THOMAS

Zkoušky na soutěže hudebních škol vždy byly snad těžší než závěrečné zkoušky. A to nejen proto, že se vždy začínalo zkoušet hned po letních prázdninách, i když soutěž byla vždy až v prosinci. Všechno muselo být dokonalý, jediná chyba znamenala úklid zkušebny po škole a zkoušelo se bez přestávky. Každý sice soutěžil sám za sebe nebo za svoji kapelu, ale šlo taky o reprezentaci naší školy, na což byl ředitel hodně vysazený.

Co se mě týče, já měl samozřejmě kapelu s Violet a Mattym. Já jsem vždycky zpíval a hrál na elektrickou nebo akustickou kytaru, Matty hrál na bubny a Violet na klávesy. I oni v nějaký písničce zpívali a byli jsme tak jako správná kapela. Jako... Alvin, Simon a Theodor. Jako Brittany, Jeanette, a Eleanor. A reálná kapela mě nenapadla.

„Dnes jsem si četl horoskop," prohlásil jsem do ticha a Matty s Violet se na mě podívali jak na idiota. Nevěřili na horoskopy, karty a na nic podobného, co se týkalo předvídání budoucnosti. Vlastně ani já tomu nikdy něvěřil, a jednou mi dokonce předpověděli těhotenství, ale přečetl jsem si to ze srandy, protože jsem se nudil na záchodě.

„A co ses tam dozvěděl, prosimtě? Budu hádat... otěhotníš!" zasmál se Matty.

„Ha, ha, ha," uchechtl jsem se.

„Tak co ses dozvěděl? O konci světa?" zeptala se Violet a snažila se znít, že ji to zajímalo.

„Prý potkám dívku svých snů, takže kdo ví, jestli se z velké lásky ten konec světa nakonec nestane," zasměju se a oba vyprskli smíchy.

„Čemu se smějete?" zeptal se Konec světa.

„Ničemu, drahá Elizabeth, ničemu," pousmál jsem se s rukou na jejím rameni.

„Aha." Přikývla a chvíli se na nás dívala, než odešla.

„Za chvíli už nebude nosit ani tu minisukni," špitla pobaveně Violet a Matty se zasmál, ale mě to moc k smíchu nebylo.

„Nepomlouvejte ji. Sice se se mnou rozešla a oblíká se jak štět-lehká dívka,... ale to neznamená, že ji budeme pomlouvat, ne?" řekl jsem mírně naštvaně.

„Jde vidět, že máš za sebou první rozchod. To přijde. A za chvíli budeš říkat něco jiného," řekla na to Violet a do zkušebny vešel učitel.

„Na zdravení není čas. Hned začněte zkoušet. Thomasi, Violet a Matty jdete jako první, jelikož jste v této třídě jediná kapela," vyhrkl hned a my se na sebe nejdřív podívali, než jsme si vzali nástroje a začali s naší písničkou. Vybrali jsme si písničku There's Nothing Holdin' Me Back od Shawna Mendese. Lidi s trémou si většinou při vystupování na veřejnosti představují, že jsou sami v místnosti, aby se uvolnili. Já jsem si při zpěvu vždycky představoval, jak jsem na jevišti a přede mnou je spousta fanoušků, kterým dělám svým zpěvem radost. Díky potlesku od spolužáků na konci písničky jsem měl chvíli pocit, jako by se mi představa splnila a já se tak na konci s úsměvem poklonil.

„Děkuju všem!" vykřikl jsem s úsměvem a s celou třídou jsem se zasmál.

„Úžasný. Jen trochu zapracujte na tom, abyste byli více sehraní. Občas je třeba právě Thomas se zpěvem trochu mimo. Ale skoro to nejde poznat, takže na tom zapracujte a nemusíte zůstat po škole. Všichni si to vyzkoušíte jako vždy třikrát nebo dvakrát, takže by se to dalo zvládnout. Skvěle," usmál se učitel a my se s úsměvem objali. Snad poprvý nás pochválil. Nepatřili jsme k nejlepším a hodně lidí nám říkalo, že bychom radši měli hrát a zpívat sami za sebe, ale my jsme neměli v plánu se vzdávat. I když pro Mattyho a jeho rodiče výhra znamenala hodně a párkrát už se naše kapela málem rozpadla.

Po nás byla na řadě Elizabeth se svým andělským hlasem. Vybrala si písničku Wrecking Ball od Miley Cyrus a já neudržel při jejím zpěvu pár slz. Ty jsem si hned setřel, ale měl jsem pocit, že si jich Elizabeth všimla, z čehož jsem trochu znervóznil. Když dozpívala, všichni jsme jí zatleskali a učitel jí neměl, co vytknout, čemuž jsem se ani nedivil. Měla opravdu talent. Stejně jako na hru na kytaru, což jsem ji naučil já, aby se dostala na tuhle školu se mnou. Kdo se chtěl totiž na školu dostat, musel umět zpívat a k tomu hrát na hudební nástroj, což ona neuměla. A když jsme ještě byli zamilovaní, prostě jsme museli být spolu na stejný škole. Navíc by byla škoda, kdyby se sem nedostala jen kvůi tomu, že neuměla hrát na hudební nástroj.

