MIRANDA

Tentokrát jsem to byla já, co zpívala There's Nothing Holdin' Me Back od Shawna Mendese a i když bych měla být ráda, že jsem to už šestkrát zazpívala bez žádného problému, měla jsem akorát strach a byla ve stresu. Nebyla jsem ještě připravená na zpívání mezi lidmi. Nebyla jsem připravená ani na samotné zpívání, protože namísto toho, abych si postupně zvykala, musela jsem zpívat pod velkým tlakem.

Upřímně se mi to vůbec nelíbilo a já se modlila za to, aby se Thomas uzdravil a zpíval za mě, i když bohužel dostal antibiotika a nemohl vůbec promluvit kvůli bolesti v krku, takže kdyby se do pátku uzdravil, byl by to zázrak. Vánoční.

Thomas tedy právě ležel hezky v posteli, zatímco já stála na pódiu v restauraci mých rodičů a překonávala samu sebe.

„Jsi úžasná, Mirando. Úplná Ariana Grande nebo Taylor Swift. A to nejen proto, že je miluješ," zaculila se Violet a objala mě, když jsme si všichni dali pětiminutovou přestávku. „Moje kamajádka konečně zpívinká!"

„Ari a Tay jsou královny hudby. Já budoucí porodní asistentka s astmatem," řekla jsem na její kompliment s mírným úsměvem. „A ano, zpívinkám, ale nemusíš se nade mnou rozplývat jak nad miminkem," zasmála jsem se nad ní.

„Miminka jsou moooc roztomilá. Jako budoucí porodní asistentka bys to měla vědět," zasmála se taky Violet, přičemž vypila snad celou plechovku Coly. „Proč chceš být vlastně porodní asistentka?"

„Protože ačkoliv tahle práce není vždycky jen nádherná, ale i smutná, stále má smysl. Porod je zázrak života a nejkrásnější, nejintimnější a nejtěžší chvíle každé ženy. A i když jsou na oddělení ženy po potratu, po operaci, s rakovinou nebo po porodu mrtvého miminka, já bych jim zaprvé jako porodní asistentka mohla psychicky pomoct a zadruhé se mnohem častěji rodí zdravá miminka, která celou tu fyzicky a psychicky náročnou práci rozjasní. To znamená, že bych si pochovala spoustu miminek a byla svědkem radosti a pláče štěstí," odpověděla jsem s úsměvem.

„Aaww, ty budeš úžasná porodní asistentka!" vzlykla Violet a culila se u toho.

„Sice je moc hezký, že budu manžel atraktivní porodní asistentky, jak to bývá na tričkách a tak, ale můžeme se vrátit zpět ke zkoušce? Violet, ty pořád nejsi zvyklá na to, že hraješ místo Thomase na kytaru," povzdechl si Matty a Violet protočila očima.

„Bez kytary to nejde a Miranda umí hrát jen na klavír. Neměla jsem na výběr. Jinak bych hrála na své milované klávesy," zamumlala na to se zakňučením na konci Violet.

„Já na kytaru hrát umím, ale jsem amatér a zahraju vám maximálně Rolničky. Už tak dělám všechno, co je v mých silách, takže hrát na kytaru už po mně prosím nechtějte," bránila jsem se a z toho stresu jsem se trochu rozkašlala.

„Jsi v pořádku? Napij se radši," zeptal se Matty a pohotově mi podal sklenici vody, kterou jsem hned vypila až do dna. V tuto chvíli jsem i doufala, že to byl záchvat, abych mohla domů. A sama jsem nemohla uvěřit tomu, že jsem doufala v takovou věc.

„Ano, jsem," pousmála jsem se nakonec, když jsem to vypila. Ve skutečnosti se mě ale zmocnil ještě větší strach než předtím.

„Dobře," usmál se Matty a krátce mě políbil. Polibek jsem mu jemně oplatila, aby se neřeklo. „Jestli jsi opravdu v pořádku, měli bychom pokračovat, protože jestli tu soutěž chceme vyhrát, musíme ze sebe dostat všechno."

