THOMAS

Pondělí. Pro většinu studentů je pondělí nejhorším dnem v týdnu, jelikož začíná škola a jim tak končí víkend plný odpočinku nebo večírků. Ani já samozřejmě nebyl výjimkou. Ale od té doby, co jsem opustil základku, můj názor na pondělky se změnil. A i když bych měl nejradši delší víkend, nový týden mi vůbec nevadil. Můj život byl totiž úžasný, a to díky mé rodině, přátelům, hudbě a úžasné a drahé škole.

Moc rád bych zmínil i přítelkyni, konkrétně Elizabeth. Přítelkyni, s níž jsem plánoval budoucnost, včetně rodinnýho domu, svatby, dětí a společný smrti. Po dlouhém utěšování mým bratrem, se kterým jsem se po několika letech sblížil, jsem se ale dozvěděl, že právě on mohl za náš rozchod. A samozřejmě i přesto, že věděl, jak mi bylo, s ní měl brzy domluvený rande.

Takže ještě k tomu sblížení,... trvalo asi jen dvě hodiny. Tolik k našemu sourozeneckýmu vztahu.

„Víš, co mi vadí nejvíc?" zeptal jsem se svýho nejlepšího přítele Mattyho na školních záchodech. Kde jinde taky vést vážný a soukromý konverzace?

„Že nejsou u pisoárů zdi a k záchodům je nebezpečné se přibližovat?" tipl si s uchechtnutím Matty a já nad ním protočil očima.

„Ne... Teda jo, ale to jsem nemyslel. A nekoukej na mě!" zasmál jsem se a Matty se nevinně ušklíbl. „Vadí mi, že jsem chodil s holčinou, které se celou dobu líbil můj bratr a byla se mnou jen proto, aby se k němu dostala a mě pak odkopla," vydechl jsem. „Tohle není normální."

„Starší nebo mladší bratr?"

Podíval jsem se na něj jak na idiota, protože ním byl. „Starší, ty génie. Mladší mám jenom sestru. Kde jsi byl ten rok, co se známe?"

Matty si dal ruku na srdce. „Ponořen v myšlenkách," odpověděl dramaticky a já mu rozcuchal vlasy. „Heeej," vyjekl a hned se prsty trochu učesal.

„Ty myslíš? Odkdy, prosimtě?"

Nadzvedl jsem obočí a oba jsme si umyli ruce.

„Tooo ši nepjamatuju," usmál se nevinně Matty.

„Já vím, že si to nepjamatuješ," zasmál jsem se a vyšli jsme z koupelny, před kterou už čekala Violet, naše nejlepší kamarádka. My tři jsme byli obyčejná parta přátel, která si užívala života a nejlepší na tom bylo to, že škola nám v tom nijak nebránila, jelikož jsme ji prostě milovali. Díky ní jsme měli čas na to, co nás bavilo a čemu jsme se chtěli v životě věnovat. Tohle je určitě sen každýho studenta a nám se před rokem splnil. Na týto škole jsme byli už druhým rokem a rozhodně bych nic neměnil.

„Tak co? Jste připraveni na test?" zeptala se Violet, zatímco jsme se vydali do třídy. Bohužel, testům se nedalo vyhnout ani na takový úžasný škole, ale my tři jsme vždycky měli dobrý známky. I když jen Violet z nás nebyla pouze průměrná studentka.

„Samozřejmě, Fialko," zazubil jsem se.

„Tak to je dobře, bobku," zazubila se Violet a já si pobaveně povzdechl nad jejím oslovením. Na začátku prváku jsme si dali přezdívky. A já se stal bobkem, protože jsem omylem poslal našemu třídnímu učiteli bobek, namísto usměvavého smajlíka a Violet s Mattym byli u toho. Byl to jeden z těch dnů, na který nikdy nezapomenu. Z té dobré stránky. V ten den jsme se totiž stali nejlepšími přáteli.

Když jsme došli do třídy, sedli jsme si do lavice, který jsme měli u sebe a vzali si sešity, abychom si ještě mohli zopakovat učivo na test. Nejdřív mi vůbec nedošlo, že do stejné třídy chodila i Elizabeth, moje bývalá přítelkyně, dokud taky po svých prodloužených prázdninách nevešla do třídy s cucflekem na krku od mýho bratra. V tu chvíli jsem si uvědomil, že pro mě nějakou dobu nebude lehký být po jejím boku. Obzvlášť, když se v některých hodinách rozdělovalo na skupiny a my byli oba v tý samý. Stejně jako na základce, na kterou jsme spolu chodili.

„Ahoj, Thomie!" usmála se na mě Elizabeth, jako by se nic nestalo.

„Ahoj," řekl jsem tiše s prázdným výrazem.

Elizabeth položila svou tašku ke svýmu stolu a u dveří se objevil Simon, můj starší bratr. Jakmile se ti dva políbili s jazykama, jak taky jinak, Violet a Matty mě radši objali, jako by mi to mělo vadit, nebo co. Vadilo mi to, ale nechtěl jsem to dávat najevo. Hlavně před Elizabeth a Simonem. A vlastně i před celou třídou. Všichni totiž věděli o našem vztahu a já opravdu nepotřeboval lítost, s čímž mi objímací blázni bohužel moc nepomáhali.

