MIRANDA

„Notak, Mirando. Přece se nebudeš trápit do konce života kvůli klukovi," špitl tiše Angelo se slzami v očích, přičemž držel mou ruku ve své. Naše prsty byly propletené už asi dvě hodiny v kuse.

Angelo se mě celý den snažil uklidnit a utěšit, ale bez úspěchu. Matty mi zlomil srdce a Thomas byl ten, co to způsobil, což si zřejmě vůbec neuvědomoval.

Oba mi ublížili víc než si dokážou sami představit. A nemocniční prostředí, s pachem dezinfekce, mi taky moc nepomáhalo. Jenže lékaři trvali na tom, abych aspoň týden zůstala na pozorování a oni mi pak mohli předepsat nějaké silnější léky, nebo něco podobného.

Zkráceně... Z mé pohádky se stalo drama, které se mi vůbec nelíbilo a já na takovou změnu nebyla vůbec připravená.

„Andílku, vážím si tvé pomoci a návštěv, ale já to teď opravdu nechci řešit. Dostanu se z toho. Jen to potrvá," jemně jsem se pousmála a nechala si od sestřičky vypláchnout kanylu, aby mi mohla dát druhou dávku léků do infuze. Léky na astma jsem sice stále užívala inhalačně, ale doktoři mi dali ještě nějaká analgetika a léky na uklidnění. Včera jsem na tom opravdu nebyla dobře.

Aspoň si ale Angelo mohl vyzkoušet intravenózní podávání léků. Dnes odpoledne se domluvil se sestřičkou, že by si to rád vyzkoušel, samozřejmě pod jejím dohledem, a já souhlasila. Podávání léků je sice učivo druhého pololetí, ale šlo mu to, jako by už měl za sebou praxi.

„Dobře. Ale jsem tady vždycky pro tebe, ano? To si pamatuj," ujistil mě a dal mi jemný polibek na čelo.

Právě proto by si Angelo zasloužil cenu za nejlepšího kamaráda roku. A nejen to. Byl dokonalým příkladem pravého přítele, ze kterého by si všichni měli brát příklad. Včetně přátel z různých seriálů, kde jsou přátelství vždy taková, jaká by měla být v realitě.

No a stejně jako úžasný kamarád byl i úžasný budoucí lékař na dětské onkologii, což bylo vždy jeho přání. Už tyhle letní prázdniny tam chodil na výpomoc a pořádal různé akce, takže kdyby se mu jeho sen nesplnil, určitě by ho tam zaměstnali aspoň jako ošetřovatele nebo zdravotního bratra, jelikož hodně zdravotníků ho chválilo.

K tomu chválení jsem přispěla dokonce i já, když jsem s ním chodila na ty akce. Jedna zdravotní sestra se mě na něj ptala, já o něm vychrlila všechno krásné a další den se o něm bavila i vrchní sestra a jeden z lékařů.

Bylo jim úplně jedno, že Angelovi ještě nebylo osmnáct a už plánovali další dny, kdy by mohl pomáhat.

„Vždyť já vím," řekla jsem mu na to s úsměvem, když v tom jsem unaveně zívla. Moc jsem toho v noci nenaspala.

„Vyspinkej se. Stejně už končí návštěvy," usmál se Angelo a upravil mi lůžko z polosedu na leh.

„Děkuju."

„Neděkuj a spinkej. Sladké sny," popřál mi s úsměvem a čekal, až usnu, což bylo v jeho přítomnosti hned.

V jeho přítomnosti totiž bylo všechno lepší, stejně jako můj psychický stav. Protože sice se to všechno odehrálo teprve včera a potrvá mi, než budu úplně v pořádku, ale už mi bylo mnohem lépe.

Díky mému strážnému andělovi.

THOMAS

Dvoutýdenní domácí vězení a měsíc domácích prací po uzdravení bylo stále menším trestem než ztráta nejlepších přátel.

Miranda mi nevzala ani jeden hovor, Angelo mě akorát tak seřval, Matty si mě bezdůvodně zablokoval a Violet se rozhodla, že bude s ním.

