MIRANDA

Myška: A co ti tak vadí na tom, že tě viděl???

Já: Všechno... Asi si neuvědomuješ, jaké to může mít následky...

Myška: Uhm... žádné??? Pokud vím, nevloupala ses na soukromý pozemek...

Já: Angelo, kddys byl na mém místě, taky bys panikařil...

Já: *kdybys

Myška: Upřímně? Ani ne... Mohl říct učitelce, že tam jsi, ale šel za tebou on sám... Takže to nebude někdo, kdo by chtěl, abys měla problémy...

Já: Ale on má učitele a ne učitelku...

Myška: ...

Já: Promiň... Jen mám opravdu strach...

Myška: Zbytečný ;)

Možná měl Angelo pravdu. Možná jsem se opravdu bála zbytečně a ten kluk chtěl jen zjistit, co jsem tam dělala. A pak mi pomohl, když mi spadl inhalátor, čímž mi vlastně zachránil život. Trvalo by, než bych se pro něj dokázala sklonit. Ale v tu chvíli jsem opravdu nevěděla, co dělat a prostě jsem zbaběle utekla.

„Zlatíčko, večeře!" zavolala mě moje mamka a já se s povzdechnutím vydala do kuchyně. V tutu chvíli jsem opravdu neměla náladu na rodinnou večeři se spoustou otázek, jaký jsem měla den a se spoustou historek z práce. Dnes jsem neměla náladu už na nic.

„Děkuju," poděkovala jsem, když mi mamka dala jídlo a sedla jsem si na své místo. Rodiče si taky sedli a popřáli jsme si dobrou chuť.

„Jaký jsi měla den?" zeptal se taťka a dal si do pusy sousto výborného jídla. Rodiče byli úžasní kuchaři, a proto jsme vlastnili rodinnou restauraci. A co se jeho otázky týče,... jako bych to neříkala.

„Jako každý jiný. Nic nového," zalhala jsem s jemným úsměvem.

„Opravdu nic? Vypadáš sklesle," zeptala se se starostmi mamka a dala mi ruku na čelo, aby zjistila, jestli jsem neměla horečku.

„Jen jsem unavená. Dnes jsme psali čtyři testy," pousmála jsem se a rodiče se naštěstí dál nevyptávali, jelikož věděli, že to nemělo cenu. „A co vy? Jak se vám dařilo v práci?" Zeptat jsem se musela.

„Dnes nepřišlo moc zákazníků kvůli tomu koncertu, co tady je. Takže jsi nám jako naše posila ani nechyběla, jelikož jsme všechno stíhali sami," pousmála se mamka a já se usmála nad slovem koncert. S Angelem jsme měli v plánu jít na druhý termín tuhle sobotu. Byl to koncert Ariany Grande.

„Tak snad vám nebudu chybět ani v sobotu, když jsem si na ten lístek musela tak pracně vydělat," zazubila jsem se. Peníze jsem nedostávala zadarmo, a vlastně mi to ani nevadilo. Bylo to fér vůči rodičům a současně jsem se učila na dospělý život, ve kterém nic není zadarmo.

„Samozřejmě, že ne. Užij si to," usmál se taťka.

„Děkuju," poděkovala jsem a dále jsme jen mlčky pokračovali v jezení. Nakonec mi to povídání i zlepšilo náladu.

THOMAS

„Bobku, okamžitě nám řekni, co se stalo na tom záchodě, nebo tě nepustíme domů," vyhrožoval Matty a já nad ním jen zakroutil hlavou. Vytáhl jsem si klíče a chtěl jsem odemknout, když v tom mi klíče sebrala Violet. Občas jsem ty dva otravy opravdu nesnášel.

„Takže mluv," zamumlala Violet a dala ruku s klíčemi nad kanál.

„Vy jste fakt příšerní a já vás nemám rád," řekl jsem narovinu a zkřížil ruce na prsou.

„Taky tě milujeme, povídej," zazubil se nevinně Matty a já si zoufale povzdechl. Věděl jsem, že mě tak jen tak nenechají, dokud jim neřeknu, co se stalo. Ale vlastně jsem to i potřeboval někomu říct. Někomu, kdo nebyl můj bratr, který by si ze mě utahoval, sestra, která na to ještě byla moc malá a rodiče, kteří by se hned začali vyptávat a ještě by mi dali zaracha za to, že jsem odešel z hodiny.

„Fajn, fajn, fajn. Ale vrať mi ty klíče. Nerad bych, aby skončily jako mé autíčko, když jsem ti nechtěl dát sušenku. Dal jsem ti ji, ale stejně autíčko skončilo v kanálu!" Nádech a výdech.