Když jsem s ní chodil já, takhle se na veřejnosti nikdy líbat nechtěla. Tehdy se bála nosit i sukni, aby se jí pod ni někdo náhodou nepodíval a neviděl tak její růžové kalhotky s Hello Kitty. A teď? Její styl oblíkání se z kalhot a změnil na minisukni a růžové kalhotky vyměnila za tanga. V nějakých chvílích jsem byl i rád, že se se mnou rozešla, protože se změnila, ale na druhou stranu taky bylo možné, že ji změnil můj bratr. Simon byl totiž úplný opak mě.

„Jsem v pohodě, jasný? Nepotřebuju objetí," řekl jsem menší lež a odtáhl se od Violet a Mattyho.

„Potřebuješ, bobku. Notak. Musíš se na to dívat doma a teď už i ve škole," zakňučel Matty, jako bych to vůbec nevěděl. Chtěl jsem něco říct, když v tom mě naštěstí zachránil zvonek. Sice zvonek znamenal začátek hodiny a v tom případě i test z matiky, kterou jsme měli jednou týdně, abychom prý uměli logicky uvažovat, ale znamenal i osvobození od romantických scén mé bývalé přítelkyně a mýho bratra. A taky od Mattyho chytrých řečí. Takže jsem za něj byl rád.

MIRANDA

„Musíš si dávat větší pozor, Angelo," vydechla jsem, když jsem ošetřovala pohmožděný nos mého nejlepšího přítele Angela. „Přece víš, jací jsou," dodala jsem.

„Nemohl jsem je nechat, aby ti ublížili," odpověděl tiše a sykl, když jsem mu na nos přiložila studený obklad.

„Nechtěli mi ublížit. Chtěli si opsat úkol, trdlo moje," pousmála jsem se a pohladila ho po tváři. Jeho přehnaně ochranářská povaha u něj byla roztomilá, ale někdy i otravná a nebezpečná. Hlavně pro něj samotného. Dnes se zase dostal do rvačky se školními fotbalisty. A školní fotbalisti na naší škole byli samozřejmě namachrovaní hlupáci, kteří si o sobě mysleli, jak jsou důležití, protože reprezentovali naši školu, zatímco jejich inteligence nesahala ani po kotníky mému králíčkovi.

„Omlouvám se," špitl smutně.

„Nemáš za co. Jsi můj hrdina," řekla jsem s úsměvem a objala ho, přičemž mi trochu zaskočilo a já zakašlala.

„V pohodě?" zeptal se hned a já se na něj usmála.

„Už se o mě pořád neboj."

Rozcuchala jsem mu vlasy a on se zasmál.

„Kdyby ses vždycky nenechala využívat, tak bych se o tebe nebál," vysvětlil. Poté jsme se rozešli do jídelny.

„Jen se snažím být milá a díky tomu se nedostávám do zbytečných rvaček jako ty."

„To nebyla rvačka. Jen... kočkování."

„Jo, kočkování mezi lvem a myškou, že?" uchechtla jsem se a Angelo zatvářil uraženě. Já si ale nemohla pomoct. Angelo byl mezi nimi opravdu jako malinká myška. Bezbranná a roztomilá.

V jídelně jsme si oba vzali tácek a vyzvedli si jídlo u pultu. Sedli jsme si spolu ke stolu a Angelo se na mě vážně podíval, kvůli čemuž jsem na chvíli znervóznila.

„Fakt jsem podle tebe myška?"

Nervozita byla zbytečná.

„Jsi. Roztomilá myška, která se nebude kvůli ostatním měnit, abych měla koho mazlit, když budu smutná," usmála jsem se a začala jíst. Angelo se nad tou představou šťastně usmál a mně se trochu ulevilo. Bohužel bylo vždy jednoduché mu ublížit, tak jsem věděla, že si musím dávat pozor.

„Víš, že jsi úžasná?" zeptal se s úsměvem a já protočila očima.

„Vím, ale jez, nebo si k nám přisednou prváci," odpověděla jsem a Angelo radši rychle začal jíst. Prváci na této škole nebyli zrovna andílci. Sice by tu měli být ti nejslabší, ale opak byl pravdou. Za většinu problémů mohli právě oni nebo fotbalisti. A sedět vedle nich znamenalo jídlo ve vlasech a na oblečení.

„Jdeš dnes o volné poslouchat k té škole?"

Podíval se na mě s fialovým nosem.

Zamyslela jsem se. „Dnes ne. Ty a tvůj nos mě potřebujete," uchechtla jsem se a on se zasmál.

Asi by bylo nejlepší tam nechodit vůbec, ale byl to jediný způsob, jak být té školy aspoň trochu součástí.

________________________________________

První kapitola na světě! ❤ Snad se vám líbila ❤