„Ptáš se, proč si vše pamatuješ tak jasně, že? Ptáš se, proč máš pocit, jako kdybys tohle všechno zažívala doopravdy, jako kdybys ani nesnila."

Mlčela jsem a čekala, až bude pokračovat sama.

„Nejsem z vašeho světa. Tohle," mávla rukou, poukazujíc na louku, „je můj svět. Sny jsou můj svět.

Vstupuji lidem do snů. Z krásné idylky mohu udělat noční můru, a z děsivých vidin zase veselou scénu.

Lidské sny jsou má práce. Mé poslání, můj úděl a můj domov. Nemohu je opustit."

„V životě jsem o tobě neslyšela."

Zamrkala, její bouřkově šedé oči se upíraly do mých a já bych přísahala, že mi viděla až do duše. „To protože mne nikdo jiný neviděl. Obvykle se před lidmi skrývám."

„Tak proč ses ukázala mně?"