Angelina ležela v polospánku na kostkované dece. Louka rozprostírající se okolo ní, uklidňovala její unavenou mysl. Stále se ještě plně nezotavila, ale cítila se lépe. Už nekašlala krvavé chuchvalce, na práci se však zdaleka nezmohla. Pokoušela se už několikrát pomoci rodině, která jí dala střechu nad hlavou, jenže to nikdy nedopadlo podle jejích představ. Buďto jí zradilo zesláblé tělo a ona skončila na zemi, nebo jí zarazil někdo z členů rodiny. Nechápala proč se o ní tak starají a dbají, aby se plně zotavila. Vždyť jí dávali dvojnásobné porce jídla, přenechali celou jednu místnost na statku a nenechali jí hnout ani prstem, a to si byla jistá, že po určitém čase by nějakou drobnější práce zvládla. Třeba mohla drát peří, spravovat šaty, nebo vařit, všechna ta nečinnost ji uváděla do rozpaků.

Jednoho dne se svěřila paní domu, matce vojáka, který jí sem přivezl, s tím, jak špatně se cítí. Pověděla jí, jak moc je pro ni těžké, sedět na lavičce před statkem a nic nedělat. Prosila tedy, aby jí bylo umožněno pomoci a odvděčit se tak svým zachráncům. Paní domu její žádost však rázně zamítla, ale rozhodla se vyřešit Angelinino strádání ze sezení na jednom místě a přikázala, jedné dívce, která pracovala na statku, aby doprovázela černovlásku na louky nad statek.

Angelina se těšila na novou společnici a na společně strávené chvíle, ale nadšení jí přešlo po pár dnech, co s Jacqueline neprohodila jediné slovo. Podstatně mladší dívka vedle ní celý den mlčky seděla, promluvila jen tehdy, kdy byl část jít domů, anebo když se černovláska rozhodla prozkoumávat okolí.

„Vrať se na deku!" halekala Jacqueline, když se Angelina jednoho dne pokusila dojít k potůčku a vykoupat si v něm nohy.

Ten den se v černovlásce něco zlomilo. Cítila se jako vězeň. Tak moc se snažila chovat ke svým zachráncům slušně a s pochopením, ale to neustálé hlídání nehodlala dál snášet, bylo jí přece už mnohem lépe, tak kde byl problém? Proč jí neustále někdo hlídal a ona nemohla opustit statek a ani svou ložnici kdy chtěla?

Chladně se podívala na hnědovlásku. Krátké copy jí rámovaly kulatý trochu křivý obličej. Nebyla nijak hezká a dle Angelinina mínění velice přísná. Věnovala své strážkyni jeden překrásný úsměv, pro který by půlka Paříže šla světa kraj a ponořila svá chodidla do ledové vody. Jenže u toho neskončila. Pár rychlými a vratkými kroky překonala ledovou vodu a skončila na druhem břehu. Zapřela si ruce v bok a škodolibě se podívala na hnědovlásku, která už stála na druhém břehu. Tak co uděláš teď, šmudlo jedna shrbená? Pomyslela si. Brala to jako takové zadostiučinění za všechno to štěkání, co musela už několik měsíců poslouchat.

„Okamžitě se vrať!" křikla Jacquelina s takovou vervou, že jí až zaskřípaly zuby.

„A co když se nevrátím? Hmm? Co pak? Budeš mně honit?" Angelina provokativně chodila ze strany na stranu a sledovala, jak mladší žena nervózně tiká očima z hladiny vody na černovlásčiny nohy, které byly mokré až nad kolena. Hnědovláska sahala starší ženě sotva po prsa, bylo tedy dost možné, že by měla vodu až k pasu.

„Že by se naše pazgřivka bála vody?" Angelinin hlas byl ostrý jako břitva, opět se stávala tou Pařížankou, co střílela zlá slova po lidech, které neměla ráda. Šilhavá očka, co na ní upírala pohled se začala plnit slzami.

Trefila hřebíček na hlavičku, Jacquelina neuměla plavat, jako malá se skoro utopila, a od té doby měla z vody hrůzu. Také si nebyla jistá, že kdyby se nějak dokázala dostat a druhou stranu, tak by černovlásku dohonila. Kvůli jedné noze delší než druhé, moc rychle běhat nedokázala.

Angelina si odfrkla a otočila se k děvčeti zády. Chtěla vědět co se stane dál.

„Prosím vrať se! Oni mi neodpustí, když utečeš!" 

Dívka se zhroutila na zem. Věděla, co se stane, když černovlásku ztratí. Byla pověřena jejím hlídáním. Sice cizinku od prvního dne nenáviděla, ale povinnost byla povinnost.

„A kampak bych podle tebe asi šla, co? To se ani nemůžu projít abys z toho nebláznila?" Povzdychla si, na útěk se ještě necítila a bylo jí dívky taky trochu líto. Vykasala si tedy sukni a přebrodila se k hnědovlásce. Ta jí se slovy díku skočila okolo krku. V Angelině to hrklo, tady něco vážně nesedělo. Nechala se hnědovláskou zatáhnout zpět na deku. Chvilku počkala, než se mladší dívka zklidní a pak se optala.

„Tak, Jacqueline, teď mi hezky pověz, proč je tak důležité abych ti neutekla," začala pozvolna, ostatní otázky dusila hluboko v sobě, hádala že kdyby vše vychrlila najednou, tak by se nic nedozvěděla, na druhou stranu byla připravená použít i metody, které se naučila na ulici, aby z hnědovlásky dostala odpověď.

