To uvědomění mne zasáhlo jako blesk z čistého nebe. Paralyzovalo mě, ochromilo natolik, že ani o pár hodin později jsem nevěděla, co dělám, a nechala své tělo pracovat čistě automaticky.

Z tohoto podivného transu mě vytrhlo až dvojí zaluskání před mýma očima. „Vnímáš mě?" zeptala se moje kolegyně. „Už pět minut na tebe mluvím a ty neodpovídáš."

„Jsem zamilovaná do Snářky," vyhrkla jsem místo odpovědi a okamžitě zatoužila si za to nafackovat.

Kolegyně se na mě nechápavě podívala, pak pomalu přikývla. „Nevnímáš, chápu. Myslím, že už... radši půjdu."

Sledovala jsem, jak odchází, a pak si s tichým zaskučením složila hlavu do dlaní.

Věděla jsem, že je to pravda. Prostě jsem to cítila.

Nemohla jsem se dočkat večera.