Zpočátku jsem ji neviděla.

Ale abych se přiznala, myslím, že i kdyby stála přímo přede mnou, tentokrát bych si jí nevšimla.

Protože jsem nestála na známé louce.

Místo toho se kolem mě rozprostíral širý vesmír a já jako bych stála v jeho samotném středu. Neprostupnou temnotu nahrazovaly samostatné bělavé hvězdy nebo různobarevné galaxie, které jako by mi vysávaly vzduch z plic.

„Čarokrásné, že?" ozvalo se šeptem po mém boku.

Věděla jsem, že bych se měla otočit a omluvit se jí, ale nemohla jsem se přinutit od toho výjevu odtrhnout oči. „Co je to?" vydechla jsem.

„Tatáž snová realita, jíž vídáš každou noc. Jenom ve své skutečné, neupravené podobě."

Teď už jsem se na ni podívat musela, i kdyby jenom abych na ni mohla nevěřícně zírat. „Snářko –"

„Pššš." Přitiskla si prst na ústa a ačkoli pohled upírala do dálky, rty se jí roztáhly do nepatrného úsměvu. „Vím co chceš říct, ale slova nejsou potřeba. Myslím, že už to začínám chápat, takže prosím... jen se dívej."

Jak bych jí tohle přání mohla nesplnit?