V šedavých očích se jí zatřpytily slzy a jako odštěpky malinkatých diamantů jí stékaly po tváři. „Protože mám strach," špitla. „Mám strach, že až zjistíš, kým skutečně jsem, opustíš mě. A já nechci... nechci být znova sama."

Něco ve mně se při těch slovech zlomilo. Cítila jsem, jak mi srdce splašeně duní v hrudi, až skoro hrozilo, že si prorazí cestu skrz, a v uších mi zurčela krev.

Protože jsem chápala. Věděla jsem přesně, jaký strach jí cloumá. „Jsou věci, které o mně nevíš ani ty," zachraptěla jsem. „Věci skryté tak hluboko v mém podvědomí, že ses k nim navzdory svým schopnostem nedostala."

Letmými dotyky prstů jsem jí setřela slzy z tváří a jen tak tak neucukla nad kontrastem, jaký její horká pokožka a mé studené ruce způsobily.

„Už mi nikdy nelži. Prosím."