Už odmala byl jiný, ale nebylo to takové to jiné, co nechápal, nebo co by nechápali lidé okolo něj a odsuzovali ho.

Patric se nemusel vydat na cestu vyvrhelů, přijít na to, co je ta zvláštní moc, kterou disponuje a zjistit, jakou roli má hrát na velkém jevišti jménem svět. V jeho rodině se Smrtodějové rodili už od nepaměti, a ačkoliv ani jeho otec, ani matka, stejně jako prarodiče, ničí hodiny odměřující čas neviděli, on ano, stejně jako jeho dávní předci. Když se tedy narodil, jako miminko s temně rudými duhovkami a všem došlo jakou mocí disponuje, celá rodina se radovala, obzvláště maminka, žádný Smrtoděj se totiž už po několik generací nenarodil. Patricovo příbuzenstvo se tedy začalo pomalu smiřovat s tím, že nadlidská schopnost z jejich rodu zcela vymizela.

Mladík, jehož vlasy svítily jako slunce, rychle dospíval a než se nadál, dosáhl věku, kdy mohl vstoupit do armády.

Byl to jeho sen. Toužil stát v krásné uniformě a rovně pochodovat vedle svých druhů, a taky, kde si mohl nejlépe procvičit své smrtodějské schopnosti než na místě, jakým bylo bitevní pole. Slyšel z vyprávění, jak jeho předci vytrhli z rukou paní smrti spousty lidí a on chtěl být jako oni.

Avšak střet s realitou nebyl ani zdaleka takový, jaký si jej představoval. Téměř nad každým umírajícím vojákem plápolal oranžový plamínek, značící, že jeho duše ještě nesplnila vše, co měla. Patric se tedy vrhal k jednomu umírajícímu za druhým. Čekal, že je zachrání, představoval si, jak se pod dotekem jeho rukou uzdraví a on se stane slavným Smrtodějem. Jenže nic se nedělo. Patricovy ruce, se stejně jako jeho šat, jen zbarvily od krve umírajících. Žádný zázrak nepřišel.

Plavovlasého mladíka to dost rozhodilo, ale ne tak, jako fakt, že on sám přikreslil spoustu plamínků nad množství ležících a zmrzačených těl. Musel střílet a bodat, aby přežil, nebylo jiného východiska. Všechno, čím si na bojišti prošel v něm vyvolalo nesmírné zklamání ze sebe samého. A roky strávené v armádě se na něm ošklivě podepisovaly.

Dny volna, které mohl trávit doma se svojí rodinou si ani zdaleka neužíval a neustálé ničící se vztahy s ženami ho deprimovaly taktéž. Do rodného domu si přivedl už několik dívek, jenže všechny odešly, než se vrátil po několika týdnech domů, čekali na něj jen stárnoucí rodiče. Nechápal, proč všechny, dle matčiných slov, odešly. Přitom jemu říkaly, že jim nevadí jeho práce, a že na něj budou věrně čekat.

Po letech vojenské služby sám sebe přiměl k ignorování všech plamínků, které kde viděl. Slepě kráčel dál, a děla vše, aby přežil a vrátil se v celku domů. Tak šel čas a Patric se po další krátké válce, vrátil s ostatními vojáky do Paříže. Jejich návrat nedoprovázelo žádné nadšení, muži znavení bojem se už radovat neuměli a měšťané prolezlí chorobami a zbaveni peněz, které šli na posílení armády, se z návratu vojáků neradovali už vůbec. Dobře věděli, že když muži v uniformách nebudou mít na práci dobývaní a obranu území, budou chodit na rozkaz krále a jeho rádců po městě a znepříjemňovat jim už tak dost těžký život.

Patric ignoroval temné pohledy měšťanů a kráčel se sklopenou hlavou po boku ostatních mužů. Neměl důvod, proč by měl zavadit jen jedním pohledem o některého z nich, jen by uviděl další oranžový plamen, a to on nechtěl. Sám sebe uvrhl do přesvědčení, že žádný Smrtoděj není, nic nevidí a nikdy neviděl.

Jenže když opustil náměstí a začal se proplétat jednou malou uličkou stalo se něco, co ho donutilo zvednou hlavu, a tak ještě jednou spatřit oranžový plamen.

Vystoupil z řady, aby nepřekážel ostatním pochodujícím vojákům. Stál u kamenné zdi a sledoval, jak před ním plápolá obří masu žlutooranžové barvy. Záře byla tak jasná, že si jí nedokázal nevšímat, musel zjistit komu patří. Na prahu starého domu stála černovlasá žena, mohlo jí být něco přes třicet, ale sála z ní taková energie, jakou už hodně dlouho necítil. Stála k němu otočená zády a hlasitě diskutovala s městským strážníkem.