Violet ve třech letech nebyla tak nevinná jako teď. Zatímco Matty s ní chodil na základku, já s ní chodil do školky, kde jsme nebyli moc velcí přátelé. Vlastně jsme se o tom, že jsme tam spolu chodili, dozvěděli až díky rodičům.

„Byly nám tři roky a já už se ti milionkrát omluvila."

„Omluva mi Žluťáska nevrátí," zakňučel jsem a Matty mě jemně praštil do ramene.

„Nesnaž se vyhnout naší otázce," řekl, přičemž Violet sebral ty klíče a dal mi je. Já nad nimi protočil očima a nadechl jsem se.

„Nebyl jsem na záchodě. Řekl jsem to učiteli, abych mohl odejít z hodiny a zjistil tak, co pod oknem zkušebny dělala cizí holčina. Jenže ona zpanikařila a utekla. Pak dostala zřejmě astmatický záchvat, já jí podal inhalátor, který jí spadl a řekla mi, že jsem ji nikdy neviděl. Pak odešla a já se radši vrátil do zkušebny, kde na mě čekali moji nebezpečně zvědaví kamarádi," vysvětlil jsem a na konci jsem si tu narážku přece nemohl nechat jen pro sebe.

„A-aha?" řekla na to Violet, a vypadalo to, jako by nad něčím přemýšlela.

„Nad čím přemýšlíš?" zeptal se Matty a oba jsme se na ni dívali.

„Přemýšlím nad tím tvým horoskopem," odpověděla a s Mattym jsme se zasmáli.

„Upřímně,... já nad tím taky přemýšlel. Asi deset sekund. Protože jsem si pak uvědomil, jaká blbost to je," uchechtl jsem se a vešli jsme do domu.

„Výzkum ukázal, že horoskop opravdu někdy pravdu má."

„A když to říká výzkum, tak je to pravda?"

„Samozřejmě, že ano. A i když tomu sama moc nevěřím, ta dívka opravdu může být dívka tvých snů, jak psal tvůj horoskop," usmála se.

„O mých snech opravdu vůbec nic nevíš a můžeš za to být ráda," řekl jsem s rukou na jejím rameni a když jí došlo, o čem jsem mluvil, trochu se otřásla a radši mi šla do kuchyně ukrást džus. S Mattym jsme se vydali hned za ní, ale v cestě nás zastavil nebezpečný drak.

„Vrrr! Jsem královna všech draků!" zavrčela moje malá sestřička v kostýmu draka, který dostala k narozeninám minulý týden.

„No, páni. Co si počneme, bobku?" zeptal se dramaticky Matty a Catrine se zasmála nad tím oslovením. Vždycky z toho měla druhý Vánoce.

„To netuším, Matty. Asi jsme v pasti," odpověděl jsem též dramaticky a vzal Catrine s úsměvem do náruče.

„Ty jsi to pokazil, bobíku!" zasmála se Catrine a já jí dal pusinku.

„Pjomiň, ale mám hlad jako drak," zazubil jsem se.

„Ahaa!" zaculila se Catrine a objala mě. S Mattym jsme se zasmáli a konečně jsme se dostali do kuchyně, kde už na nás čekali sendviče.

„Rytíři sice princeznu Violet před drakem neosvobodili, ale přece je nesmím nechat o hladu," řekla dramaticky Violet a dala každému jeden sendvič.

„Děkujeme!" zazubili jsme se a začali jsme jíst.

„I dráček dostane papání?" zeptala se s úsměvem Catrine.

„Samozřejmě," usmála se Violet a dala sendvič i Catrine a sobě. Všichni jsme tedy společně jedli a užívali si společných chvil.

Vždycky jsem miloval ty chvíle, kdy jsme byli takhle pohromadě. Já, Matty, Violet, Catrine a ještě chyběli rodiče. Simon nechyběl nikdy, protože by si z nás akorát utahoval. Ale taky jsem ho i přesto všechno miloval. Lhal bych, kdybych řekl, že ne. Otázkou je, zda i on miloval mě.

„A po jídle budeme řešit tu dívku tvých snů," usmál se nevinně Matty a já nad ním jen protočil očima, jelikož tohle opravdu nemělo cenu. Asi jsem těma očima kroutil nějak často, ale byl to můj zlozvyk. Navíc... tohle téma se asi stalo naším každodenním šálkem kávy. Takže jsem věděl, že se toho jen tak nezbavím. Ale byla pravda, že bych ji klidně rád potkal znovu. Pěkně v klidu.

________________________________________

Snad se vám kapitola líbila a aspoň trochu vás odreagovala od Coronaviru a domácí školy ❤❤❤