„Och."

Přestože jsem nad Snářkou přemýšlela celý den, nedošla mi jedna věc.

Nedošlo mi, že ona svými schopnostmi vnímá všechny moje pocity.

Došlo mi to, když jsme stály tváří v tvář a ona na mě zírala s ústy pootevřenými a nevěřícím výrazem. „Ty mě mil –"

„Jo," přerušila jsem ji vpůli věty. Krátce, neklidně jsem se zasmála ve snaze zahnat ten plíživý pocit nejistoty a zahanbení, který mě šimral po kůží. „Jo, řekla bych, že ano."

Zalapala po dechu. „Ale – ale jak bys –"

Vzdychla jsem a uchopila její ruce do svých. „Úplně normálně, Snářko," špitla jsem. „No tak. Přičaruj nám naši louku a potom nahlédni do mé hlavy. Vím, že to dokážeš."

Váhala, viděla jsem jí to na očích. A pak, k mé neskutečné úlevě, pomalu, váhavě přikývla.