Pomalu, nejistě jsem svěsila ruce podél těla. Jako kdyby se všechno kolem mě na okamžik zpomalilo, jako kdyby svět samotný zastavil. „Cože?"

„Tohle nejde." Udělala další krok dozadu, dál ode mě. „Každá jsme z jiného světa. Potřebuješ si najít někoho, kdo s tebou může být jak v noci, tak přes den. A to já nejsem."

„Ne," sykla jsem. „Ne, Snářko, o tom ty nerozhoduješ. Miluju tebe, jsem šťastná s tebou!"

„Je mi to líto," špitla. „Je mi to tak strašně líto."

„Tak to nedělej," prosila jsem. „Zůstaň se mnou. Nevzdaluj se."

Po tvářích jí stékaly slzy a já cítila, jak se mi rozpstřuje vidění. „Nemůžu." Hlas se jí zlomil. „Sbohem, deliciae."

Vztáhla ruce mým směrem a mě pohltilo bílé světlo.

V další chvíli jsem se s hlasitým, srdcelomným výkřikem probudila.