Sebastian stál u poslední křižovatky a čekal na zelenou, když náhle uviděl kluka, který si to se sluchátky v uších štrádoval přímo pod kola tramvaje - samozřejmě na červenou.

„Uhni!“ křičel. Neznámý chlapec ho však buď ignoroval, nebo neslyšel.
„Hej, vypadni odtamtud!“ řval. Ostatní se na něj ohlíželi, ale to, že někoho za chvíli zajede tramvaj, je nechávalo chladnými. Nebo si nebohého kluka ani nevšimli.

Ale Sebastiana to chladným nenechávalo. Nerozmýšlel se a rozeběhl se přes silnici, jedoucí auto na něj zatroubilo, ale on se nezastavil ani neomluvil a vší silou narazil do chlapce se sluchátky. Učinil tak právě včas, protože jedoucí tramvaj začala pískat a troubit, jelikož zabrzdit by už nestihla.

Zadýchaný zachránce dotáhl skoro mrtvého kluka na chodník a tam spustil: „Co jsi to sakra dělal? Mohlo tě to zabít, ty idiote!“
„Děkuju.“ usmál se neznámý kluk.
„Slib mi, že si příště budeš dávat pozor.“ naléhal Sebastian.
„Tobě na mně nějak záleží, ne? To ses do mě zamiloval hned na první pohled? Já jako vím, že jsem okouzlující a tak, ale přesto -“
„Jde mi o to, aby nikdo zbytečně neumřel.“ přerušil jeho monolog.
„Aha. No, kdyby sis to rozmyslel, dej vědět! A ještě jednou díky za záchranu... Teď jsem tě měl oslovit jménem, abych své větě dodal na vážnosti. Jak se tedy jmenuješ?“ vyptával se chlapec se sluchátky.
„Jsem Sebastian.“ oznámil zachránce.
„Tak díky, Sebastiane.“ usmál se kluk a vrazil mu do ruky nějaký papírek, podezřele připomínající vizitku. A odešel.

Sebastian tam zůstal překvapeně stát s vizitkou v ruce a pozoroval vzdalujícího se kluka, na jehož záda se snášel sníh. Sledoval kluka, kterému zachránil život.

Moc mě baví tuhle knihu psát :D názory?
Sewenth ✨