Melanie Ewe měla opravdu kuriózní historku, se kterou se podělit.

Dívka hledala dvacátého sedmého srpna devatenáct set dvacet čtyři v pracovně svého zaměstnavatele knihu o vaření, kterou si vyprosila kuchařka. První knihu, tloušťkou podobnou kuchařské bibli, Melanie popadla a s myšlenkou na kuřátko, které mělo být připraveno na oběd podle receptu, zaprášenou knihu otevřela. A zrovna na té straně byl postup na pečené kuře! Samou radostí věc popadla a hrnula se s ní ze schodů.

,,A co je na tom tak neskutečně velkolepého?" nakrčil jsem posměšně nos.

Melanie mávla rukou. ,,To ti dojde za chvíli, až uvidíš ty spojitosti," prohlásila plná energie pokračovat dál.

,,To kuře, co jste upekly, bylo to kouzelné kuře?" zkusil jsem ještě. Dočkal jsem se jen nevrlého pohledu.

Kuchařka byla těžká bichle, Melanie podle všeho napadlo, jak by se tak těžké brožury daly předělat do menší podoby. V tom jí kniha na schodech vypadla z rukou a otevřela se na náhodné straně. A dívka spatřila barevné kreslené obrázky podélných displejů, které neznala a co obsahovaly všechnu moudrost světa. Vše v jediné malé krabičče. Pomyslela na budoucí časy a na to, jaké to asi bude například po přelomu tisíciletí. Budou takové krabičky už vynalezeny, nebo ještě dříve? Vrátila se do dlouhé úzké pracovny. Brožura si zasloužila bližší prozkoumání.

Bylo nanejvýš divné, že kniha neměla jedno téma, jeden obsah. Stránky se měnily podle toho, jak je Melanie otáčela. Přesněji, podle toho, na co zrovna myslela, což si s úlekem uvědomila. A pak, když vypátrala přibližné ovládání, si vysnila dobu pár let po zahájení roku dva tisíce, ve stejném městě, kde žila. Chtěla se jen podívat na obrázky, jenže jak se zvědavě nakláněla nad knihou, na které byl titulek Rádi cestujete? Poznejte Willowský park! pramen vlasů jí dopadl doprostřed článku. Odhrnula ho a zavrtěla hlavou. Měla jinou práci než koukat do divné knihy. Zvedla se a nechala knihu knihou na stole. Potom otevřela dveře. A pak je musela rychle zabouchnout. Něco se na jejím světě změnilo. Všechno bylo mladší a modernější. A pak ji uviděl ten černě oděný kluk - já.

Hvízdl jsem. ,,Tak tohle už zajímavý je. A praštěný - stejně ti dáme nejdřív vyšetřit hlavu," pronesl jsem a sledoval její pobouření.

,,Všechno, co říkám, je pravda, přísahám při tom kuřeti," rozmáchla divoce rukama. ,,Tohle je budoucnost, že ano? Toho se musí nějak využít! Můžu do své doby donést léky a nové nápady..." zarazila se, když spatřila, jak se na ni dívám.

,,Nic si odsud neodneseš. Vždyť ani nevíš, jestli se vrátíš," upozornil jsem. Mezi prsty jsem promnul pramen svých vlasů. ,,Máš tu knihu s sebou? Musíme tě dostat co nejrychleji zpátky. Nechci tady holku z minulosti. Vědět budoucnost je ta největší blbost, jakou může člověk zjistit.

Věř mi, že nechceš znát všechno, co tě potká, i kdyby to bylo plné úžasných věcí. Protože v každém životě je i bude krom vší té radosti i spousta bolesti a nad tou když se zamyslíš, přemůže v tvé mysli všechny hezké vyhlídky. A proto ti říkám, že tady musíš vidět a znát co nejmíň," dokončil jsem myšlenku.

Melanie vykulila oči. ,,Ale já nechci znát svůj život. Chci jen vědět, jestli se vyplatí budovat odkaz pro další generace, pomáhat chudým a jaké instituce pro společnost založit. Jestli máme spíš železo vytěžit a postavit průmysl na lepší stroje, nebo ho nechat na později. Máme obydlovat Grónsko? Vyplatí se cesta na Měsíc? To chci vědět, abychom se mohli poučit."

Zvedl jsem obočí. Fascinovalo mě, jak moc myslí na lepší časy pro společnost. Co jí do toho bylo?! Chtěla se stát političkou nebo aktivistkou za životní prostředí, stejně jako nejmenovaná švédská studentka? Jenže můj názor na svět byl jeden - zkažený, zkažený, zkažený. Včera i dneska, den ode dne horší. Dost mě to trápilo, ale věděl jsem, že společnost nemůžu znovu vychovat nebo svět dát do pořádku. Mohl jsem udělat drobnost, která povede k lepšímu životu ostatních i mě, protože já byl částí lidstva, ale rozhodně ne Zemi uzdravit od nemocí a zla. Ani Melanie to neudělá. Jen ztropí zmatek lidem v hlavách. A já budu žít v tisíckrát horší společnosti, než jaká je teď. Protože ona žije v historii a ovlivňuje kvůli tomu moji budoucnost.