Jakmile to dořekl, bez žádných řečí jsme šli zase zkoušet, protože jak Matty říkal, každá minuta je dobrá. A už mě s tím upřímně dost štval, takže mlčení pro mě nebylo lehké a kdybych ho nemilovala, už bych měla milion řečí a výmluv. Nebo bych tu ani nebyla. Možná to znělo sobecky, ale to jen kvůli mé ne moc dobré náladě, kterou bych v minulosti ze zpěvu nikdy neměla.

Ta soutěž pomalu ničila úplně všechno. A hlavně vztahy, ke kterým nepatřil jen můj vztah s Mattym, ale i s chudinkou hudbou, která nic neudělala.

THOMAS

Vždy když u nás doma někdo onemocněl, ze všech členů domácnosti se stali sluhové, aby se nemocný brzy uzdravil a cítil se co nejlépe. Dokonce i z přísnýho táty se stával úplně jiný člověk a Simon nedělal problémy.

Ani teď tomu nebylo jinak.

Máma si vzala dovolenou, ráno mě kvůli vysoké horečce odvezla k doktorovi, chvíli se hádala s doktorem o tom, jestli by mě radši neměli hospitalizovat, pak mě odvezla domů, uložila mě do postele, jako bych byl malé dítě, šla mi koupit léky, zatímco jsem spal a když je koupila, hned mi dala odporný antibiotika.

Táta přišel dřív z práce, uvařil mi výborný rizoto, který máma neuměla, napsal za mě pár úkolů, chodil mě kontrolovat, dával mi obklady a přes všechny mé protesty mě vedl i na záchod a zpátky.

Simon si nechal pro sebe všechny urážky, trochu mi pouklidil pokoj, zjistil mi ve škole všechny důležitý informace a novinky a sehnal mi zápisky.

Catrine mě jako profesionální doktorka ošetřila, dala mi injekci, napsala mi recept na léky, dala mi svého plyšáčka, který by mě měl léčit a chodila mě hladit. Pusinky jí rodiče zakázali, aby se nenakazila.

Díky tomu všemu jsem si nakonec uvědomil, že přece jen ta nemoc měla i nějakou výhodu. Konečně jsem si mohl po dlouhé době pořádně odpočinout a má starostlivá rodina mi to moc ráda dopřála.

Nejlepší na tom bylo, že jsem si neodpočinul jen fyzicky, ale i psychicky. Bolest hlavy mi totiž nedovolila přemýšlet.

MIRANDA

„Ahojky!" ozval se Angelo, když vešel do restaurace. Napsala jsem mu, aby přišel, jelikož jsme potřebovali zkoušet i na publiku, což byl on a moji rodiče.

„Ahoj, Angie!" zazubila se Violet a rozcuchala mu vlasy.

„Hej!" usmál se Angelo a rukama si vlasy upravil tak, jak je měl předtím. Nebo aspoň podobné.

„Ahoj. Už ti někdy někdo řekl, že s těmi blonďatými vlasy a brýlemi vypadáš jako knižní verze Simona Spiera?" uchechtl se Matty a Violet vyprskla smíchy, zatímco Angelo je jen nechápavě sledoval.

„Angelo to nečetl, ale nebojte se, donutím ho k tomu," uchechtla jsem se a Angelo jen s úsměvem protočil očima, jak už to měla naše parta ve zvyku.

Když se všichni uklidnili a publikum sedělo na místě, začali jsme hrát, jako by nás sledovalo tisíce lidí. A i přesto, že jsem z toho stále nebyla nadšená, tak jakmile jsem na konci písničky slyšela potlesk a uviděla slzy štěstí v očích mých rodičů, uvědomila jsem si, jak moc mi tohle všechno vlastně chybělo a jak moc pro mě hudba znamenala.

Zpěv, potlesk, radost. Já stojící na pódiu s mikrofonem před sebou. To byl můj život. A astma ani prohra už mi nemohly zabránit v tom, abych se toho všeho znovu vzdala.

„Nakopeme všem zadky."

________________________________________

Nemůžu uvěřit tomu, že se pomalu ale jistě blížíme do finále... Nikdy jsem žádnou knihu nedopsala do konce a tohle už je dvacátá kapitola! 😶

I když jsem si vědoma všech chyb, které bohužel dělám, tahle kniha a hlavně postavy mi přirostly k srdíčku, protože tato kniha mi dala mnohem víc, než jsem čekala :') ❤ A to mi nic a nikdo nevezme ❤