Přes energii, která z ní sálala, nemohl nejdřív ani říct co má na sobě. Nejprve si myslel, že tak září kvůli přítomnosti stráže, ale s ohledem na couvajícího vojáka, který se černovlásky očividně bál a nakonec utekl, usoudil že to není ten důvod. Pak si vzpomněl, že oranžoví lidé, kterým nehrozí viditelné nebezpečí, jsou často těžce nemocní.

„Na co jako koukáš?" Otočila se na něj, on mírně ucouvl. Ne, že by se jí bál, ale záře jej oslepila natolik, že aby mohl černovlásce pohlédnout do očí, musel poodstoupit.

„No, já čekám. Chceš snad zopakovat, co jsem řekla tvému kolegovi? Jo? Tak poslouchej, všichni mají právo zemřít v klidu, tak toho chudáka už nechte! Co Vám to udělá, nechat ho, ještě pár hodin, možná dní, doma, kde by v klidu dožil? Proč ho chcete teď vyhodit a nastěhovat tam někoho jiného? Copak celý život nepracoval a neplatil? Copak mohl za to, že při nepokojích přišel o nohy a umírá na infekci?" Zůstal na ní s údivem zírat. Stála tam a propaloval ho fialovýma očima. Tenkrát si myslel, že se zastává nějakého příbuzného, a proto se tak snaží, ale jak se později dozvěděl starý muž s ní neměl takřka nic společného. Jediné, co je pojilo byly boty, které si u něj nechávala pravidelně šít.

Angelina se znenadání otočila směrem od vojáka. K ústům si přiložila kapesník a silně zakašlala, nemusela se na něj ani podívat, aby věděla, že na něm ulpěla krev. Kovovou chuť cítila v ústech. Urychleně uklidila kapesník a věnovala mládenci v uniformě přísný pohled. Čekala, jestli promluví, nebo ne.

Patricovi manévr s kapesníkem neunikl, dobře si všimnul, která bije, věděl, jakou nemocí černovláska pravděpodobně trpí a taky věděl, co by jí prospělo. Čerství horský vzduch, odpočinek a pořádné jídlo. Tušil, že se jí ani jednoho hodně dlouho nedostalo. Jeho rodiče žili na úpatí Alp, kdyby se tam jen zvládla dostat! Zarazil se nad svými myšlenkami. Nad čím to jen přemýšlel? Jako ho něco takového mohlo napadnout? Vždyť tu ženu neznal a ani nevěděl, jestli by vážně stála pomoct. V koutku duše věděl, co ho do uvažování vedlo. Byl to oranžový plamen, který tak silně plápolal. Jestli se mu nepodaří ukrást tuhle duši před smrtí, tak už ničí. Záchranu neznámé tedy vzal jako svoji poslední šanci být Smrtodějem. Když beze slova zmizel před fialovýma očima, začal v hlavě spřádat plán, jak neznámou dostat do své rodné vsi.

Po pár dnech se vrátil ke starému domu, kde černovlásku viděl naposledy. Měl zařízené vše potřebné, aby mohl za týden odcestovat z Paříže do svého domova. V domě ani v okolí, však nebyla k nalezení. Začal se na tedy vyptávat a dozvěděl se a následně si i ověřil, že neznámá se jmenuje Angelina, že je jednou z těch, kteří chtěli docílit králova sesazení, a tudíž je na ní vydán zatykač.

Patric neměl moc času, datum jeho odjezdu se blížilo a on černovlásku nemohl nalézt. Jednoho den se však dozvěděl, že nějaký starý sedlák prý ví, kde žije, bohužel se ta informace nedostala jen k němu, ale také k těm, kteří po neznámé pátrali. Urychleně se tedy přidal do jejich skupiny a s nabídkou pomoci vyrazil ke stavení, kde se měla nacházet.

Divil se, že jakožto hledaná osoba se usídlila hned za městem. Její stav se musel razantně zhoršit, když se nedostala dál, pomyslel si. Jeho domněnka se potvrdila v momentě, kdy černovlásku našel ležet ne seně. Kdyby kolem ní neplápolaly oranžové plameny, tvrdil by, že je mrtvá. Byl tak rád, že se k ní dostal, jak první. Takhle ještě byla šance jí zachránit. Vzpomněl si na jejich první setkání a slova, která mu řekla.

„Všichni mají právo zemřít v klidu." Prohodil potichu směrem k Angelině. Nevěděl, jestli se mu jí podaří zachránit, ale chtěl ji zajistit alespoň klidnou smrt, pro jakou se ona tenkrát dala do rozepře s vojákem.