Nechtěla jsem se ptát.

Netoužila jsem vědět, jaké to je, trávit celý svůj dosavadní život – svou dosavadní existenci o samotě. Jaké to je být vždy přehlížená, nikdy ne důležitá natolik, aby si kdokoli všiml.

Nepotřebovala jsem, aby se sny změnily v noční můry, ani aby mne svírala úzkost pokaždé, kdy na Snářku pomyslím.

Nechtěla jsem se ptát, jak to, co mne trápilo pouhých pár let, byla ona schopna přežít dekády, staletí – milénia.

Až moc dobře jsem chápala, co znamená cítit se osamělá, přestože stojím v hloučku lidí.

Nechtěla jsem se tak cítit. Nechtěla jsem, aby si tím ona musela nadále procházet.

Když jsem svýma očima vyhledala ty její, měla jsem v hlavě jen jediný cíl. „Vyprávěj mi."