„Kdo jsi?"

Jenom se na mě usmála. Bylo v tom něco smutného. Osamoceného. „Záleží na tom?"

Chtěla jsem říct, že ano. Chtěla jsem říct, že bych ráda znala ženu, o níž se mi každou noc zdá a která okupuje mé myšlenky i přes den.

Ale nemohla jsem se k tomu přimět, protože měla pravdu.

Záleželo na tom?

„Kde to jsme?" zeptala jsem se tedy místo toho.

Obrátila svou tvář ke slunci. V jeho světle se její kůže zdála až alabastrově bledá, křehká jako sněhové vločky. „Říkám tomu snová realita. Místo na pomezí představivosti a skutečnosti."

„Proč jsem tady?"

„To," vydechla, „je záhadou i pro mne."