoj,“ usmál se.
„Čau, vypadá to, že se potkáváme snad všude.“ divil se Sebastian.
„Karma!“ vykřikl Kayleb, až se za ním několik lidí z ulice ohlédlo.

Jelikož oba stáli ve dveřích a blokovali, rozhodli se vejít. Kayleb si ale všiml Sebastianova deštníku.
„To. Je. Dokonalý.“ oznámil a rukama stále ukazoval na Sebastianův deštník. Byl duhový. Byl to deštník... S gay vlajkou.
„Díky.“ usmál se majitel deštníku.
„Hele, nechceš mi ho dát?“ ptal se nenápadně Kayleb.
„No... Počkej, přemýšlím... Ne.“ rozhodl se Sebastian.
„Tak to mi nevyšlo. Nevadí, no. Fakt je dokonalej.“ opakoval blonďatý.

Sebastian zjistil, že vlastně ani neví, co má nakoupit. Takže vzal od všeho něco. Kayleb mezitím sháněl dvoulitrové mléko.
„Počkej, proč chceš právě dvoulitrový?“ divil se Sebastian.
„Protože litrový je moc malý.“ vysvětloval Kayleb.
„Tak si kup dvě litrový?“ navrhoval tmavovlasý.
„To mi nedošlo, díky!“ usmál se Kayleb a spěchal pro dvě litrová mléka.

Když zaplatili, tak vyšli ven, kde Sebastian opět otevřel svůj duhový deštník. Kayleb dostal další záchvat, což znamenalo, že pouze stál na místě a gestikuloval směrem k deštníku.
„No nic, asi budu muset jít.“ zamračil se Kayleb, když přestal zírat na onen deštník.
„Taky bych měl jít.“ přitakal Sebastian.
„Tak ahoj, neumři, nechoď do nebe, nechoď do pekla, čau. Ale vlastně... Mám nápad! Nechceš se u mě někdy zastavit?“ těšil se Kayleb.
„Jasně, rád se stavím! Ahoj!“ mával Sebastian.

A tak se oba rozešli směrem k místu, kde bydleli. O chvíli později začalo znovu sněžit.

A kdo zítra píše test z matiky? Já! A kdo ani neví z čeho? Já! A kdo se na něj neučí? Já! A kdo dostane pětku? Já!
Hehehe... Názory (na kapitolu/na příběh)?
Sewenth ✨