Zamyslel jsem se. Napadla mě ta věc s babičkou. ,,Ještě jedno," přitáhl jsem Melaniinu pozornost zpět na sebe. ,,Proč si tě má babička vybavovala jako svoji matku?"

Melanie se zarazila. ,,Nemám tušení."

Zamračil jsem se. ,,Ale máš. Anebo možná ne, ale vím, jak to zjistit." Došel jsem do ložnice pro veliké album. ,,Jmenuješ se Melanie Ewe Monti... Narozená..." počkal jsem na její odpověď, ,,dvacátý druhý rok minulého století... Tý jo, to bych nechtěl," poznamenal jsem a začal listovat v albu hezky od začátku.

Zarazila se. ,,Proč ne? Co je na tom roku špatného?" nechápala nic.

Podíval jsem se jí upřeně do očí. ,,Protože bude válka, no ne?" Asi jsem si to neuvědomil. Že i když je Melanie tady, neví nic o historii, protože pro ni je to stále ještě budoucnost.

S otevřenou pusou na mě zírala. ,,Vždyť válka už byla," hlesla.

No nic, stejně už jsem to zkazil. ,,No jistě, že byla. A ještě jedna bude," ujistil jsem ji s chabým úsměvem. Nechal jsem jí, ať to v klidu vstřebá, moc se jí to nedařilo. Ale já už měl, co jsem potřeboval. Velikou fotografii rodinné sešlosti v roce devadesát dva, kde se konečně vyskytlo její jméno hned pod obrázkem. Pátral jsem po ní na obrázku. Až jsem si přečetl popisek. Babička Melanie Ewe Lonstley, sedmdesát let, oslava. Měla sice jiné příjmení, zřejmě v důsledku svatby. Spatřil jsem ji a rozesmál se, při pomyšlení, že jí tuhle fotku ukážu. Tohle vůbec nebyla Melanie.

Vztekala se. ,,Co tam máš? Jsem tam špatně vyfocená?"

,,Spíš ve špatném období, řekněme. Je ti tam o dobrých padesát let víc!" podsunul jsem jí album pod nos.

Zalapala po dechu. ,,To nejsem já!" zavřeštěla a přečetla nahlas popisek.

,,Ale jsi," popichoval jsem ji. ,,A tvoje narozeninová párty. No teda, vy jste to museli rozjet, aspoň v domě seniorů," smál jsem se jako už dlouho ne.

,,A kdo je ten stařík vedle?" Melanie zbledla jako stěna.

,,Asi praděda," konstatoval jsem a nato dostal prudkou ránu do hlavy albem. Když jsem se probral, měl jsem před očima mžitky. Melanie stála v kuchyni a přehrabovala se v šuplících.

,,Hledám ostrý nůž," informovala mě.

Vyskočil jsem na nohy, až se mi zatmělo. ,,Neblbni," prohlásil jsem. ,,Třeba to v mládí byl docela štramák..." vysloužil jsem si tak akorát vzteklý pohled. Až teď mi došlo, že to myslí dost vážně. ,,Melanie... Ty máš ještě celej život před sebou... Nemusíš se bát stáří. A navíc, důchodci jsou pořád strašně cool," chlácholil jsem ji.

Podívala se na mě s vlhkýma lítostivýma očima. ,,Až budu mít knihu u sebe, schválně zkusím myslet na sedmdesátiletého tebe. A pak se budu smát zase já..."

No, teď zrovna spíš brečela. Zabořila mi tvář do kabátu a já ji pomalu objal. Nic takového už jsem dlouho neudělal - většinou jsem znal důvěrněji tak maximálně pár holek z ulice, které mi za tu drobnou aférku ani nestály. A já za to nestál jim, nebo tak se alespoň tvářily.

Ale pak jsem Melanii pustil a ustoupil o krok. ,,A víš, co je na tom to nejlepší?" roztáhl jsem koutky v úsměv. ,,Že jsi má prababička," uvedl jsem na scénu svůj objev.

Zakuckala se. ,,Tak to mě podrž. Moje pravnouče je takovej fracek..."

Lehce jsem jí praštil pěstí do ramene. ,,Nejsem takovej! Spíš mě děsí, že jsem momentálně starší než moje prabába!"

Dotáhl jsem ji k zrcadlu v chobě, které se táhlo přes půl stěny. Dívali jsme se na svůj odraz a bylo to hodně zváštní. Melanie byla o ramena nižší něž já, já vypadal moderněji, ona jak z muzea.

Rozkašlal jsem se a nemohl se zastavit. Trochu starostlivě na mě hleděla. ,,To nic - to je jen z toho dojetí, víš?" chraptěl jsem. Spíš z těch cigaret.

,,Musíme najít způsob, jak tě vrátit," poznamenal jsem hned na to a zapínal si černý kabát. I ona se navlekla do tenkého svetříku.

,,Musíme hned teď?" otázala se ještě jednou.

,,Tak jistěže. Představ si, že ti ubíhá čas v té tvé minulosti. Kdyby ses vrátila až zítra, už by po tobě svolali pátrání."

S tím už se spokojila. Vystrčil jsem ji ze dveří, zamknul a vyšel na ulici. ,,Tak. Je na čase zapnout mozkovny."