Za jeden jediný den jsem ztratil čtyři přátele a kvůli stresu se mi navíc zase zvýšila horečka, což znamenalo, že do konce pololetí asi nasbírám tolik zameškaných hodin, že budu muset dělat doklasifikaci.

A aby toho nebylo málo, tak mě právě Simon vzbudil z mého vysvobozujícího spánku, díky kterýmu jsem aspoň chvíli na nic nemyslel.

Nejdřív jsem ho chtěl seřvat, ale jakmile jsem uviděl slzy v jeho očích, hned jsem si to rozmyslel. Viděl já jsem vůbec Simona někdy brečet?

„Simí, co se stalo?" zeptal jsem se hned.

Takhle jsem ho naposledy oslovil, když mi byly dva roky.

„Elizabeth se se mnou rozešla," odpověděl okamžitě a rozbrečel se.

Ještě nedávno bych byl z toho nadšený a vysmíval se mu, stejně jako on se vysmíval mně. Ale teď to bylo jiný, protože jsem poznal pravou tvář Elizabeth. Tu, které nikdy, nebo aspoň od nástupu na střední, nezáleželo na citech, ale na sexu. A mně teď Simona bylo opravdu líto. Vždycky jsem si totiž myslel, že byl děvkař. A teď přede mnou plakal, protože se s ním rozešla přítelkyně. Kdyby ji doopravdy nemiloval, bylo by mu to jedno a neprojevoval by přede mnou své city. Já ale teď vůbec nevěděl, co mám dělat.

„To mě moc mrzí," smutně jsem si povzdechl a jemně ho objal. Vůbec mě nenapadlo, co jinýho říct. Nejvíc by mu pomohlo, kdyby se k němu Elizabeth vrátila, což se ale nikdy nestane. „Pohádali jste se?" zeptal jsem se, i když jsem odpověď dopředu znal.

„Ne. Našla si někoho jinýho. Nějakýho debila s větším pérem," zamumlal. „Asi jí nestačilo mých jedenáct centimetrů."

Jakmile dořekl tuhle velmi důležitou informaci, napodobil jsem zvracení a Simon nade mnou protočil očima.

Tohle jsem ale opravdu vědět nepotřeboval.

„Hele,... neřeš ji. Je to blbka. Mění kluky, kdy se jí zachce," povzdechl jsem si. „Ono se jí to jednou vymstí."

Nechtěl jsem mluvit sprostě. Jinak bych Elizabeth nazval úplně jinak.

„A jak ho máš velkýho ty?"

„Simone!"

To už si fakt ale musel dělat srandu. Já se ho snažil utěšit a on se mě zeptá na tohle?

„No, co? Jsme bráchové. Jako děti jsme se spolu koupali. A co jsem tak slyšel, Miranda si myslela, že spolu my dva chodíme, ne?" zeptal se, zatímco já ho propaloval pohledem. „Navíc chci vědět, jestli se mnou chodila jen kvůli sexu," dodal tiše a po tvářích mu stékala jedna slza za druhou.

„Já se s Elizabeth ani jednou nevyspal. Jednou málem ano, ale zapomněla na to, že to měla v den našeho rande dostat. Takže k tomu nedošlo," jemně jsem se uchechtl, abych odlehčil situaci a Simon se mírně pousmál.

„Simí,... láska je někdy krutá. Ano, Elizabeth byla v minulosti hodná a milující, ale lidé se bohužel mění. A ty máš přece na lepší, než jen na nějakou bezcitnou a umělou Barbie," pokusil jsem se o kompliment a Simon se na mě podíval pohledem, který jsem u něj snad nikdy neviděl. A nebyl to žádný z jeho otrávených pohledů, které nikdy neberou konce.

„To i ty, Thomie," pousmál se upřímně s rukou na mém rameni, nad čímž jsem se prostě musel usmát.

Takhle mě naposledy oslovil, když mu byly tři. A hodně mě potěšil tím, co mi řekl. Dlouho mi neřekl něco hezkého a upřímného.

„Já?" zeptal jsem se s úsměvem.

„Je tu ještě nějaký jiný Thomas, že se tak idiotsky ptáš?" zamumlal podrážděně.

„Ne, promiň!" vyhrkl jsem hned.