„To nemůžu," odpověděla dívka, a tak začala půlhodinka přemlouvání.

Angelina to musela zjistit. Začala se cítit poměrně ohroženě, a tak chtěla vědět, jestli má utíkat, a případně jak rychle. Už od prvopočátku nechtěla na statku zůstat trvale, ale hodilo by se jí ještě pár měsíců, než by nabrala plně na síle.

„Jestli mi neřekneš, co je s touhle rodinou, tak oni nebudou ti, kdo ti ublíží." Po necelé hodině, co z hnědovlásky vypadlo jen to, že když něco řekne, tak jí paní domu ublíží, došla Angelině trpělivost a přimáčkla nebohou hnědovlásku k zemi. Předloktí měla opřené o dívčin krk. Před necelým rokem by tímto chvatem dokázala člověka klidně udusit, ale teď měla co dělat, aby se hnědovlásku udržela na dece. Ta to však nevěděla, a tak v zájmu sebezáchovy začala mluvit. Angelina se z ní svalila celá, jen co domluvila, byla celá udýchaná. Záchvatem kašle na sebe prozradila, že není takovým nebezpečím, a že by Jacquelinu uškrtiti nedokázala.

„To není možné." Vzdychla. Mozkem jí stále protýkaly informace, které se dozvěděla. Tak oni jí chtěli provdat za vojáka, který ji přivedl, aby s ním zplodila děti, hodně dětí, které by podle jejich teorie měly být nadané jakousi zvláštní schopností vidět. A důvod? Někdo s takovým světlem, jako byla ona, mohl plodit jen obdařené děti. Černovláska zvrátila hlavu vzad a začala se hystericky smát.

„Nesměj se! Já mluvím pravdu," ohradila se hnědovláska a přejela si po bolavém krku.

„Nesměju se tobě, ale téhle situaci. Tomu se nedá nesmát. Jak mně mohlo napadnout, že by mně někdo zachránil bez toho, aby z toho něco neměl!" Plácla se do čela a překulila na břicho.

„Ale Patric tě zachránil, aniž by po tobě něco chtěl! On je moc laskavý. Nejlaskavější člověk, jakého znám. To všechno jeho matka, jen co jí řekl, jak tvá duše září, začala trvat na vaší svatbě." Jacqueline zrudla.

„Tak nejlaskavější jo? Že on se tobě líbí, a neříkej, že ne, však já ty tvé pohledy vidím. Není to taky důvod, proč jsi na mně tak ošklivá?" Fialové oči vyzařovaly klid, ale uvnitř vymýšlela, jak se bezpečně dostat pryč. Měla pocit, že paní domu, nebude z jejího odchodu ráda a že v případě vzdoru jí přinejlepším zamkne do sklepa.

„Na tom nezáleží. Ty teď utečeš?" Pípla hnědovláska a sledovala dál starší ženu.

„Jak víš, na co myslím? Ano chci odejít a hádám, že jakákoliv domluva s tou semetrikou, co tě od mala trápí nebude. Stejně by ze mě žádané děti nebyly." Odfrkla si a smutně vyrolovala morou košili, tak že odkryla velikou jizvu táhnoucí se po celém podbřišku.

„Schovej to!" Křikla Jacqueline a rozhlédla se, jestli je někdo náhodou nevidí.

„A proč? Ještě jsi neviděla nahou ženu, nebo jizvu?" Angelina čekala další zradu.

„Jestli zjistí, že nemůžeš mít děti, tak ti ublíží, ta žena je velmi nebezpečná! Nevíš kolik dívek tu bylo před tebou. Kolik nebohých duší zamordovala, když zjistila, že pro jejího syna nejsou dost dobré!" Hnědovláska zažila spoustu cizinek, co byly pozvány na statek s příslibem sňatku, ale jen co paní domu zjistila, že jí nevyhovují tak záhadně zmizeli a občas se pak v nějaké rokli našlo dívčí tělo. Ano mohla je nechat odejít, nebo vyhodit, ale to ona nechtěla, musely pykat za svou nedokonalost a teď byla řada na Angelině, aby zaplatila za svoji nedokonalost.

„No to je teda něco. Mám ale lepší nápad. Utečeme spolu. Ty tady taky asi jen tak zůstat nemůžeš." Zbytek odpoledne na louce jen mlčky seděly. Každá zahloubaná ve svém vnitřním světě.

To bylo včera, od té doby Angelina, Jacquelinu neviděla. Sedla si do sedu. Paní domu jí, řekla, že hnědovláska musela do nedalekého města pro látky, černovláska jí ale moc nevěřila. Přes všechny své pochyby sbalila deku, a jako hodná holka šla zpět na statek.

Společně s rodinou povečeřela, a vydala se do své místnosti, oznámila, že jde spát. Místo toho, aby zalezla do postele, začala balit potřebné věci na útěk. Řekla si, že jestli se hnědovláska nevrátí do rána, tak mizí bez ní. Nechtěla být sobecká, ale po tom, co se předchozího den dozvěděla odmítla zůstat v tom domě, byť jednu noc navíc. Už už se chystala ulehnout, ale z chodby se ozval tupý úder a nadávaní pána domu. Natiskla tvář na dveře a poslouchala, jak se mužovi kroky vzdalují. Kormě klapání nohou o podlahu slyšela ještě jiný zvuk, jako by něco táhl za sebou. Možná pytel mouky, anebo... Černovlásku polil pot.