Když jsem tím samým parkem procházel za pár dní znovu, vzpomínal jsem. A nemohl jsem tvrdit, že bych je tu opět neočekával.

Někdo mě v tu chvíli překvapil ze zálohy.

Cizí ruce zakryly mé oči a já se chvíli marně bránil je strhnout. Do uší mi přitom zněl dívčí veselý smích. ,,Melanie!" vyhrkl jsem ještě dříve, než se mi podařilo se vysvobodit a když jsem se otočil, opravdu tam stála.

Ukusoval jsem z jejích už proslavených sušenek, které sice pekla její hospodyně, jak sama řekla, ale i tak, a velmi překvapeně a soustředěně jsem sledoval malou Winnie, jak nachází stabilitu na svých vratkých nožkách a zkouší se posunout vpřed. Jakmile to Melanie uviděla, obličej se jí rozzářil a dala před svoji svěřenkyni ruce, aby ji mohla zachytit, kdyby se svalila.

Byl jsem zmatený. Od mé malé sestřičky Brooke jsem moc dobře věděl, jak dlouhý přechod je mezi lezením po čtyřech a prvními krůčky! Ona však tuto úroveň překonala za méně než týden. Vytáhl jsem telefon a rozhodl se tento významný okamžik zachytit za Melanie Ewe, které neměla volné ruce, aby mohla natáčet.

,,Jak je to jen možné?" nechápal jsem. Melanie mi věnovala dlouhý vážný pohled, ale nic neříkala, jen zmateně zírala na telefon. Toho jsem si poprvé nevšiml.

Rozhodil jsem pažemi. ,,Mé sestře trvalo čtvrt roku, než se z opírání o nábytek odhodlala k chůzi a Winnie se během šesti dnů naučila stát i chodit? Minule sotva lezla po čtyřech!" Vrhl jsem na její chůvu rozhořčeným pohledem. Malinká Winnie navíc byla mnohem větší holčička, než jsem se pamatoval a také její obličej se výrazně změnil.

,,Jak je to možné, Melanie?" opakoval jsem, ale chtěl jsem vědět více věcí, které mě udivovaly. ,,Proč se na mobil díváš, jako bys ho viděla poprvé, proč tvé dítě se vyvíjí čtyřikrát rychleji než všechny děti, co znám?!" Můj hlas nezněl nijak agresivně, jen napjatě a zmateně.

Melanie Ewe zarytě mlčela. ,,Víš, Kaegane," začala pomalu, ,,sice ti do toho nic není, ale pokusím se to objasnit, když to tak moc chceš vědět." Měla pravdu. Pletl jsem se do věcí, po kterých mi nic nebylo. ,,Představ si, že by ses ocitl někde, kde to vůbec, ale absolutně vůbec neznáš. Co bys udělal jako první?"

Chtěl jsem jí říct, že bych se začal ptát lidí kolem, anebo bych si to našel v přístupných zdrojích, ale došlo mi, že v prvním případě bych vypadal jako blbec, v druhém bych zřejmě jako Melanie neměl mobil, abych si to zjistil přes internet.

,,Půjčila jsem si knihu z knihkupectví," poradila mi Melanie. ,,Hledala jsem text, kde by mi poradili, co se nosí a jak co funguje v této době."

,,Době?" podivil jsem se. ,,Myslel jsem, že si se zmiňovala o neznámém místě."

Rozhodně zavrtěla hlavou. ,,Ne, opravdu říkám v době."

Zavřel jsem oči. Právě mi docházelo, za koho se Melanie Ewe pokládá. Ta myšlenka byla nerealistická a praštěná, ona však zároveň nebyla blázen, musel jsem jí brát vážně. Podíval jsem se na ni se zvednutým obočím. ,,To jsi jako z minulosti? Ale jak...? To byl nějaký experiment? Zmrazili tě živou a teď jsi se probrala? Za jaký čas?"

Rozesmála se. ,,Ne, rozhodně nejsem rozmražené kuře," opáčila. ,,Máš moc otázek."

,,Mám jich tisíc," odpověděl jsem s vážnou tváří, avšak stále nevěřícný ohledně Melaniina výroku."

,,Máš sice tisíc otázek, ale já ti je nezodpovím," rozhodnutá si založila ruce na prsou. Po chvíli pookřála. ,,Tak možná jednu," uznala a já se chopil příležitosti.

Musel jsem si pečlivě rozmyslet, na co se zeptám. Nebylo to však tak těžké. Nadechl jsem se. ,,Ve kterém roce jsi se narodila?"

Vrhla na mě obdivný i když překvapený pohled. ,,Jsi chytrý. Kdybys totiž řekl: Odkud jsi přišla nebo Z kterého roku pocházíš, řekla bych ti 1962. To je rok, kde jsem si sehnala ten ohoz do deště, i kočárek a to všechno. Když si se ale zeptal takhle..." Svraštila obočí a přemýšlela, jestli mi to opravdu může, či nesmí, prozradit. Bohužel pro ni, musela. ,,Devatenáct set dvacet čtyři," vydechla nakonec.

Zakuckal jsem se. ,,No teda. Čekal jsem, že jsi mladší, ale ne, jsi úplně prastará."

Melanie se rozesmála až se zakláněla a Winnie dělala své opičí ksichtíky. ,,Nechceš se napít?" zeptala se, když přestala. Vděčně jsem přikývl a ona mi podala termosku s tartanovým potiskem. Otevřel jsem víčko a přičichl si. Černý čaj s cukrem mi chutnal a pomohl mi polknout zbytky sušenek, díky kterým jsem se přidusil.

Melanie mě vážně pozorovala. ,,Dobrý?" ptala se. Nemohl jsem jí odpovědět. Všechno se se mnou začalo točit. Rozmlžilo se mi před očima a pak zase zaostřilo. Dívka před mou tváří zamávala rukou, nevypadala však tolik překvapeně, jako starostlivě. ,,Vybral sis svoji otázku, Kaegane. Nic jiného se nemůžeš dozvědět, je mi to líto," slyšel jsem jí říkat, ale nerozuměl jsem tomu. Přitiskla mě rychle k sobě a dala mi pusu na tvář. ,,Nashle," řekla, a já se sekundu po tom sesunul v bezvědomí na zem.

--------------------------------------

(Konec soutěžní části pro Psaní pro radost, prompt 23, počet slov 2032)