Mohlo mi dojít, že ho ta otázka rozčílí. Navíc jeho nálada byla teď z minuty na minutu jiná. Jako vždy, když se stalo něco, co se mu nelíbilo. Teď z něj byla sopka, u které se neví, kdy vybouchne.

„Když už jsme ale u té lásky a tak,... koho vlastně miluješ? Vím, dělal jsem si z tebe srandu s tím, že jsi zamilovaný do Mirandy, ale... teď chci slyšet od tebe, komu bys dal své srdce," zeptal se mě po chvilce Simon a já dlouho mlčel, i když odpověď byla jasná, protože jsem si nebyl jistý, zda se mu svěřit. Ano, i on se svěřil mě a navíc mi připadalo, že nás těchto pár minut sblížilo, ale nevěděl jsem, co od něj čekat. Mohla by to být jen nějaká jeho hra. Což ode mě bylo hnusné, že jsem na to jen pomyslel, ale u něj bylo možné i nemožné.

Stále jsem miloval Mirandu. A dokonce ještě víc než předtím, protože jsem zjistil, jak úžasná dívka to je. Úplný opak Elizabeth. Navíc zpívala vážně dokonale a navíc riskovala své zdraví jen proto, aby nám pomohla. Byla prostě anděl.

„Opravdu jsem se zamiloval do Mirandy. S tím jsi měl pravdu, ale hodně dlouho jsem si to nechtěl přiznat kvůli jejímu vztahu s Mattym. A stejně mě teď nesnáší," odpověděl jsem nakonec a z mých očí steklo pár slz.

„To máš vlastně pravdu," přikývl Simon a já si myslel, že ještě něco dodá, ale jen se na mě hloupě díval.

„A dál?" nadzvedl jsem obočí.

„Nic, jen máš pravdu. Já nijak neovlivním, aby tě milovala. Kdybych takový kouzlo uměl, použil bych ho na sebe a Elizabeth," zakňučel Simon a oba jsme si lehli zády na postel. „A taky bych na ni použil kouzlo, které by jí vrátilo její ztracený mozek a důstojnost."

„Fakticky umíš pomoct," zamumlal jsem a on se tiše zasmál.

„Jen s tebou laškuju, blbečku. Zkus udělat nějaký gesto, kterým si ji získáš a bude to. Je to v každým druhým romantickém filmu," usmál se Simon a já se nad jeho slovy zamyslel, což jsem snad ještě nikdy neudělal.

Simon měl ale tentokrát pravdu. Proč mě to nenapadlo dřív?

„Děkuju!" zapištěl jsem jak holka a vyskočil na něj. Oba jsme následně vyprskli smíchy.

„Hele a neměl bys správně poradit ty mně? To já jsem po rozchodu," uchechtl se Simon a já na něj chvíli jen koukal nevinným pohledem pejska poté, co udělal loužičku na koberec.

„Elizabeth si tě nezaslouží. Jsi bad boy, který si určitě najde nějakou good girl, jak to bývá na Wattpadu. Stačí to jako pomoc?" zazubil jsem se. Někdy je třeba takové věci nebrat vážně a prostě se zasmát. Uvolnit se.

„Hmm,... ano, stačí," odpověděl Simon a opět jsme se začali od srdce smát. Takové chvilky mi vážně chyběly. Smích, blbosti a čas strávený se starším bratrem.

Možná jsem Simonovi moc nepomohl s rozchodem, protože sám jsem se kvůli němu trápil skoro rok a navíc tohle nikdy nebyla moje parketa, zato on mi pomohl hodně. Jelikož jsme ale náš rozhovor ukončili smíchem, lépe jsme na tom byli oba dva. Náš sourozenecký vztah se dneškem totiž vrátil tam, kde kdysi v dětství skončil. A to je důležité.

I přes všechny hádky a poznámky byl Simon úžasný bratr, navždy tu budeme jeden pro druhýho, nad čímž jsem doteď hodně dlouho pochyboval a nebýt dneška, pochyboval bych i nadále.

________________________________________

Snad se vám nová kapitola líbila ❤❤❤

Sice je taková o ničem, ale nechci to zrychlovat ❤ V osnově už sice zbývají tři body do konce, ale to přece neznamená, že už budou jen čtyři kapitoly ❤