„Thomie, jsi v pohodě?" zeptala se Elizabeth, když ke mně přišla. Přesně toho jsem se bál.

„Samozřejmě, že jsem. Proč bych nebyl?"

„Protože jsi plakal."

„Krásně zpíváš, to je všechno. Dáváš do toho emoce, a to je dobře," pousmál jsem se a ona si povzdechla.

„Pokud je to kvůli tomu, že jsem se zamilovala do tvého bratra, tak mě to opravdu mrzí, ale neovlivním to."

„Ale můžeš ovlivnit tvou proměnu k horšímu," řekl jsem tiše a věděl jsem, že toho budu litovat. Říct jsem to ale musel.

„Lidi se mění, Thomie. A mně je takto lépe. Díky této změně mám přátele," řekla na to a odešla. Vůbec jsem ji nepochopil, protože přátele měla. Měla Violet a Mattyho. Byli jsme parta. Zřejmě jí ale víc záleželo na jejích nových kamarádkách bez mozku.

„Tohle bolelo," řekl Matty a Violet ho jemně praštila do ramene, čímž ho chtěla upozornit na to, že by se neměl litovat, když já jsem na tom byl hůř.

„Bobku, bude to už jen lepší, neboj. Dokázal jsi jí do očí aspoň naznačit, co si o ní myslíš. A to je pokrok, jelikož ještě nedávno jsi kvůli ní jen plakal a schovával ses před ní. Teď jsi s ní mluvil," usmála se Violet a já se pousmál. Měla pravdu. A já na sebe byl aspoň chvíli pyšný.

Když všichni dohráli, byli jsme podruhé na řadě my tři a snažili jsme se napravit předchozí chyby, což nám bohužel moc nevyšlo. Soustředili jsme se na ně tak moc, že jsme popletli věci, který jsme předtím dělali správně a úklidu jsme se nevyhnuli.

„Jsme neuvěřitelní," vydechla Violet a sedla si k oknu.

„Větší trdla aby člověk pohledal," uchechtl se Matty a nakonec jsme se i zasmáli.

„Příště to zvládneme. Jen musíme trénovat i mimo školu, což je nemožný, když má tady Violet milion kroužků," povzdechl jsem si a Violet se nervózně poškrábala na temeni hlavy. S Mattym jsme se na ni pak dívali tím pohledem, aby něco zrušila, než skončí soutěž.

„Dobře, dobře, fajn! Něco dočasně zruším, ale už se na mě tak nedívejte!" vykřikla nakonec a s Mattym jsme si plácli. Chtěl jsem pak obejmout Violet, když v tom jsem si pod oknem všiml nějaké dívky. Vypadala podezřele, a nebylo by to poprvé, co by se do naší školy někdo vloupal. Zároveň jsem měl ale i pocit, že to zlodějka, vražedkyně ani nic jiného nebyla.

„Uhm... Pane učiteli, můžu prosím na záchod?" zeptal jsem se a Matty se na mě se starostí v očích podíval.

„Jsi v pořádku?"

„Ano, neboj. Jen jsem se prostě moc napil," uchechtl jsem se. Nebyl jsem ten typ, který by chodil v hodinách na záchod.

„Ale pohni, vyzkouším si vás znovu," zamumlal učitel.

„Díky," zazubil jsem se a vyběhl jsem ze školy. Hned jsem pak zamířil k oknu zkušebny, kde opravdu na trávě seděla hnědovláska, která nás nakonec nejspíš jen poslouchala. I přesto jsem ale musel být opatrný.

„Ahoj?" usmál jsem se a ona hned vyskočila z místa, kde seděla. Aniž by se na mě podívala, rozběhla se pryč.

„Počkej!" vykřikl jsem a nejdřív jsem neměl v plánu ji nahánět, ale když se zastavila a rozkašlala se, rozběhl jsem se rychle za ní. „Jsi v pořádku?" zeptal jsem se a podal jí inhalátor, který si chtěla vzít, ale vypadl jí z ruky. Došlo mi tak, že asi měla astma, a já tak měl výčitky svědomí, že jsem za ní před tu školu šel. Mohlo se jí klidně něco stát.

Po nějaké době naštěstí přestala kašlat a podívala se na mě.

„Nikdy jsi mě neviděl," řekla tiše a bez dalších slov odešla. Já chvíli jen stál na místě a přemýšlel o tom, co se právě stalo, ale pak jsem se radši vrátil do školy a sedl si vedle Mattyho a Violet.

„Stalo se na tom záchodě něco?" zeptal se Matty a já mlčel.

„Měl jsi na trenýrkách krev? Kluci ale menstruaci nemají," vyhrkla Violet a všichni se bezdůvodně zasmáli, ale já byl ponořen do svých myšlenek o záhadné dívce. Chvíli jsem opravdu věřil, že měl ten horoskop pravdu.

________________________________________

A co vy? Věříte na horoskopy? ❤