Nevěděla jsem, co říct. Zoufale jsem si přála, abych se probudila, ale moje tělo zrádně neposlouchalo.

„Ptala jsem se," pokračovala Snářka pomalu, „co děláš, protože ačkoli jsem tohle už viděla v mnohých snech, nikdy jsem to nepochopila. Lidé tomu říkají polibek, myslím." Opatrně sundala svou dlaň z mých úst a olízla si rty. „Nikdy jsem to nezažila. Ani jsem neměla tu potřebu. Ale tohle... je to překvapivě příjemné."

„Takže... takže ti nevadí, že jsem tě políbila?" špitla jsem. Netroufala jsem se zeptat, jestli jí nevadí i ten zbytek.

Netroufala jsem se zeptat, jestli to znamená, co si myslím.

„Nevadí." Usmála se na mě a její úsměv svou zářností převážil hvězdy a galaxie svítící kolem nás. „A stejně tak by mi nevadilo, kdyby se to opakovalo."