Zatajila jsem dech, protože jsem neznala odpověď.

Měla pravdu. Nemohla si být jistá – ale copak si někdo kdy mohl být jistý?

„Nevím," přiznala jsem šeptem. „Asi nemůžeš. Ale když to nezkusíš, když mi nedáš šanci, pak nemůžu dokázat, že jsem skutečná. Že nikam nejdu a zůstanu s tebou."

Naklonila jsem se k ní, až nás od sebe dělily pouhé centimetry. „Nemám důvod odcházet, Snářko," špitla jsem. „Tak mi prosím dovol –"

Nestihla jsem dokončit větu, když mne ze spánku probudil už nepochybně pár vteřin vyzvánějící budík.

Vystřelila jsem do sedu, lapajíc po dechu. „Ne," zasykla jsem. „Ne, ne, pitomá práce!"

Ach ne.

Prosím. Prosím, doufám, že tě dneska znova uvidím.