Pro jistotu jsem změnil téma. ,,Řekni mi raději, jestli víš, kde Melanii najdu," požádal jsem ho.

Zastrčil si ruce do kapes. ,,To nebude tak lehký, kamaráde," odpověděl a já svěsil ramena. Čekal jsem, že ví přesně, kde se nachází. Jeho odpověď mě ale stejně překvapila: ,,Kdoví, jestli se už nevrátila zpátky, do třicátejch let."

Zajímalo mě, jestli Melanie svůj původ a příběh povídá každému na potkání, protože potom by mě to docela zklamalo. Myslel jsem, že znám tajemství, a ona to zřejmě zatím napovídala kde komu... Znamenalo to však, že musela setřást všechny ostatní, kteří ji měli v plánu sledovat, tak jako se zbavila mě?

Než jsem se stačil zeptat, kluk mě zarazil. ,,Kde vlastně bydlíš? Už pochodujem městem a hledáme tvůj barák docela dlouho," upozornil mě.

Úplně jsem zapomněl sledovat cestu. ,,Je to hned za zatáčkou," pověděl jsem mu a ukázal na roh červeného poschoďového domu. Omítku měl karmínově rudou a byl přistavěný hned k ostatním domům, takže nestál mimo. Typické městské stavení.

Před vchodem jsme se zastavili. ,,Tak jo," prohlásil mladík a típl cigaretu o kamenný sloupek plotu, ,,tady se rozloučíme."

Jenže já měl ještě tolik, na co se ho zeptat. ,,Kdy mi ukážeš, kde ji můžu najít?" opakoval jsem jediné, o co mi šlo.

Černovlasý svraštil prudce obočí. ,,Hele proč ti o to tak hrozně jde? Pochop, že ona nežije za rohem, abys jí mohl jen tak navštívit, ať už je tvůj důvod jakkoli potrhlej. Jestli ses do ní zabouchl, hůř pro tebe, fakticky. A jestli jí chceš ublížit... Nedovolím ti to a ještě z toho vyjdeš špatně, garantuju," sevřel ruku v pěst.

Zíral jsem do země a snažil se mu odpovědět tak, aby pochopil, že nemám nic špatného za lubem. ,,Nejsem do ní zamilovaný, ne tak úplně. Přišla mi jen hrozně zajímavá a taky chci vědět, proč mě uspala a proč nesmím vědět, kam a jak odešla.

Nechci jí ublížit, jen je po dlouhé době nějaký zajímavý element v mém životě, jinak je to pořád dokola. Škola, práce, klub a škola," popisoval jsem svůj život a záměr.

Kámo na mě teď už chápavěji kývl. Měl jsem dojem, že chce se se mnou bavit dál a důvěřovat mi, ale přirozená opatrnost ho nutí k jinému postupu.

,,Tak dobře. Řeknu ti, jak to funguje," prohlásil a mně poskočilo srdce. ,,Za Melanií se dá dostat jen jednou cestou a v jeden čas. Ta doba je poledne ve dne úplňku a to místo... To ti ukážu potom," rozhodl.

Tak to znělo dost zajímavě. A praštěně. ,,Takže říkáš, že do minulého století se dá dostat, když při úplňku prolezeme nějakou dírou ve zdi a bum, jsme v minulosti? A jak vůbec poznáme, že je ten den je úplněk, když bude poledne?" Nějaký způsob by byl, ale chtěl jsem znát ten jeho.

Kluk si jen povzdechl. ,,Tak za prvé, není to díra ve zdi, je to kanál. A úplněk poznáš na kalendáři."

Vytáhl jsem obočí nahoru. ,,Na lunárním kalendáři?"

Protočil panenkami. ,,Je to v každým blbým kalendáři, takový prázdný kolečko znázorňuje úplněk a plný zase nov," vysvětloval tak polopaticky, jak jsem to ani nepotřeboval.

,,Dobře, dobře. A kdy byl ten poslední úplněk?" položil jsem důležitý dotaz. Zdálo se mi, že to bylo někdy nedávno, protože mi měsíc obvykle zářil oknem do pokoje.

,,Včera," informoval mě můj budoucí průvodce. Oběma nám docházelo, jak špatná situace to je. Budeme muset čekat.

Pak jsme chvíli mlčeli. ,,Jak se vůbec jmenuješ?" Docvaklo mi, že jsem se ho vůbec nezeptal.

A jeho udivilo, že mě to zajímá. ,,Darrow," odpověděl poté klidně. ,,Ale můžeš mi říkat Satane," zazubil se.

,,Zůstanu u Darrow," ujistil jsem ho. Už bylo docela pozdě a oba jsme cítili, že je čas se rozloučit. Teda já to cítil, u něj se to nemuselo ani zjišťovat.

,,Tak jo, já jdu domů a ty mazej za mámou na večeři," pobídl mě.

Mámu ani tátu jsem neměl, ale rozhodl jsem se rodinné složitosti nechat na později. ,,Kde tě najdu? Tam, jako posledně?" zeptal jsem se místo toho. 

Podíval se na mě, jako bych se pomátl. ,,Tam už tě nechci vidět," opáčil, ale nezněl zle, jen důsledně. ,,Zajdu si pro tebe sám," odpověděl místo toho. Pak se obrátil na patě a zmizel za plotem po ulici pryč, až přezky na jeho motorkářských botách zachrastily. Trochu mě to zarazilo, ale dobře, pokud odchází bez pozdravu... V tom se otočil a s křenícím se úsměvem na mě naposledy zamával.

A mně v tu chvíli došlo, že s tímhle klukem jsem si zřejmě předplatil jízdu k dobrodružné zkáze. Nebo do kanálu. A vůbec mi to v tu chvíli nevadilo.