Několik dní si Sebastian užíval zimní, vánoční atmosféru. Nic špatného se mu nedělo, dárky už měl všechny nakoupené, všechno v pohodě.

Jednoho dne šel přes přechod ze školy, na zelenou. Jedno auto ale jeho snahu o dodržování pravidel nesdílelo, protože kolem něj na červenou projelo takovou rychlostí, že mu pocákalo kabát sněhovou břečkou ze silnice.

Sebastian si povzdechl, ale co měl dělat. Rozhodl se si pospíšit, aby byl rychleji doma.

Když byl skoro u domu, uslyšel nějakou ránu - otočil se a uviděl toho kluka, kterému zachránil život, jak narazil do lampy. Sluchátka měl samozřejmě v uších, ale ani to nebyla výmluva, proč narážet prakticky do všeho.

„Sebastiane... Jsi to ty?“ zeptal se kluk, když vstal a poněkud nejistě došel k Sebastianovi.
„Jo. A ty jsi pořád stejně blbej. Narazit do lampy?“ rozesmál se dotazovaný.
„No jo, asi jsem vážně vadnej. Vlastně jsem se minule ani nepředstavil, sory jako. Jsem Kayleb.“ usmál se a natáhl k Sebastianovi ruku.
„Já jsem Sebastian, jak už víš.“ pousmál se kluk se špinavým kabátem a potřásl si s ním rukou.

„Hele, Kaylebe, já už budu muset jít.“ oznamil Sebastian.
„Taky bych měl jít. Ale slib mi, že napíšeš na číslo na tý vizitce, kterou jsem ti dal.“ rozhodl Kayleb.
„No... Tak dobře?“ koktal Sebastian.
„Dle tvého výrazu soudím, že jsi ji ztratil.“ zamračil se Kayleb.
„Ty to víš?“ divil se.
„Ne, nevím, to byla pouhá dedukce. Ale teď už to vím určitě.“ rozesmál se Kayleb.
„Tak mi můžeš dát novou.“ usmál se Sebastian.
„No, neříkám, že mě psychicky nezranilo, že jsi ji ztratil, ale tady máš novou.“ natáhl k němu Kayleb ruku, zatímco parodoval infarkt.

„Díky.“ špitl Sebastian a setřásl si z tmavých vlasů poprašek sněhu.
„Nemáš zač, napiš, neumři, nechoď do nebe, nechoď do pekla. Čau.“ oznámil Kayleb s naprosto vážným výrazem.
„Pokusím se.“ usmál se Sebastian a naposledy klukovi zamával.

Hehehe.... Je tu nová část 🌲.
Sewenth ✨