Sebastian a Kayleb se dohodli, že se setkají právě dnes. Domluvili si sraz v půl šesté v parku, kde se rozhodnou, co podniknou, kam zajdou.

Sebastian byl celý den nesvůj. Nevěděl, co má od srazu s Kaylebem očekávat. Nechtěl si nic nalhávat, Kayleb ho zaujal. Byl nešikovný, pořád byl mimo, ale také byl hrozně vtipný a... Roztomilý? Ty jeho skoro černé oči v kontrastu s nejdokonalejšími blonďatými vlasy, jaké kdy viděl, působili dokonale. Bylo roztomilé i to, jak narážel do sloupů.

Ale přesto k němu necítil nic převratného. V podstatě ho neznal, ale chtěl ho poznat.

-

V půl šesté už Sebastian stál u menší fontány, kde měl s Kaylebem sraz. Jak se ukázalo, Kayleb nebyl tak nedochvilný, jak si Sebastian myslel. Přišel pouze o pět minut později.
„Ahoj,“ usmál se Kayleb a pohodil svými blonďatými vlasy.
„Čau.“ odpověděl vážně Sebastian.
„Děje se něco?“ zeptal se příchozí.
„Ne.“ oznámil Sebastian a rozesmál se.
„Už jsem se lekl.“ oddechl si Kayleb.

„Hele, kam bys chtěl jít?“ zeptal se Seabstian. V zelených očích se mu odráželo světlo malé, pouliční lampy.
„Je mi to úplně jedno, ale mám hlad.“ přiznal Kayleb.
„Půjdeme na sushi!“ vykřikl tmavovlasý.
„Jo!“ usmál se nedochvilnější ze dvojice.

-

Večeři si oba moc užili. Ještě dlouho poté, co vyšli z restaurace, se smáli tomu, co řekla jedna servírka. Nazvala je krásným mladým párem a doporučila jim romantické menu.

Kayleba napadlo, ať si ještě na chvíli sednou na lavičku v onom parku s fontánou.
„No, já nevím, jestli je to dobrý nápad.“ pochyboval Sebastian.
„Proč?“ divil se.
„Chce se mi hrozně spát.“ přiznal tmavovlasý a na důkaz svých slov si zívnul.

„No dobře, tak běž domů, ale jakmile to půjde, tak jdeš se mnou autisticky sedět na lavičku!“ svolil Kayleb.
„To si můžeme jít rovnou sednout za mříže.“ rozesmál se Sebastian.
„Lavička je lepší,“ usoudil chlapec s blonďatými vlasy.
„Taky si myslím.“ souhlasil druhý.

Rozloučili se spolu a každý se vydal směrem ke svému domovu, avšak Kayleb Sebastiana ještě zastavil: „Nezapomeň, nesmíš umřít, jít do nebe, jít do pekla.“ připomenul mu.
„Rozkaz.“ zasalutoval Sebastian, usmál se, setřásl si sníh z ramen a odešel.

Ha! Další díl je tady. Docela mě udivuje, že zatím stíhám každý den něco napsat. (Ne, nemám to předepsaný dopředu, to by nebyla výzva :D).
Sewenth ✨